Pane doktore, beru si tatínka domů, teď hned! Aneb buďte silní, a porazte strach!

15. 4. 2010 / Jan Paul

Věnuji se v Britských listech tématu institucionalizované smrti již dlouho, obdržel jsem řadu dopisů, často naléhavých, veskrze kladných, je z nich zřejmé, že ačkoliv média i společnost o umírání v nemocnici mlčí, lidé cítí nutnost o něm mluvit. Koho jiného než nás se také toto téma týká?

Navštívil jsem informační a diskusní portál Umírání.cz, který provozuje občanské sdružení Cesta domů, jehož cílem je přispět ke zlepšení péče o umírající lidi a jejich rodiny v České republice. Portál Umírání.cz se snaží o maximální informovanost a komunikativnost s čtenáři, a bylo pro mě zajímavé projít diskusní příspěvky, udělat si obrázek o nejširších tématech týkajících se problematiky umírání v naší společnosti. V diskusích na tomto serveru je lidmi artikulováno mnoho otázek, avšak jen málo jsem nalezl o tom, co je možná hlavní příčinou nedostatečné komunikace mezi lékaři, a blízkými pacienta. Vyjádřil bych to jedním slovem -- mlčení, které je nejděsivějším projevem strachu.

Strachu všech zúčastněných, nás i lékařů, strachu, který destruuje vnitřní hlas, zakrývá oči, ucpává uši, a nechává bujet falešné naděje v planých iluzích, zatímco náš blízký prožívá bídnou smrt v nemocnici. Lékaři mlčí, protože se příbuzné bojí zklamat v jejich očekávání, a ti zase mlčí, protože se bojí pravdy, a zoufale se drží naděje, přesto že už třeba žádná není. Rukojmím tohoto šíleného hazardu je pacient, umírající starý člověk, kterému dokonalá medicína ve většině případů jen prodlužuje umírání a utrpení.

Mnoho lidí je ochotno a schopno vzít si svého blízkého zemřít domů, když už žádné prostředky nevedou k záchraně, a k odvrácení smrti, ale většina z nich tuto šanci nedostane, a jejich blízký musí zemřít osamoceně za plentou jako cosi odloženého, a nepotřebného. Je to neetické, a nehumánní. V diskusích jsou komunikovány otřesné případy, kdy umírající skonal s hlubokými hnisavými proleženinami, ve vlastních výkalech a moči jako zdechlina. O jakém stupni vývoje naší společnosti se můžeme bavit na pozadí této skryté reality?

Lidé rozmazlili lékaře sladkostmi i obálkami, a oni přesto mlčí, a nechávají čekat blízké na jediný, jimi stokrát omletý telefonát: Je nám líto, váš tatínek dnes ráno zemřel. Kdo z pozůstalých ví jak? Komu z nich lékař zavolal, a nabídl jim možnost být v nemocnici v posledních chvilkách jejich blízkého? Kdo z lékařů zvedne sluchátko a řekne: Chcete-li přijeďte, Váš tatínek umírá! Mnoho umírajících se svému osudu zcela přirozeně vzpírá do posledních sil, než skončí připoutáním k posteli, či uspáním na plicní ventilaci.

Byl jsem svědkem takové situace, a nikdo z lékařů nezavolal příbuzným aby využil možnost ztišení umírajícího jinými prostředky než represivními. Vylíčil jsem zážitek ve své knize Mezi životem a smrtí takto :

Pán za plentou běduje a naříká, vzpouzí se, ale úděl ho přemáhá. Bojuje, ještě ano, sám se sebou, na jevišti bez diváků, s celým světem proti němu spiknutým. Zoufale, křikem, výhrůžkami, které nedávají smysl, a bezmoc jen hlučně zavrtávají do zdi. Kus chlapa, zraněná hora masa, poraněný obr, před chvilkou přivezený z operačního sálu. Chvilku leží, a zase chce vstát, a kolem něho se rojí sestry jako vosy. Bodají příkazy, udolávají neodbytností. A už je zlomen, nevyslyšen, a nepohlazen. Ještě jeden řemínek, druhou ruku také přivázat k postranici, a už se nebude moci pohnout, už domů neuteče. Co ještě bude moci? Nic, čekat a křičet, a pak už vůbec nic, jen tiše sténat, a pak už ani to ne.

Nemocnice je slovo neztotožněné, rušivé i spásné, uzavřený svět sám pro sebe, na první pohled klidný, v němž osudy odehrávají dramata, jejichž hrdinové nejsou školení profesionálové, jen obyčejní lidé, kterým roli určil život. Zde nikdo nehraje, nepředstírá a nefabuluje, zde bolest trpí, a utrpení bolí, autenticky, do nejvzdálenější nervové tkáně, do posledních kapek sil. Naší společnost obchází strašidlo cynismu, skrývá se za pravidla, normy, postupy, nařízení, a jeho družkou je strach.

Je třeba povstát ze strachu ve chvílích nejtěžších, bídných a trpkých, když cítíme, že blízký umírá, je nutné vzepřít se mu, vyslyšet vnitřní hlas, ono svědomí, a volit a zvolit. Nikdo jiný to za nás neudělá! A pak se stane zázrak, poskládáte střepy sebe sama, vyrostete během chvilky nebývalou silou, protože přijmete smrt svého blízkého, a není už nic, co vám může stát v cestě. Pak stačí jedna věta: Pane doktore beru si tatínka domů, teď hned! A lékař vám konečně potvrdí to, čeho jste se báli, a on tajil. Ano, vždyť umírá!

A pak spatříte šťastný úsměv svého blízkého, a čeká Vás už jen to, s čím jste doposud neměli zkušenost. Ale nemusíte se bát, povede vás cit, povede vás umírající sám, a dnes se nebojím říci, že i Bůh. Překonejte strach, cožpak ho novorozenec také neměl když opouštěl bezčasí klidu lůna své matky, a vstupoval do agresivního světa? Rozhodněte o kvalitě smrti svého blízkého a o svém dalším životě Vy, ne někdo jiný za vás, abyste ho nemuseli dožít ve výčitkách, protože smrti už nic nelze vyrvat zpět.

Dopřejeme-li blízkým smrt doma, a téměř vždy je to možné, dopřejeme tím také sobě veliké bohatství skryté v poznání pokory. Je nutné změnit přístup k lékařům, je třeba jim klást dotěrné otázky, nutit je k odpovědi, vysvětlovat odborné termíny, nenechat se vmanipulovat do falešné hry, v níž umírající prohrává svoji vlastní smrt. Příspěvky v diskusním fóru portálu Umírání.cz jsou prosyceny bolestí, často úplně zbytečnou, kdyby...Jenže žádné kdyby pak nemůže nahradit to, co je trvale v konečnosti smrti ztraceno.

Ano, musíte se sklonit před neúprosnou realitou, klesnout na dno, abyste pochopili hloubku cesty nahoru, musíte přijmout v odpovědnosti za svého blízkého a vašeho rozhodnutí vzít ho zemřít domů i bolest z faktu jeho smrti, ale tato bolest je stejnou emocionální kvalitou prožitku jako štěstí, a vždy vedle ní. Je to bolest životadárná, posilující, nezhoubná a nedestruující. Musíte si dopřát doprožít smutek, abyste se mohli radovat. Strach se sám před sebou třese strachy. Buďte silní, nezůstanete sami!

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 15.4. 2010