Ahmadínežád říká "díky, Ameriko"

16. 4. 2010 / Immanuel Wallerstein

Sovětské síly zůstaly v severním Íránu a roku 1946 vystoupil SSSR s požadavkem na ropnou koncesi v této části země. Britové považovali Írán za součást své sféry vlivu a měli pod kontrolou velmi výnosnou Anglo-íránskou ropnou společnost (AIOC, Anglo-Iranian Oil Company). Tehdy už začala studená válka a Britové nechtěli požadavku SSSR vyhovět. Sovětské síly se stáhly ze severního Íránu, což byla víceméně implicitní součást Jaltských dohod o rozdělení sfér vlivu.

Roku 1951 se ovšem íránským premiérem stal vůdce nacionalistické strany Muhammad Mosaddek, který přes odpor šáha Muhammada Rézy Pahlavího znárodnil AIOC. Ve vzájemném souboji získal Mosaddek dostatečnou lidovou podporu na to, aby převládl nad šáhem a donutil ho k faktickému exilu.

Britové v té době ve skutečnosti všude po Středním východě předávali svoji roli Spojeným státům. Byla to tedy CIA, kdo v Íránu zorganizoval převrat ze 16. srpna 1953 a zařídil, aby se šáh vrátil do Teheránu a plně se ujal řízení politiky. Znárodnění ropy bylo zrušeno a britská firma znovu uvedena do země.

Íránský šáh se stal pevným spojencem USA, přičemž doma potlačil veškerou opozici. Spojené státy se v té době nestavěly proti šáhovým jaderným ambicím, ba dokonce ani Izrael. Šáhův režim byl stále represivnější,což nakonec vyvolalo roku 1979 nacionalistickou revoluci, v jejímž čele stál ajátoláh Rúholáh Chomejní. Jedním z hlavních důvodů rozhořčení revolucionářů bylo podřizování národních zájmů Íránu politice USA, které ztělesňoval převrat zorganizovaný CIA roku 1953.

Šáh uprchnul ze země a krátce poté, 4. listopadu 1979, bylo obsazeno velvyslanectví USA. Diplomaté pobývající na ambasádě se stali rukojmími íránského režimu. Zůstali jimi po dlouhých 444 dnů. Od té doby jsou vztahy mezi oběma zeměmi nepřátelské. Roku 1980 na Írán vojensky zaútočila irácká vláda Saddáma Husajna materiálně podporovaná vládou Spojených států.

Tato dlouhá a krvavá válka skončila po osmi letech víceméně nerozhodně. Krátce poté vtrhnul Irák do Kuvajtu, zčásti proto, aby získal prostředky na úhradu nákladů předchozí války. Irák počítal s "pochopením" USA pro své akce, ale namísto toho se ocitl v první "válce v Zálivu".

Spojené státy se nyní nacházely ve sporu jak s Irákem, tak s Íránem. Když 11. září 2001 podnikla svůj útok al-Kajdá, Bushova administrativa obvinila ze spoluúčasti na něm Irák i Írán, přičemž ovšem ve skutečnosti byla al-Kajdá k oběma režimům nepřátelská. Spojené státy vtrhly roku 2001 do Afghánistánu a roku 2003 do Iráku v naději, že v obou zemích získají přátelsky nakloněné režimy. Očekávaly od nich podporu ve svém trvalém souboji s Íránem, jenž začal vážně pracovat na získání jaderných zbraní.

Takže kde se nacházíme dnes? Íráčané měli právě volby a nyní jednají o budoucí vládě. Když chtěly vést vzájemná jednání strany, které mají silnou podporu v šiítských oblastech, odcestovaly kvůli tomu do Teheránu. Jednou z uváděných příčin bylo, že si nepřály, aby je slyšela odposlechová zařízení USA. Odposlechová zařízení Íránu jim zřejmě nevadila. Právě teď oznámila svou návštěvu v Íránu také nejsilnější strana se základnou v sunnitských oblastech. A íránská vláda vyzývá šiítské strany, aby do vlády v každém případě zařadily také sunnitské politiky.

Není tomu tak, že by Írán ovládal iráckou politiku. Zdaleka ne. Ale po dlouhé americké okupaci dopadnou věci patrně tak, že Írán bude mít v Iráku větší vliv než Spojené státy. Írán vděčí Spojeným státům zejména za to, že odstranily onoho hrůzostrašného nepřítele, kterého měl v Iráku, Saddáma Husajna.

V Afghánistánu dosadily Spojené státy k moci Hamída Karzáího. Z hlediska USA byl ideální osobou, vlastně jediným, kdo by mohl úspěšně vzdorovat Tálibům a udržet Afghánistán pohromadě. Sám byl etnický Paštun a byl ochoten dohodnout se s různými válečnými magnáty ovládajícími nepaštunské oblasti.

Po nedávných volbách zazněla obvinění, že je Karzáí zmanipuloval a že je velmi tolerantní vůči korupci a pěstování drog. Spojené státy na něj vyvinuly značný nátlak s cílem, aby změnil některé své politiky. Co udělal Karzáí? Pozval na návštěvu Kábulu Ahmadínežáda, řekl, že se možná sám spojí s Táliby, a otevřeně odsoudil vojska USA za svévolné zabíjení civilistů.

Protože Spojené státy nemají žádného jiného vhodného kandidáta, rezignovaly a pokusily se obnovit s Karzáím vztahy. Platí to zejména o generálovi Stanleym McChrystalovi, tamnímu veliteli ozbrojených sil USA, který investoval mnoho do dosažení byť jen částečného vítězství nad Táliby. Po devíti letech angažovanosti USA (a NATO) v Afghánistánu hraje jejich nejjistější spojenec íránskou kartou proti Washingtonu a zdá se, že Spojené státy s tím nemohou moc dělat.

Současně v Íránu čelí Ahmádínežád silné domácí opozici, kterou se ze všech sil snaží potlačit. A Spojené státy vedou rozsáhlou kampaň za vyhlášení sankcí proti Íránu kvůli jeho neochotě přestat s vývojem jaderných reaktorů. Jaké výsledky přinesla tato kampaň za sankce (nebo něco závažnějšího) vedená Spojenými státy a halasně podporovaná Izraelem?

Doma v Íránu velmi posílila vnitropolitickou pozici Ahmadínežáda, protože mu umožnila, aby vystupoval jako obránce íránské suverenity. A nehledě na veškerý nátlak Spojených států se zdá pochybné, že by Rusko a Čína (zejména Čína) podpořily vážné a nikoli jen formální sankce. Přitom, jak správně říkají Izraelci, ve snahách Íránu stát se jadernou mocností je čas na jeho straně.

Třicet let zahraniční politiky USA vedené vůči Íránu se podle všeho ošklivě obrátilo proti Spojeným státům. (Možná bychom ale měli hovořit o skoro šedesáti letech). Írán je dnes silnější než kdykoli předtím, do značné míry v důsledku politiky USA. Kdybyste byli Ahmádínežádem, neřekli byste "díky, Ameriko"?

(© Immanuel Wallerstein, komentář č. 279, 15.4.2010. Z angličtiny přeložil Rudolf Převrátil)

Vytisknout