Na jedné lodi...

22. 3. 2010 / Ladislav Žák

V důsledku mé účasti na říjnovém setkání, které jsem zachytil ve svém příspěvku Vzpomínky na budoucnost, jsem obdržel další pozvání na pracovní setkání a diskusi na téma: Jsme na jedné lodi?!?, a to do hotelu Krakonoš v Mariánských Lázních. Setkání opět připravila Společnost pro evropský dialog (SPED), tentokrát v úzké spolupráci se zastupiteli zvolenými na kandidátce KSČM do krajského zastupitelstva Karlovarského kraje, společně s bavorským Kurt Eisnert Verein a s nadací Rosy Luxemburgové. Mělo jít o výměnu názorů na projevy a dopady hospodářské krize na společnosti v Bavorsku a v České republice s důrazem na pracující, sociálně slabé, důchodce, nezaměstnané, mladé lidi, roli levicových politických reprezentací na místní a regionální úrovni; politické nástroje; úspěchy a prohry. Dále si setkání kladlo otázky, zda se nabízejí spíše evropské nebo národní přístupy či levicová nebo pravicová řešení krize a samozřejmě otázku, zda existují společná levicová poučení.

Musím říci, že jsem od začátku věděl jediné, totiž to, že součástí mého vystoupení bude poznámka na téma, že přes palubu nás může hodit jenom ten, s kým jsme na jedné lodi a že já se jako rodilý Sudeťák cítím být s Němci na jedné lodi bez ohledu na občasné vzájemné pokusy se přes tu palubu hodit. Jsem opravdu přesvědčen o tom, že k sobě jako Češi s Němci přes veškeré problémy patříme více než jiné národy, že už jsme spolu, vedle sebe nebo proti sobě tak dlouho, že už si spoustu věcí neumíme jeden bez druhého představit. Samozřejmě, že to platí především kolem společné hranice s Bavorskem a Saskem, protože tam jsme tisíciletými sousedy se vším dobrým a špatným, co to přináší. Před půldruhým stoletím jsme společně vytvářeli i dělnické hnutí a první sociálně demokratické, tehdy radikálně levicové, socanské a "petrolejnické" spolky a politické strany. Společně také patříme do podivuhodného středoevropského prostoru, ke kterému patří pivo, štrúdl a muškáty za oknem.

Na setkání se sešly asi čtyři desítky lidí z obou stran hranice, z nejrůznějšího sociálního prostředí a nejrůznějších úrovní i prostředí levicové politiky. To první, co bylo patrné, byl fakt, že podobná setkání jsou nutná, potřebná a velice schází, protože lidé mají o vzájemných poměrech jen velice málo informací, a když, tak jsou zprostředkovány a manipulovány médii. Přímá zkušenost a poznání ze vzájemného kontaktu bolestně chybějí. Určitě to neplatí jen o setkávání lidí levicového smýšlení, ale je zřejmé, že přes tu skutečnost, že hranice je už dvacet let otevřena, mnoho o sobě ve skutečnosti nevíme. Je zjevné, že mezi lidmi existují ještě mnohem neprůchodnější hranice, než byla ta státní, částečně patřící k železné oponě. Na řadu otázek položených v pozvánce i v úvodních vystoupeních se nedostalo. Z jednotlivých vystoupení byla jednoznačně patrná potřeba informovat o konkrétních sociálních problémech a snaze je řešit a zároveň se něco dozvědět z druhé strany hranice. Na obou stranách byla patrná i určitá nostalgie. Na straně české po období reálného socialismu a na straně německé po státu blahobytu především ze sedmdesátých a částečně i osmdesátých let.

Snažil jsem se ve svém vystoupení navázat na pozvánku i úvodní slovo a vysvětlit, že je velkou otázkou, jak vypadá ta loď, na které bychom měli společně být. Zda je to loď společných problémů nebo loď společné alternativy. Snažil jsem se naznačit, že pravidla a infrastruktura současného světa jsou nastaveny tak, že na tom ani drtivé vítězství levice nemůže nic změnit, protože levice nebude moci v rámci těchto pravidel a infrastruktury realizovat svou alternativu - a zároveň platí, že ji ani nemá. Jednoduše řečeno - v pravotočivé zatáčce se doleva jede špatně. Upozornil jsem na to, že dnes nejde jen o krizi levice, ale o krizi politiky jako takové, protože ta přestává být schopná zvládat společenskou reprezentaci vztahů, které současné trendy v distribuci statků představují. Autentická levicová alternativa ostatně byla vždycky snem, protože to, čemu jsme říkali socialismus, byl vlastně jen kapitalismus naruby a soutěž společenských systémů probíhala také podle kapitalistických parametrů a pravidel, vůči kterým se socialismus neustále vymezoval, až byl kapitalismu skoro podobnější než kapitalismus sám.

Převládajícímu tónu diskuse odpovídaly i její závěry, které byly směřovány především do oblasti rozšíření vzájemné informovanosti levicových struktur obou zemí a přenosu těchto informací do širšího povědomí na obou stranách hranice. Velmi dobrým výsledkem bylo to, že se lidé levice na území euroregionu Egrensis měli možnost blíže osobně poznat. Alespoň pro mne tedy zůstává v platnosti pravda, že politické názory se mohou dnes šířit prostřednictvím moderních médií, ale vznikat musí i nadále v diskusi za stolem. Bude velmi důležité, aby taková setkávání pokračovala. Až pomine prvotní hlad po informacích, tak budou jistě i základem pro hledání skutečně levicových poučení a snad řešení. Nelze se podle mne příliš radovat z toho, že pravice také prochází krizí, protože dnes se hraje a hlavně rozděluje podle jejích not. A pokud se zdá, že dnešní levice je tak trochu zmatená a slepá, neměla by se radovat, když se k ní přidá další invalida...

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 22.3. 2010