Anketní otázka čtvrtého čísla Romano hangos tentokrát zněla:

Cítíte se být Romem? Případně i Čechem? A co pro vás tato identita znamená?

16. 4. 2010 / Pavel Pečínka

Tak samozřejmě se cítím být Romem, protože jsem Rom. Taky se cítím být Čechem, protože jsem Čech. Jsem hlavně muzikant, jezdím po různých městech republiky, děláme koncerty a různé akce, kde nám lidi tleskají a dávají nám najevo svou náklonnost za to, že je bavíme a hrajem v romském stylu. V takových chvílích se cítím být hrdým Romem. Pak jsou třeba nějaké koncerty v cizině a pro tamní obecenstvo jsme ovšem Češi, kteří šíří romskou muziku z Čech. A to se cítím více Čechem. A hrdým! Takže si myslím, že je to relativni. Když budu mluvit za sebe, tak se považuju za českého Roma.

Narodil jsem se před více jak 50 lety na Ostravsku. Jsem občan České republiky romské národnosti. Nezáleží na tom, jaké jsme rasy, lidi může soudit jedině Devloro - Bůh. Nicméně mám někdy ten pocit, že naše menšina je jaksi flustrovanější, než samotná majorita. Jsem Cigán, kdo je víc? Buď jsem slušným člověkem anebo degešem. Na barvě pleti nezáleží. A co pro mě znamená Romipen a to, že jsem Romem? Především závazek dodržovat tradice našich dědů a babiček. Pativ des, pativ arakhes! Dáš -li úctu, úcty se ti dostane. Dodržovat a rozvíjet náš starobylý a nejsladší - romani čhib - romský jazyk, bez něj budeme odsouzeni k zániku. A to doufám - zorales paťav, hoj kada niko na kamel! Že to nechce nikdo z nás. Ačhen Devleha - krásné jarní dny a slunci v duši vám přeji - šukar nilajeskere dživesa the khamoro andre vodi.

Cítím se být především Romem. Mám za to, že i kdybych se chtěl cítit gádžem, tak to prostě nejde. Nejde? Opravdu to nejde, neboť své romství mám do konce života vytetované na čele. Jsem rád, že tomu tak je, jsem rád, neboť můžu po svých předcích dál předávat rodinné tradice a přiznám se, že je co předávat a mnohdy to není lehké. Proč to není lehké? Protože ne každý Rom je hrdý, ne každý Rom si uvědomuje, že svou identitu má vytetovanou na čele. Asimilace postupuje ve velkém a tradičních Romů je čím dál tím méně. Romství si nejvíce spojuji s rodinnými tradicemi a je mi nesmírnou ctí je dál předávat dalším generacím.

Na otázku, zda se cítím být Romem, se mě již ptalo mnoho lidí, aniž by si všimli, zda jsem hlavně lidská bytost. Nebudu spekulovat, co je k tomuto dotazu vedlo, ale bystrý čtenář pochopí. Tedy především jsem člověk a občan. To, zda se cítím být příslušníkem romského národa, je podle mého názoru věcí morálky každého jedince. Děd byl Rom, babička byla Romka, maminka byla logicky také Romka a také otec byl Rom. Rom jsem po všech předcích, jsem na to velmi hrdý a nemám se za co stydět. I mé děti jsou Romy a vždy jimi budou. Pokud bych se měl stydět za to, že jsem Rom, lhal bych a tím i popíral svou těžce nalezenou identitu i vlastní předky. K otázce, zda se cítím být také Čechem, odpovím následovně: Žiju v České republice, jsem občanem ČR se všemi právy a povinnostmi.

Především se cítím být Romem. Protože jsem se ale narodil a žiju v Česku, cítím se i Čechem. Bohužel v dnešní době si tyto dvě identity spojuju hlavně s diskriminací a rasovou nesnášenlivostí v tomto státě. Pryč jsou ty doby, kdy mohli Romové volně navštěvovat různé kulturní a sportovní akce, například fotbalové zápasy nebo různé diskotéky.

Cítím se být člověkem a svou etnicitu neodvozuji od ničeho jiného. Jsem tedy Čechem stejně jako Romem, Eskymákem, Norem nebo Ujgurem. A moje člověčenství pro mne znamená především závazek v tom smyslu, abych žil tak, aniž bych se za sebe musel stydět.

