6. 4. 2010
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
6. 4. 2010

JAK MOC JE DOST?

Zbraně posledního soudu

Chystaný podpis obtížně připravované smlouvy USA a Ruska by měl vézt k redukci jaderných arzenálů těchto mocností. Nová dohoda by měla nahradit smlouvu START 1, jejíž platnost vypršela koncem minulého roku. Pražské setkání prezidentů Spojených států Baracka Obamy a Ruské federace Dmitrije Medveděva má jednu historicky významnou dominantu: podpis smlouvy o omezení strategických zbraní. Dostupné informace říkají, že úmluva bude znamenat snížení počtu jaderných náloží o čtvrtinu a nosičů polovinu.

Což lze pokládat za velký úspěch, ovšem jen za dílčí krok na cestě k jadernému odzbrojení, o kterém loni v dubnu na Hradčanském náměstí Obama s takovým patosem hovořil.

Jak ukazuje tabulka číslo 1, chystaná smlouva navazuje na šest dohod obdobného typu. Ovšem hned při podpisu oné první, smlouvy SALT 1 v květnu 1972, tehdejší prezident USA Richard Nixon po příletu do Moskvy zformuloval výchozí princip všech dalších jednání: „V nukleárním věku, kdy neexistuje takový pojem, jako je bezpečnost zajištěná převahou síly, si velmoci vzaly tato poučení: dohody, založené na předpokládané slabosti jedné i druhé strany, ji jenom nutí znásobit úsilí, aby se vypořádala se zaostáváním, zatímco dohody, založené na obapolné úctě a vzájemnosti, mají mnohem větší vyhlídky, že budou trvalé“.

Tabulka č. 1: Smlouvy USA a Ruska (SSSR) o omezení strategických zbraní

SALT I SALT II START I START II START III SORT nová smlouva START
limit rozmístěných náloží limitovala rakety, ne nálože limitovala rakety a bombardéry, ne nálože 6000 3000--3500 2000--2500 1700-2200 1550
limit rozmístěných nosičů USA: 1710 ICBM a SLBM; SSSR: 2347 ICBM a SLBM* 2250 1600 nestanoveno nestanoveno nestanoveno 700 (800 včetně rezerv)
status vypršela nikdy nevstoupila v platnost vypršela nikdy nevstoupila v platnost nedojednáno platí připravena k podpisu
datum podpisu 26. 5. 1972 18. 6. 1979 31. 7. 1991 3. 1. 1993 nestanoveno 24. 5. 2002 (8. 4. 2010)
datum vstupu v platnost 3. 10. 1972 nestanoveno 5. 12. 1994 nestanoveno nestanoveno 1. 6. 2003  
krajní lhůta realizace nestanoveno 31. 12. 1981 5. 12. 2001 31. 12. 2007 31. 12. 2007 31. 12. 2012  
datum zániku 3. 10. 1977 31. 12. 1985 5. 12. 2009 5. 12. 2009 nestanoveno 31. 12. 2012  

Pramen: The Arms Control Association (upraveno)

* ICBM -- mezikontinetální balistické rakety; SLBM -- balistické rakety na ponorkách.

Strategická triáda

Na počátku ovšem nebylo takovéto porozumění pro logiku rovnováhy sil USA a SSSR či dnes Ruska. Na počátku byl výbuch v Hirošimě v srpu 1945. Výsledek tohoto bombardování byl úděsný -- zničené město, 70 tisíc mrtvých okamžitě, celkově zahynulo 140 tisíc obyvatel tohoto města. Kromě těchto čísel tu byl ale ještě kvalitativní poznatek: vojáci dostali strategickou zbraň.

Změna to byla veliká. Jestliže 1. a 2. světová válka vyžadovaly nasazení miliónů vojáků a týdny i měsíce trvající složité manévry směřující k proražení fronty a obklíčení protivníka, jaderná puma nabídla něco zcela nového. Svojí tlakovou vlnou, tepleným zářením a radioaktivitou představuje ničivou sílu, která může dosáhnout konečných -- tedy strategických -- cílů války jednorázovým úderem. Pouze je nutné dopravit ji nad politické a vojenské -- případně i hospodářské či kulturní -- centrum protivníka.

