Zbohatlické elitářství ve škole

24. 3. 2010 / Boris Cvek

Rád bych se vyjádřil k diskuzi o povaze současné mládeže. Nedávno jsem se bavil přes internet s jedním velmi nadaným slovenským gymnazistou (15 let), jehož texty připomínají něco mezi Comte de Lautréamontem a Proustem. Byl přímo zhrozený situací na své škole, kde převládá zbohatlické elitářství ve stylu "úspěšní pohrdají méně úspěšnými". On sám patří samozřejmě mezi elitu, ale tu skutečnou elitu, a právě proto mu ten zbohatlický přístup vadí.

Problém je v tom, že dospělí to nedovedou jasně zformulovat a ukázat, že přízemnost je skutečně přízemní. Museli by totiž mít po ruce alternativu, museli by být prosyceni ideály kultury a vzdělanosti "staré doby", museli by být sečtelí a kultivovaní.

Já znám několik mladých lidí, kteří bytostně směřují ke "staré" kultuře: 16-letého skladatele barokní hudby, pro nějž je romantismus moc moderní, 20-letého básníka, nadšeného Berliozovými Paměťmi, 24-letého badatele v osvícenské literatuře, který žije ve světě Laclosově a nedovede si představit život bez návštěv divadla. Barbarství nemusí zvítězit, i když zatím vítězí na všech frontách.

Co je podle mne nejdůležitější: kultura tváří v tvář barbarství nemůže obstát jako instituce, jako dotační politika, jako skleník zbytečných literárních časopisů a hodokvasy primitivismu na literárních serverech.

V tom si velmi vážím osamocených a neznámých, jejichž duch je tak čistý, že se štítí té společnosti, na niž močí Rimbaud ve filmu Total Eclipse (video níže, úžasná scéna). Talent vyžaduje opravdový mravní zápas a příklad, aby dospěl. Takovým úvodem do toho, co mám na mysli, může být Rollandův cyklus Velký Beethoven (napsal ještě Malého Beethovena, což je životopis publikovaný spolu s životopisem Michelangela a Tolstého jako tři příklady géniů kultury) - ale i životopis Kerouakův Memory Babe z pera G. Nicosii.

Velice důležité je taky nadané mladé lidi raději inspirovat než vést. Musíte jim imponovat, protože oni jsou si často vědomi své duševní síly a blbci, kteří se povyšují jen proto, že jsou "dospělí", pohrdají. U dospělého-blbce je zoufalstvím ten prostý fakt, že s největší pravděpodobností blbcem zůstane až do smrti, u dítěte či mladého člověka máte vždy aspoň nějakou naději, že bude mít štěstí na zkušenost, jež ho odemkne hlubšímu pochopení (byť toto pochopení plně dozraje až třeba v šedesáti).

Pusťte si to od 4:00 (každý hned pozná, kdo je Verlaine a kdo Rimbaud a co se tam děje, i kdyby anglicky neuměl ani slovo).

YouTube ZDE

Školství
Vytisknout

Obsah vydání | Středa 24.3. 2010