Především se cítím Člověkem. Dělítka národnostní, sociokulturní či jiná se v mém myšlení a cítění nacházejí jaksi až v druhém plánu. Ta první rovina, lidská, je podstatnější, neboť k ní musí jeden každý dozrát. O druhé rovině, v tomto případě národnostní, rozhodujeme volbou -- a to bez ohledu na barvu pleti. Takže v mém případě: Matka byla Ukrajinka, otec Čech (přičemž druhá půlka rozdělivšího se rodu byla německá a jako taková po roce 1945 odsunuta). Narodil jsem se na Slovensku, dětství a mládí jsem prožil na Moravě. "Tudíž" jsem Čech.

Cítím se být českým Romem. Tato identita pro mě znamená, že jsem Rom, který patří do této společnosti, a nemyslím tím jen sebe, ale i celou svou rodinu. Myslím, že není jednoduché být Romem v této společnosti, natož romským dítětem. Ptám se sám sebe, zda je tato společnost připravená na vzdělané Romy. Až budou Romové pracovat jako lékaří, učitelé a na postech Policie České republiky (jako vzory pro romské žáky), bude lepší i společnost a pohled na Romy. Snažíme se o to, aby to tak bylo a děkuji všem, kteří se o to snaží také.

Cítím se být Romkou. Jsem pyšná na naši kulturu, máme krásnou hudbu, tanec, tradice. Jsem pyšná na to, že nedáváme své rodiče do domova důchodců a rodina je pro nás vším. Alespoň ve většině případů. Ale na druhou stranu, v některých situacích bych raději Romem nebyla. Žijeme v republice, kde je nesnášenlivost vůči Romům docela velká a dotýká se to i mě osobně. Vadí mi představa, že se mému dítěti budou ve škole smát pro barvu pleti, vadí mi, když při nakupování v obchodě na mě míří oči nejen hlídačů, ale také nakupujících, vadí mi, že v médiích jsou ukazovány jen hrozné podmínky Romů. Je toho dost, co mi vadí. Chápu, že nemám na čele napsáno, že jsem slušná, čistotná a že své děti budu posílat do škol apod. Ale Neromové by měli mít víc otevřené oči, než někoho hned odsoudí. Když si na internetu přečtu diskusi, která se týká Romů, tak se cítím hrozně. Už jsem se ponaučila a raději takové diskuse nečtu. Chyba ale není jen v majoritě. Někteří Romové by se nad sebou měli také zamyslet. Každý z nás Romáků určitě zná alespoň od vidění jinou romskou rodinu, kde mají pět, šest dětí, nikdo nechodí práce, když přijde mateřská, tak ji propijí, nebo prohrají, venku po sobě křičí a dělají si co chtějí. Kvůli takovým my "slušní" trpíme. Alespoň já to tak vidím. Když jsem ve společnosti Romů, se svou rodinou a přáteli, jsem ráda, že jsem Romka. Ale být Čechem je mnohem, mnohem jednodušší.

-----------------------------

Šunav pes sar Romňi. Som barikaňi pre amari kultura, hin amen šukar bašaviben, kheliben, romipen. Som barikaňi pre oda, hoj na davkeras amare daja the dada andro khera pro phure, hoj amare kherutne džene hine perdal amende savoro. Choča buterdžene ajse hin. Aľe pre aver sera, varekana hin, hoj romaňi bi na kamavas te jel. Dživas andro ajso than, kaj le Romen but na kamen u oda perel the pre ma. Bajinav, hoj mre čhavoren asana avri, vaš oda, hoj hine romane, bajinav, kaj kana džav te cinkerel, ta dikhel pre ma na ča oda, so hin o keruľis, aľe the ole nipi, so tiž cinavkeren, bajinav, hoj andro mediji sikhaven ča oda džungalo perdal o Roma. Hin oda but, so mange na kerel lačhes. Achaľuvav, hoj pro čekat mange nane irindo, kaj som paťivaľi, žuži, hoj peskre čhave bičhavava te sikhavel pes... Aľe le gadžen šaj jel buter phundrade jakha, dži pre varekas dikhena upral. Kana peske pro internet genav o diskusiji pal o roma, ta šunav pes igen nalačhes, džungales. Imar džavav, hoj ajse veci feder te na genel. Došale aľe nane ča o gadže. The varesave Roma te džan andre peste. Sako Rom džanel varesave aver roma, so len hin pandž, šov čhave, ňiko na kerel buči, sar chuden o love, ta len prepijen abo bavinen o automati, sar džan avri, ta pre peste ča gravčinen, keren peske, so kamen. Ča ladž keren. Perdal ajse amen "paťivale" Roma cerpinas. Me oda avka dikhav. Kana som maškar o roma, mira famiľijaha, mire romane baratenca, som rado, hoj som Romaňi. Aľe te avel Gadžo, oda hin feder andre kada than.

Vychází v Romano hangos 4/2010

Vytisknout