Spojené státy bombardováním japonských měst Hirošima a Nagasaki ukázaly, že mají nukleární převahu nad Sovětským svazem. Zároveň se ale dala do pohybu ona podivná logika mocenské rovnováhy, o které hovoří výše uvedený citát z vystoupení prezidenta Nixona: Moskva zintenzívnila svoje úsilí získat atomovou pumu. Ukončit monopol USA se ji podařilo v roce 1949. Ihned však navázala další kola závodů ve vývoji jaderných náloží -- soutěž o to, kdo bude mít dříve termonukleární pumu, pak v maximalizaci ničivého potenciálu či miniaturizaci náloží atd. Tabulka číslo 2 ukazuje, jak se následně rozšiřoval počet států s jadernými zbraněmi. Dnes je ve světě více než 23 tisíc jaderných náloží, z toho přibližně 5600 strategických -- což přibližuje tabulka číslo 3, zpracovaná experty Federace amerických vědců.

Tabulka č. 2: Počty testů jaderných zbraní (červenec 1945 -- březen 2010)

USA SSSR Velká Británie Francie Čína Indie Pákistán KLDR
první/poslední pokus 1945/1992 1949/1990 1952/1991 1960/1996 1964/1996 1974/1998 1998/1998 2006/2009
celkem testů 1030 715 45 210 45 3 (6) * 2 (6) * 2

* Podle definice nukleárního testu ze Smlouvy o zákazu jaderných pokusů se souběžné výbuchy pokládají za jeden test. Ovšem 11. května 1998 provedla Indie souběžně tři exploze a 13. května téhož roku dvě, následně 28. května 1998 Pákistán provedl pět souběžných výbuchů.

Tabulka č. 3: Jaderné zásoby (leden 2010)

strategické nálože taktické nálože funkční celkem
Rusko 2600 2050 4650 12 000
USA 2126 500 2626 9400
Francie 300 n. a. ~300 300
Čína 180 ? ~180 240a
Velká Británie 160 n. a. <160 185
Izrael 80 n. a. n. a. 80b
Pákistán 70-90 n. a. n. a. 70-90b
Indie 60-80 n. a. n. a. 60-80b
KLDR <10 n. a. n. a. <10j
celkem ~5600c ~2550c ~7900 ~23 300c

Poznámky: a) Mnoho ze „strategických“ náloží má regionální cíle. Množství taktických náloží je neznámé.
b) Všechny nálože těchto států jsou pokládány za strategické, všem pouze některé jsou funkční -- připraveny k operačnímu nasazení.
c) S výjimkou jaderných testů nejsou dostupné veřejné informace o funkčnosti arzenálu jaderného KLDR.

Pramen: Federation of American Scientists

Druhá linie závodů ve strategickém zbrojení se týká nosičů. Na začátku studené války se sice Sovětskému svazu podařilo prorazit jaderný monopol USA, ovšem Washington měl výraznou převahu v nosičích, kterými tehdy byly výhradně strategické bombardéry. Rozhodovala nosnost a dolet. Spojené státy měly strategické bombardéry odzkoušené ve 2. světové válce a začaly intenzivně budovat síť svých leteckých základen kolem hranic Sovětského svazu. Tehdy se zrodily pakty NATO, SEATO, CENTO atd., ale i smlouvy s Japonskem a Jižní Koreou. Problémem amerických strategických bombardérů tehdy bylo, že by musely čelit sovětskému stíhacímu letectvu, které ve světové válce nasbíralo obrovské zkušenosti a bylo nově vyzbrojováno proudovými Migy.

Na převahu USA v nosičích odpověděl Sovětský svaz v říjnu 1957. To se z vesmíru ozval první sputnik, který mimo jiné oznámil vojákům a politikům, že Moskva má nový typ nosiče jaderných náloží: mezikontinentální balistickou raketu. „Sputníkový šok“, jak se depresivnímu překvapení nad tímto úspěchem SSSR začalo ve Spojených státech říkat, vyvolalo další závody ve zbrojní, které postupně vedly k vyprofilování tzv. strategické triády, jejíž charakteristiku přináší tabulka číslo 4:

