Voda měla svůj den...

23. 3. 2010 / Ladislav Žák

Přiznávám se, že i tak nějak uniklo, že i voda má svůj den. 22. březen je Světový den vody a možná, že jsem se díval nepozorně, ale kromě několika kampaní na téma balená versus ta z kohoutku, o kterých jsem psal v příspěvku "O vodu jde až v první řadě" a několika otevřených dveří a ekologických setkání se mi zdá, že se tento sváteční den s naší společností jaksi minul. Vzhledem k tomu, že v každý z nás je z více než dvou třetin z vody, pokládal bych to za ještě lepší důvod k oslavě než MDŽ, i když žen je celkově také větší půlka populace.

Možná bychom mohli takový den oslavit spoustou otázek, ve kterých bychom se měli ptát sami sebe i těch druhých, co jsme udělali proto, aby u nás bylo vody vždycky dost a pomáhala nám zvyšovat primární produkci našeho území, poskytovala nám lahodné doušky i zvláštní prostředí k odpočinku a inspiraci. Mám vodu rád, a když se do ní ponořím, cítím se lépe, než když stojím na souši a jsem ponořen do vzduchu. Je dobré vědět, že nemůžeme žít ani bez vzduchu, ani bez vody, ani bez země, ale někdy se mi zdá, že lidé, kteří to připomínají, jsou označováni za naivní staromilce a ty, kteří nezachytili současnost. Promítá se to do tragického poměru naší společnosti a především jejích elit k zemědělství, lesnímu a vodnímu hospodářství. V zásadě jsou v roli Popelek a sem tam, když se zadaří, tak také dojné krávy, byť se strženým vemenem. Můžeme se zabývat nejrůznějšími příčinami pádu velkých i malých civilizací, kultur a společností, ale jedno mají společné a to je nejprve povlovný a nakonec prudký pokles primární produkce. A ta je taková, jak umí ta civilizace, kultura nebo společnost hospodařit s půdou vodou, vzduchem a jak dokáže využít sluneční energii.

Až se budoucí generace budou jednou ohlížet zpět, pokud se bude mít kdo ohlížet, tak se budou velmi divit tomu, jak jsme chtěli primární produkci proměnit prostřednictví zeleného byznysu na peníze prostřednictvím nesmyslných dotací pro pár vyvolených do biopaliv a solárních článků, s tím, že to téhle mocné hrstce podruhé zaplatí veřejnost jako jeden muž, žena i dítě. Budou zděšeni z toho, že se potraviny požívaly jako palivo. Budou se velmi divit tomu, že tato země v ekonomické krizi nepřijala veřejné programy na zlepšení schopnosti krajiny zadržovat vodu, přesto, že je to čistě domácí a velice vzácný zdroj. Bylo přece tolik volných zdrojů, projektů i rukou bez práce. Navíc to umíme a máme v tom i tradici. Když jsem se po vážné nemoci v třeboňských lázních učil ve vodě znovu chodit, začal jsem se zajímat o historii jihočeské krajiny a dočetl jsem se, že byla před půltisíciletím vyprojektována tak, aby kapka vody, spadlá na Šumavě, opustila rožmberské panství až za tisíc dnů. Myslím, že bychom dokázali prostřednictvím celé řady zásahů zlepšit významně efektivitu vodního hospodářství, ale my namísto toho vypisujeme tendry na úplné nesmysly a největší bohatství naší země necháváme odtékat bez užitku do sousedních zemí a dále do moře. Ale co je to nějaký národní program třeba pod retro heslem "Ani kapku nazmar", proti nějaké té zbrojní zakázce na Gripeny nebo na Pandury, na které se v normální výbavě nesmí střílet a jak se zdá, nesmí ani jezdit moc v terénu, protože jim padají kolečka. Snad budou alespoň na rozhánění demonstrací jednou stačit... Také tendry na soukromé organizátory státní maturity nám říkají, že naše elity nejsou příliš svéprávné a je třeba se jich začít bát. Bohužel se zdá, že většina z nás ztratila přirozenou plachost.

My lidé máme tu smutnou tendenci si myslet, že některé věci jsou samozřejmé a tudíž bezcenné. Svobodný a rovný přístup ke vzdělání, svobodný a rovný přístup ke zdravotnictví, svobodný a rovný přístup sociálnímu zabezpečení, svoboda a vzájemná rovnost jako takové ... To vše už pomalu ztrácíme. Pokud zůstaneme nadále lhostejní, čeká nás totéž i s vodou....

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 23.3. 2010