Logika paní Clintonové

23. 4. 2010 / Oskar Krejčí

Včera při návštěvě estonského Tallinnu sdělila ministryně zahraničních věcí USA Hillary Clintovná městu i světu, že Spojené státy nestáhnou své taktické jaderné zbraně z Evropy.

Zdůvodnila tento svůj postoj mimo jiné tím, že Rusko vyjadřuje malou ochotu jednat o nestrategických nukleárních zbraních. Reagovala tak nikoliv na požadavky Moskvy, ale přání některých západních vysoce postavených politiků, například v Německu, aby byly americké jaderné zbraně z Evropy odstraněny. Podle nich jsou totiž americké jadrné zbraně v Evropě pozůstatkem studené války. Pro některé politiky ale studená válka ještě neskončila.

Přes všechna vstřícná gesta směrem na Východ dál vedou své soukromé bitvy. Samotná čísla jsou na první pohled poměrně srozumitelná. Rusko skutečně má velký arzenál taktických jaderných zbraní – podle Federace amerických vědců je jich 2050. Podle téhož zdroje mají Spojené státy 500 funkčních taktických jaderných náloží, z tohoto jich je 20 v Belgii, 20 v Německu, 50 v Itálii, 20 v Nizozemí a 90 v Turecku. To se ovšem nesmí počítat jaderné zbraně Francie a Velké Británie.

Řečeno jinak, v podmínkách Amerického míru když Rusko stáhne taktické jaderné zbraně ze svého území, Spojené státy stáhnou tyto zbraně na své území. Kam má tyto zbraně Rusko dát? Buď by je mohlo zničit, čímž by pravděpodobně mírně narušilo vojenskou rovnováhu (jejíž jádro samozřejmě tvoří jiný druh zbraní), nebo by je mohlo předsunout asijskou část svého teritoria, čímž by určitě narušilo své strategické partnerství s Čínou.

Samotné sdělení ministryně zahraničních věcí USDA není ani tak důležité z hlediska vojenské aritmetiky vůči Rusku. Je ukázkou toho, že v případě rozmístění amerických vojáků v Evropě dnes nelze rozlišit, zda jsou zde kvůli obraně spojenců, nebo kvůli kontrole spojenců. Je také velmi důležitým signálem o tom, jak bude vypadat nová doktrína NATO, o jejíž přípravě se právě v Tallinnu jedná. Přes všechna ujištění prezidenta Baracka Obamy o tom, že Spojené státy usilují o bezjaderný svět, nová doktrína se zjevně chystá zdůvodnit zachování jaderné Evropy. Místo jednání o jaderném odzbrojení by tak nastoupila nová doktrína, která nukleární zbraně oslaví jako nezbytné.

Tyto předvolební dny nám názorně ukazují, že liberální demokracie je silná ve chvíli, kdy se jedná o to, zda připravovaná dálnice přeruší cesty žab do jejich přirozených hnízdišť – a je slabá, když se jedná o velké otázky politiky. Proto je možné, že bývalý ministr obrany zahájil jednání o umístění částí amerického protiraketového systému v Česku – aniž informoval veřejnosti a aniž vůbec tušil, co vlastně způsobí. Proto je možné, že současný český mistr obrany hovoří o nutnosti zachovat jaderné zbraně USA v Evropě, aniž má k tomu jakýkoliv mandát, aniž v Česku proběhla jakákoliv diskuse na toto téma – a aniž vůbec tuší, co má tímto obědvaným prohlášením připravit. A zjevně je mu to jedno.

Znovu se ukazuje jako zcela falešná představa, že politické elity lépe než veřejnost vědí, jaké jsou bezpečnostní zájmy této země a Evropy. Možná mají více informací. Otázka je, proč je tají a kde jsou tedy hranice demokratické kontroly politiky. Praxe ukazuje, že mistři se daleko více starají o své kariéry, než o národní zájmy. To neznamená, že se veřejnost nemůže mýlit. Chyby dělá každý. Ovšem veřejná – nemanipulovaná – diskuse je nejlepší cestou, jak chyby včas odhalit a napravit. V případě bezpečnostních otázek při nízké kvalitě politické elity by také mohlo být velmi brzy velmi pozdě.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 23.4. 2010