  • Mezikontinentální balistické rakety. Jedná se o rakety, které z území SSSR či USA doletí na cíle v zemích potenciálního protivníka. Ze Sibiře či z Grand Forks v Severní Dakotě jim to na hlavní město druhé strany přes severní pól trvá přibližně půl hodiny. Sovětská raketa SS-18 Satan mohla nést nálož o síle okolo 20 megatun TNT, zatímco na Hirošimu byla svržena puma o ekvivalentu 13 kilotun TNT. Slabinou těchto raket původně bylo pomalá příprava ke startu, po přechodu na pevné palivo to byl jen fakt, že jsou ukryty v silech -- tedy v šachtách v zemi -- které jsou známé a relativně snadno protivníkovými strategickými silami zasažitelné. Nové typy ruských mezikontinetálních raket Topol M jsou ovšem mobilní.
  • Strategické ponorky. Jedná se o ponorky na jaderný pohon, které nesou balistické rakety. Dnes například ponorka Ohio nese 24 raket Trident II D-5, které doletí na vzdálenost 7600 km a může nést osm samostatně naváděných náloží o síle 100 nebo 475 kilotun TNT; tyto rakety jsou schopné z kteréhokoliv místa Světového oceánu z pod hladiny raketou zasáhnout cíle v Rusku. Výhodou tohoto zbraňového systému je jeho pohyblivost a skrytost pod hladinou. Nevýhodou je cena: jedna ponorka třídy Ohio stojí přibližně dvě miliardy dolarů.
  • Strategické bombardéry. Americký bombardér B-52H má dolet 15 tisíc km (při tankování za letu je rádius neomezený) s různou kombinací střel s plochou dráhou letu a pum až do váhy 27,2 tuny. Tak zvaně neviditelný letoun B-2 Sprint má dolet 12 tisíc kilometrů s velice pestrým a desítek kusů čítajícím vybavením řízenými pumami. Ruský bombardér Тu-160 (Blackjack) má dolet 12,3 tisíc km a je schopen nést 12 střel s plochou dráhou letu či 24 řízených pum.

Tabulka č. 4: Strategická triáda USA a Ruska

 USARusko (SSSR)
nosičenáloženosičenálože
září 1990leden 2009září 1990leden 2009září 1990leden 2009září 1990leden 2009
mezikontinentální balistické rakety10004502450550139838366121355
balistické rakety na ponorkách672228576011529401602804576
bombardéry574113/60*235350016277855856
celkem2246791/738*10 5632202250062010 2712787

Pramen: Zpracováno podle The Arms Control Association

* první číslo uvádí počet bombardérů celkem, tedy včetně těch, které jsou určeny pro výcvik, testování či jsou v rezervě; druhé číslo počet operativně nasaditelných bombardérů.

Strategickou funkci mohou plnit ještě dva další zbraňové systémy. Především jsou to střely s plochou drahou letu. Jedná se o systém s leteckým -- nikoliv raketovým -- meteorem, což umožňuje, že neletí balistickou drahou, ale podle zadaných pokynů například kopíruje terén. Střely s plochou drahou letu se dají umisťovat na hladinové lodi i do ponorek, zavěšovat pod křídla letadel či odpalovat ze země. Podle některých analytiků umístění takovýchto amerických střel na hladinové lodě v Černém moři by mohlo vézt k pokrytí až 60 % ruského strategického arzenálu.

Druhým systémem, který nebývá zařazován do strategické triády, ale mohl by plnit strategické úlohy, jsou rakety středního doletu s jadernou náloží. Tuto funkci získaly naposled v 80. letech. Tehdy Sovětský svaz rozmístil rakety SS-20 na Ukrajině. Ze západní Evropy se tak stalo rukojmí: hlavní města evropských států NATO mohla být zničena během pěti minut. Jako odpověď začaly Spojené státy v západní Evropě rozmisťovat obdobný systém v podobě raket Pershing 2. Tím se ale USA dostaly do strategické výhody: jestliže žádná z raket SS-20 nedoletěla do Washingtonu, každá raket Pershing 2 umístěná v Evropě mohla doletět do Moskvy. Po složitých jednáních se pak Michail Gorbačev a Ronald Reagan v roce 1987 dohodli o likvidaci všech sovětských a amerických raket středního a kratšího doletu.

