Práce matka pokroku... a kdo je otec?!?

26. 4. 2010 / Ladislav Žák

Nehledě na slova Písně práce si myslím, že v tomto světě jen opravdu málokdo jen trochu normální seriózně pochybuje o tom, že kvalitně odvedená práce je konec konců naprosto nutnou podmínkou vzniku skutečných statků a že se bez ní prostě neuděje žádný významnější společenský pohyb, pokud ovšem nejde o zásahy vyšší moci. Zároveň mám ovšem velice intenzivní pocit, že na tuto okolnost, podobně jako na spoustu jiných samozřejmostí a prostých a jednoduchých pravd, tak trochu zapomínáme a necháváme si ji překrývat spoustou složitých pojmů, jako jsou pracovní příležitost, pracovní místo, zaměstnanost, lidský kapitál a řada dalších. Zvláště v tomto předvolebním čase jako kdyby se nám jednoduché slovo „práce“ někam úplně vytratilo.

Bohužel zmizelo i z úvah kolem řešení hospodářské krize a tak nějak všeobecně se nám slovo práce vytratilo nejen z politického a ekonomického slovníku, ale i z každodenní praxe a života vůbec. Bez práce totiž nejsou nejen koláče, ale bez práce nám toho schází daleko více. Je třeba si přiznat, že to, co nám začíná v Evropě výrazně chybět, je právě obyčejná smysluplná práce.

Představa, že Evropa bude nějakým prapodivným způsobem práci jen vyvážet a žít podle hesla, že práce je poslední zoufalý způsob, jak se dostat k penězům, se ukazuje nejen jako mylná, ale v konečném důsledku i jako destruující. Navíc v období hospodářské krize je práce skutečně jediným způsobem, jak vzniklé problémy překonat. Myšlenka, že krizi lze zažehnat tím, že vrhnu do světa více peněz nebo začnu naopak šetřit, je zcela pomýlená. Není to žádná filipika proti penězům ani proti šetření. Obojí je v tomto světě důležitým nástrojem pro řešení spousty potíží, někdy a někde dokonce úplně stačí, když něco zaplatíme nebo se naopak uskromníme ve spotřebě, ale řešení velkých společenských problémů, stejně jako naprosté většiny těch malých, se bez práce prostě neobejde.

Kabinetním příkladem je řešení situace kolem Řecka. Každý, kdo Řecko jen trochu zná, ví, že každá půjčka Řecku jsou jen peníze hozené do kanálu, protože Řecko je možná matkou filosofie, geometrie a antického dramatu, ale myslím si, že při vší úctě, práce by tam rodnou matku hledala marně. Žádné peníze nejsou schopné tento stav změnit, protože Řekové, kteří dovedou pracovat, už dávno pracují jinde, protože doma by si připadali tak trochu nepatřičně. Ani peníze nejsou všemocné a jsou prostě území, kde nejsou schopny nastartovat žádoucí hospodářské procesy, protože tam pro ně nejsou ani ty základní podmínky. Něco mi matně říká, že někdo z Německa už v Řecku asi byl a nemuseli to být zrovna s výsadkáři na Krétě.

Práce je v dnešním evropském světě cosi, co ztrácí pomalu ale jistě cenu. Uvědomme si, že i ti velmi dobře placení z nás se mohou na základě svých pracovních příjmů toliko zadlužit, aby si obstarali nějaké vlastní nebo dokonce pouze nájemní bydlení. O leasingu a spotřebitelských úvěrech na vše možné ani nemluvě. Naprosto přirozený požadavek, aby nám naše kvalitně odvedená práce poskytla příjem, který nám umožní někde slušně bydlet a trávit volný čas, se stává stále více utopií. Naše demokratická doba nepotřebuje ani totalitu, státní bezpečnost, partaj a bůh ví co ještě, když naprostá většina těch, kteří by měli být lídry demokratického procesu, má někde na desítky let dopředu půjčené peníze. Tak jsme více než společností demokratickou společností dlužníků, a těm se proti čemukoli protestuje nebo cokoliv mění tak nějak obtížněji. Možná, že kdybychom mohli dát dohromady politické hnutí za všeobecný bankrot, který by odepsal všechny dluhy, bylo by to hnutí skutečně všelidové, ale výsledek by připomínal spíše následky VŘSR, husitské nebo Velké francouzské revoluce, než demokratický proces.

