Cui prodest? Aneb k problému efektivnosti a prospěchu

7. 5. 2010 / Jan Mertl

Postmoderní svět 21. století se vyvíjí rychle. Tak rychle, že to, na co předchozí generace čekaly desítky let, my dnes máme za rok či pár měsíců. Mám domácnosti propojené rychlými linkami Internetu, žijeme dlouho, umíme létat nadzvukovou rychlostí. A každý rok nám roste HDP o několik procent. Taky peněz přibývá, tak rychle, že je ani nedokážeme přesně spočítat a najít. Průměrný plat je nominálně desetkrát vyšší, než před dvaceti lety. Přesto věci nefungují. I když -- jak pro koho. Proto ten titulek článku.

Uvedený systém totiž vyhovuje pouze určitému typu lidí. Individualistům, soutěživým, lidem s nižší emocionální inteligencí a vyšší racionalitou. Ti se dokážou v tomto systému dobře prodat, dobře vyhodnotit svoji konkurenční pozici, takticky se stáhnout, když tuší problémy, a silně se prosadit, když tuší prospěch. Individuální racionalita a tichý sociální darwinismus válcují prakticky všechny vztahy, na soukromé, pracovní, i obchodní úrovni.

Tento vývoj je maskován vnějším nepřipouštěním si problémů. Jako kdybychom se báli se přiznat, že věci nejsou tak růžové, jak by měly být. Vždycky jsem se divil, proč v USA jsou "všichni OK". Teď už to chápu. Kdo není OK, je out. A v Čechách jsme to transponovali do toho, že vlastně nic není problém, jde jen o ochotu to dělat. Podle toho to také, většinou, vypadá. Místo toho, abychom přikládali věcem adekvátní důležitost a zabývali se jimi s přiměřeným důrazem na výsledek, tak nic není problém, a pak nad výsledky pláčeme.

To byly obecné teze. A konkrétně? 50procentní rozvodovost, nízká porodnost. Výpovědi z práce, ideálně bez udání důvodu. Neplacení faktur, podvody, nekorektní výběrová řízení. Prakticky ve všech oblastech lidského konání rostou intenzivně negativní projevy. Převládá cynický škleb nad hodnotami, když je někdo chce respektovat, většinou na to doplatí.

Na úrovni psychologické pak člověk může věřit jen sám sobě. To je ovšem určitými lidmi považováno za ideál. Sám se postarat. Jediné, co se uznává, je quasiprotestantská teze pracovat a šetřit. To vede k tomu, že si většina lidí vydělá tak málo, že nemají za co nakupovat a za co investovat. Snížíme náklady práce, to je heslo dne. Ale to taky znamená, že si pracující lidé nevydělají. To je potřeba k tomu dodat. A současně polovina lidí v ČR nemá pracovní příjem. Ta efektivita!

A zopakujme -- kdo je ochoten a schopen ve vlaku zvaném úspěch jet, toho systém vynese, i když třeba jenom krátkodobě, nahoru. Ale takových lidí je málo. Pár procent, možná 10, možná 20. Zbytek je ponechán sám sobě. Současná společnost nic neposkytuje. Nejen v rovině materiálně. Především v rovině subjektivně psychologické je člověk odkázán na svou vlastní energii a ochotu ji směňovat. Směňovat za peníze, pozici, slávu a moc. A když to nejde nebo nechce, okolí to nechápe.

Pak je taky problém s kvantitou. V současné době je skoro jedno, jak je co kvalitní, hlavně když je toho hodně. Hodně levných potravin, hodně dílů nekonečných seriálů, hodně studentů ... A výsledkem těchto tezí je, že řady užitečných věcí je málo. Málo šikovných dětí. Málo práce. Málo dobrých filmů. Málo kvalitních nových CDček. Málo dobrých přátel.

Kladu si však otázku, proč systém, který je zván demokratickým a svobodným, ve skutečnosti tiše podporuje pouze jednu filozofii. Pouze jeden systém, systém úspěchu, peněz a individualismu. Převodu vztahů na peníze, tedy náhradu vztahů mezilidských vztahy tržními, kvantifikovanými v penězích. Tak jako komunismus tiše a možná vlastně i hlasitě tlačil ženu na traktoru, horníka a národního umělce, tak současný systém tlačí individuum, peníze a byznys. Nechci je srovnávat, to není správné. Ale faktem je, že řadu věcí prostě ten současný systém nechce. Nepodporuje. Neposkytuje odezvu. Nedává podmínky a prostředí. Je tu jen ten důraz na toho vojáka, který má v tornistře maršálskou hůl. Je to pěkný princip, inspirativní, ale ne všemocný.

A tak si myslím, že řešení současných problémů nespočívá ani v nižších úrocích ČNB, ani v růstu HDP, ani ve snížených těch olbřímých vedlejších nákladů práce. Ale především ve změně hodnotových žebříčků, resp. alespoň v tom, aby i jiné hodnoty než ty preferované dostaly v rámci systému vůbec své místo na slunci, svůj prostor a nebyly neustále válcovány filozofií quasiefektivnosti. Protože třeba problém důchodové reformy fakt můžeme vyřešit tak, že důchodce pošleme ... třeba na Mars. To je maximálně efektivní. Zkusme se nad tím zamyslet a naše definice efektivnosti předefinovat. Možná pak budeme koukat, co vlastně všechno je ziskové!

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 7.5. 2010