Kubánská raketová krize

Svoji velkou slávu jako strategický systém získaly rakety středního doletu s jadernou hlavicí za tzv. kubánské raketové krize. Ta propukla v roce 1962 poté, kdy americký špionážní letoun U2 při přeletu Kuby vyfotografoval sovětské rozmisťování raket středního doletu na tomto ostrově. Ty by doletěly nejen do Washingtonu a New Yorku, ale až k pacifickému pobřeží USA. Tehdejší prezident John Kennedy nařídil námořní blokádu Kuby a začalo horečnaté vyjednávání. Jeho výsledkem bylo, kromě vytvoření přímé linky mezi Bílým domem a Kremlem, stažení sovětských raket středního doletu z Kuby, amerických z Turecka a závazek Spojených států, že nenapadnou Kubu.

Pro politiky, vojáky i civilní stratégy se kubánská raketová krize stala předělem: od této doby již ví, že před použitím strategických zbraní stojí za to zjistit, zda hodnota, která je předmětem sporu, stojí za riziko jaderné odvety. Řečeno jinak, analytici začali pracovat s poznáním, že použití jaderných zbraní může vézt k tomu, že napadený může zbytkem svých strategických zbraní ještě zdevastovat útočníka. Takto se zrodila vize tzv. druhého úderu.

V akademické obci takovéto propočty existovaly už dlouho. Prvenství patří Bernardu Brodiemu, který již v roce 1946 tvrdil, že původní funkcí zbraní bylo zvítězit ve válce, jaderné zbraně mají však být prevencí před vznikem války. A pak se objevil Herman Kahn, ředitel RAND Corporation, který se v 50. a 60. letech proslavil svým „přemýšlením o nemyslitelném“. Propočetl potenciální ztráty obyvatelstva USA při výměně jaderných úderů mezi Sovětských svazem a Spojenými státy podle úrovně civilní obrany. Jeho údaje o „megasmrtích“, milionech mrtvých, někteří komentátoři označili za cynické. Kahn odpověděl příměrem: ve viktoriánské Anglii se ročně ztrácely tisíce děvčat, protože nebylo slušné hovořit o prostituci. Musíme mluvit o megasmrtích, aby k nim nedošlo.

Kahn měl pravdu. V jeho stopách pak civilní i vojenští stratégové dodnes propočítávají, jak by mohl vypadat druhý úder, co je to vzájemné zaručené zničení (MAD -- anglicky šílený, přesně Mutual Assured Destruction), co je to overkill, potenciál k několikanásobnému vyhlazení lidstva a podobně.

V polovině 60. let začalo být zřejmé, že sovětský i americký potenciál dorostl do kapacity umožňující nejen vzájemné zaručené zničení prostřednictvím druhého, tedy odvetného údaru, ale i likvidaci lidstva. Objevila se otázka, „jak moc je dost“. Bylo zřejmé, že další živelná výstavba strategické triády nemá vojenskou ani poltickou funkci. Že lze propočíst dostatečnost: stanovit si vojenské a politické cíle jak z hlediska případné světové války, tak i pro odstrašení. Že není nutné mít desetitisíce strategických náloží, že jich stačí méně. Stratégové začali diskutovat, zda mají být rakety zaměřeny na města či strategické síly protivníka, zda usilovat o co největší plošný účinek jaderných zbraní zásahem měst, nebo o tzv. dekapitaci -- přesný zásah vedoucí k likvidaci politického a vojenské vedení protivníka.

Cesta k novému STARTu

Při jakékoliv strategii bylo možné směřovat ke zmenšení tehdejších arzenálů, ovšem politicky přijatelné to bylo jen tehdy, když tak učiní obě stran najednou. Na světě se tak objevila idea kontroly strategického zbrojení. Ono slovo „kontrola“ je důležité: dohody mezi USA a SSSR či Ruskem týkající se strategické triády nejsou smlouvy o odzbrojení, tedy o likvidaci uvedených zbraňových systémů. Takovou dohodou byla jen smlouvy o likvidaci raket středního a kratšího doletu (či o likvidaci chemických zbraní). Dohody SALT, START či SORT se týkají omezení nosičů a náloží, což je patrné i z tabulky číslo 1.