Práce neztrácí jen cenu v penězích, ale i hodnotu z morálního hlediska. Dlouhodobě je u nás brána jakákoliv práce, která je jakkoliv spojena s fyzickou námahou, jako něco, co nepatří do současnosti, a jako něco, čím jsme si už prošli, jsme na vyšším stádiu vývoje a ruce teď ať si mažou jiní. Naštěstí to umíme zařadit pod honosně znějící pojem mezinárodní dělba práce a tak si hned připadáme méně jako kolonialisté nebo dokonce otrokáři. Nejlépe takové lidi ani nepotkávat a proto práci přenecháváme gastarbeitrům - a hlavně ji masivně poskytujeme do třetího světa. Práce má svou hodnotu vyjádřenou jedině cenou, přičemž nejhodnotnější práce je ta nejlevnější. Naši společnost to tak trochu devastuje, protože se rychle učí žít z cizí práce a ztrácí smysl pro přirozené proporce mezi vykonanou prací a životní úrovní - a tím se ztrácí i základní přírodní, kulturní a společenský instinkt, kterým je přirozená plachost. Protože odmítáme pochopit složité křehké mechanismy, na základě kterých se nám dostává víceméně nezaslouženě naší životní úrovně, jsme ochotni uvěřit, že „ono to vždycky nějak dopadne“ a „ještě nebylo, aby nějak nebylo“ atd. atd. Na jednoduchá pravidla a zásady jsme již dávno zapomněli a připadají nám podobně plebejské jako ona práce. Chránit jednoduchost vlastního fungování znamená chránit možnost vlastního přežití.

Na závěr bych se chtěl vrátit k názvu příspěvku a vyslovit názor, že otcem pokroku je nápad. Je to nápad, co dává konkrétní práci nejen vzniknout, ale udržuje i její smysluplnost v měnícím se prostředí, a je to i nápad, který tu konkrétní práci včas ukončí, když by nadělal více škody než užitku. Možná se mýlím, ale asi jsme měli smůlu, protože organický svazek nápadu a práce byl mnohými teoretiky příliš brzo rozveden a začalo se hovořit a jakési práci duševní a práci fyzické. Jednotlivé teorie preferovaly hned tu či onu, což mělo v socialismu zvláště krásný obraz v kádrovém pojmu „pracující inteligence.“ Vznikly i trochu pejorativní výrazy „intoš“ a „děloš.“ Odtržení nápadu od práce totiž může vést jenom k tomu, že se znovu vytvoří armáda pracujících bez práva myslet, ale pouze vykonávat to, co jim bylo odněkud někým nařízeno. Pak tu bude skupina správců, hlídačů a šafářů a někde nad nimi se bude vznášet skupinka bohatých a mocných, kteří si budou mezi sebou jistě vybírat demokraticky senát a konzuly. Je to cesta do nového otroctví, s tím rozdílem, že tu bude ještě ta největší skupina, a tou bude skupina nepotřebných - a ta bude v zásadě k volnému použití, občasný regulační odstřel nevyjímaje.

Píšu tyto řádky v době, kdy bude mít práce svůj den. 1. máj je lásky čas a je také Svátkem práce. Povšimněme si, jak málo se bude o oslavenkyni mluvit a její životní partner bude opominut zcela. Konec konců mater semper certa, sed pater incertus. Dočkáme se určitě i zesměšňování práce jako archaického způsobu osobní i společenské existence. Toho, čeho však nedočkáme, je to, že by někdo projevil smysluplné práci skutečnou úctu a hlavně se zamyslel nad tím, jak ji do českých luhů a hájů a potažmo do Evropy vrátil nazpátek. Budeme svědky politických žvástů, obviňování z plýtvání a napadání všech, o kterých jsme si schopni jakkoliv domyslet, že je živíme. Protože, kdyby jich nebylo, nemuseli bychom se uskromňovat a bylo by všeho dost, i když dohromady nic neděláme a nevíme ani, proč se máme tak dobře, jak se máme. O tom, že bychom měli mít skutečný program rozvoje našeho území, který bude stát na značných objemech vlastních prací spojených s řadou dobrých a tvůrčích nápadů, určitě nikdo ani nemukne. Je to totiž příliš jednoduché a to se dnes v našich ani evropských politických a ekonomických salonech nenosí. Na druhé straně bude velká skupina neslavících lidí prostě a jednoduše pracovat. Tak jako každý víkend, když už není státní svátek dnem volna navíc. Vědí totiž, že jejich práci na údržbě a rozvoji jejich majetku za ně nikdo neudělá. Kéž by si toho byli vědomi i naši vyvolení, kterým jsme tuto zemi, její údržbu a rozvoj tak lehkomyslně svěřili...

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 26.4. 2010