Zmíněné úvahy o dostatečnosti otevřely cestu k první smlouvě SALT, tedy k té, kterou charakterizuje výše uvedený citát z projevu Richarda Nixona. Je nutné připomenout, že dohody z roku 1972 zahrnovaly smlouvu ABM -- Smlouvu o mezení systémů protiraketové obrany. Tehdejší vedoucí představitelé USA a SSSR velmi dobře věděli, že omezení útočných zbraní je možné jen tehdy, když druhá strana neubude mít stále příliš dokonalou obranu. Protože ten, kdo má obranu schopnou zachytit druhý, tedy odvetný úder, si může dovolit první úder, tedy útok. Tuto dohodu, přesněji řečeno její upravenou verzi, vypověděl hned v prvním roce své vlády Gerge Bush ml., čímž vyvolal nevoli nejen Moskvy, ale i Pekingu a hlavních měst řady svých západoevropských spojenců. Washington pak začal s jednostrannou výstavbou globální protiraketové obrany USA, která mimo jiné počítala i s radarem v Brdech. Až při jednání prezidenta Obamy Moskvě loni v červenci americká strana opět připustila, že při koncipování nové dohody START je nutné vzít v úvahu i výstavu globální strategické obrany.

Kontrola strategických zbrojení se od počátku týkala počtu nosičů a náloží. Nikoliv jejich kvality. Už když byla ukončena kubánská raketová krize, následoval vstup amerických ponorek s raketami Polaris do Středomoří -- čímž byly více než nahrazeny rakety Thor stažené z Turecka. Obdobně bylo v roce 1972 uzavření první dohody o mezení nosičů spojeno se zaváděním systému MIRV -- tedy systému, který umožňuje osadit hlavici rakety několika náložemi schopnými doletět na odlišné cíle. Což ve svém souhrnu znamenalo, že nižší počet nosičů mohl zasáhnout více míst. Likvidovaly se povětšině zbytečné zbraně a zdokonalování strategických zbraní pokračovalo -- a stále pokračuje.

Po dohodách SALT týkajících se podle svého názvu limitování nastoupily smlouvy START, tedy úmluvy o redukci strategických zbraní. I když v případě smluv uzavřených po rozpadu SSSR lze diskutovat o tom, zda jsou všechny smlouvy symetrické, i dnes jsou Rusko a Spojené státy schopny vzájemně se zničit. Je otázka, jakou strategii zvolit k propočítání dostatečnosti.

Právě před rokem zveřejnili Hans Kristnesen, Robert Norris a Ivan Oelrich studii Od protisilového zaměření k minimálnímu odstrašení s příznačným podtitulem Nová jaderná politika na cestě k odstranění nukleárních zbraní. Tato práce -- připravená pro Federaci amerických vědců -- upozorňuje, že v současné době je v USA počet jaderných náloží zdůvodněn požadavky zajistit úder na „velké množství cílů v půl tuctu zemí“; zajistit plnění válečných plánů, včetně „velkých úderů proti Rusku a Číně a malých úderů proti regionálním státům“; zajistit, aby vybrané protivníkovy vojenské síly byly „zničeny s vysokou spolehlivostí“. Po studené válce však podle této práce „jediným cílem je odstrašení od užití jaderných zbraní jako první“ potenciálním protivníkem. Každý jiný cíl nutí potenciální protivníky ke zkvalitňování jejich arzenálů.

Autoři zmíněné studie doporučují přijetí nové strategie, tzv. strategie proti infrastruktuře (infrastructure targeting). Tento návrh směřuje k zaměření jaderného úderu proti cílům, které jsou životně důležité pro fungování moderní ekonomiky. Strategie proti infrastruktuře jako nástroj minimálního odstrašení obsahuje v podání citovaných autorů „dvanáct velkých průmyslových cílů v Rusku: tři ropné rafinerie; tři železárny a ocelárny; dvě hliníkárny; jednu továrnu na nikl; a tři tepelné elektrárny.“ Studie pak konkretizuje důsledky zásahů na tyto pečlivě vybrané cíle podle použití jaderných náloží od tří do tří set kilotun TNT -- a propočítávají množství mrtvých od 46 714 do 659 031 a souhrnný počet mrtvých i raněných od 67 464 do 1 996 480. Přijetí této strategie by mělo vést od současných 5200 strategických náloží USA k pěti stům těchto náloží v roce 2025. Takovéto pojetí minimálního odstrašení prý vytváří podmínky pro cestu k jadernému odzbrojení.

Svět bez jaderných zbraní, ona často vzpomínaná „globální nula“, zůstává nejvýznamnějším cílem. Jak před rokem prohlásil Barack Obama, „Amerika se zavazuje usilovat o mír a bezpečí světa bez jaderných zbraní. Nejsem naivní. Tohoto cíle nebude dosaženo rychle -- možná to nebude za mého života. Bude to vyžadovat trpělivost a vytrvalost. Ale musíme také ignorovat hlasy, které nám říkají, že se svět nemůže změnit. Musíme trvat na tom, že může... Když přestaneme usilovat o mír, tak zůstane navždy mimo dosah...“

Pravdou ale je, že k podpisu připravená nová smlouva START je pouze dílčím krokem k tomuto cíli. Jiná cesta k jadernému odzbrojení než přes nové smlouvy START a studie typu Od protisilového zaměření k minimálnímu odstrašení, ale neexistuje. Odzbrojování musí být postupné. Jen postupně může narůstat důvěra mezi mocnostmi, jen postupně se může vyvářet nová, transparentnější hladina rovnováhy sil. Také technická stránka likvidace jaderných zbraní vyžaduje postupnost. Rychlá může být jen jaderná sebevražda lidstva.

Článek vyjde v úterý v týdeníku Profit

                 
Obsah vydání       6. 4. 2010
6. 4. 2010 K dění kolem volby a nástupu nového vedení
6. 4. 2010 Uzavření dohody START znamená odmítnutí protiraketového vyzbrojování Evropy
6. 4. 2010 A nejhlouběji vidím nenávist Ladislav  Žák
6. 4. 2010 Déšť Václav  Hrabě
6. 4. 2010 Spisovatel Jaroslav Durych: Na komunismu mi imponuje vraždění
6. 4. 2010 Michael  Marčák
6. 4. 2010 Jak je příjemné krást
6. 4. 2010 Chcete mě kriminalizovat za to, že čtu nějaký text, jehož původ je neznámý?
6. 4. 2010 ÚSTR nesmí být zařízením žádné politické strany Vilém  Prečan
5. 4. 2010 Dnešní ODS: unikát "spiknutí bezvýznamných" Boris  Cvek
4. 4. 2010 Obžaloba koho? Přemysl  Janýr
6. 4. 2010 Jaký politik jsi ty, čtenáři Britských listů? Miloslav  Štěrba
6. 4. 2010 Kapitalismus, nebo socialismus? pro Evropu v 21. století zbytečná otázka Milan  Sova
3. 4. 2010 ACTA: Kriminalizace kopírování pro vlastní potřebu Vilém  Maršík
6. 4. 2010 Lodge: Permanentní kongres cynických literárních semiotiků Štěpán  Kotrba
6. 4. 2010 Všichni jsme do jisté míry směšné figurky Darina  Martykánová
5. 4. 2010 Čtenářská obec Britských listů stále pomalu roste
6. 4. 2010 Zbraně posledního soudu Oskar  Krejčí
6. 4. 2010 Varovná analýza pocitu bezpečí na území Prahy
6. 4. 2010 Na lenost žáků doplácí výuka v náročných oborech Vladimír  Wagner
6. 4. 2010 USA: AIPAC u vesla Vít  Rossignol
2. 4. 2010 USA a Izrael: Soulad i nesoulad, pravý i zdánlivý, dopady chtěné i nechtěné Vít  Rossignol
3. 4. 2010 Čtyři podání Petra Uhla Petr  Uhl
4. 4. 2010 Papež se za pedofilní skandály neomluvil
6. 4. 2010 Car sharing -- JAK NA TO Ondřej  Hrejsemnou
6. 4. 2010 Casus belli a Spojené státy americké versus Írán Ivo  Šebestík
5. 4. 2010 Já jsem se také rozčílil Jan  Kadubec
3. 4. 2010 Kdepak asi je ta bohatá nevěsta pro Jiřího Paroubka? Miloslav  Štěrba
6. 4. 2010 Pražská deklarace proti pravicovému extremismu
4. 4. 2010 Učitelé při hodnocení systematicky diskriminují černošské žáky
6. 4. 2010 Svět regionů Milan  Dubský
2. 4. 2010 Březen 2010 -- také něčím nečekaný? Miloš  Dokulil
3. 4. 2010 Jak se nestanu novinářem Štěpán  Steiger
1. 4. 2010 Hospodaření OSBL za březen 2010