Češi pustoší svůj vlastní stát

22. 3. 2010 / Daniel Strož

Pan Pecina, podle Mirka Topolánka "ten někdejší ódeesák z Frýdku", má nyní totiž jinou hlavní starost: usiluje projít v blížících se volbách do sněmovny, tentokrát pro změnu za ČSSD. Tomu pochopitelně dává přednost, neboť jak známo, "košile je bližší než kabát". Kam ale takové ústupky českých představitelů vedou, ukázalo se takřka vzápětí: Také Rakušané, kteří předtím v lidsky nedůstojných kontrolách polevili, rozjeli opětně naplno kontroly Čechů, údajně coby "preventivní akci proti překupníkům a nelegální migraci".

Obrátil jsem se s problémem šikany občanů na nejrůznější evropské instituce včetně evropského ombudsmana a současně na své někdejší kolegy poslance v Evropském parlamentu. Moje domněnka, že se Češi alespoň v tomto jednom případě dokážou propracovat ke společnému postupu, se ovšem nenaplnila. Se svou neblahou osobní zkušeností s ponižujícími kontrolami vystoupil pouze Ivo Strejček z ODS a nezávisle na něm potom Pavel Poc z ČSSD, jenž popsal nepřiměřenou kontrolu svých hostů z České republiky, kteří na jeho pozvání cestovali za ním do Bruselu. Pocovi jsou navíc známy ostudné případy šikany lidí z mariánskolázeňské oblasti, kde dlouhodobě politicky a pracovně působil. Na celé čáře mě pak zklamali poslanci, nominovaní do EP za KSČM. Oproti původním slibům, že vypracují oficiální stížnost, dostalo se mi Jaromírem Kohlíčkem stručného vysvětlení, že jejich delegace problematiku šikany českých občanů nanesla při jedné pracovní snídani s představiteli bruselského zastoupení ČR. Nemusím snad ani připomínat, že je-li jakýmsi ústředním heslem komunistů "S lidmi pro lidi", připadá mi to velmi málo!

Na své články v BL jsem dostal řadu čtenářských ohlasů. Mohu je roztřídit zhruba do tří skupin: v jedněch byly popisovány zkušenosti několika českých jednotlivců s šikanou, kterou však tito lidé nemíní nikde ohlašovat ze strachu, že by jejich totožnost byla vyzrazena německým orgánům, což by jim -- jak se domnívají -- mohlo znemožnit do Německa (anebo přes Německo) napříště cestovat. Dva nebo tři čeští občané se podivovali tomu, proč se vůbec tímto problémem zabývám, jestliže se mne přímo nedotýká. Naráželi v podstatě na to, že jsem v jednom z dřívějších příspěvků zmiňoval svou německou státní příslušnost, která mě před kontrolou německých civilů ochránila. Nejpřekvapivější pro mne pak byla mailová psaní těch, kteří s německými i rakouskými obstrukcemi v tamním příhraničí vyjádřili souhlas. Těch bylo nejvíc, skoro celá desítka. Tito lidé mě upozorňovali na situaci v ČR, ve které přímo kvete zločinnost, všeobecná zkorumpovanost a amorálnost. V kontrolách prý spatřují jen jeden z důkazů o tom, že si to EU uvědomuje - a jelikož už ztratili důvěru ve vlastní politiky, domnívají se, že nakonec "kdosi zasáhne alespoň zvnějšku".

I když mne takové ty postoje "ať to za nás zase jednou někdo vyřeší" rozhodně nenaplňují uspokojením, obzvlášť připomenu-li si českou historii, musím doznat, že už pravděpodobně stejně nebude jiné možnosti. Občasné skandální aféry se sice nevyhýbají ani jiným členským zemím Unie, ale bývají tam přece jenom do důsledků řešeny a stíhány soudy. Příkladem toho mohou být britskými novináři nedávno odhalení tři labourističtí poslanci a jeden konzervativec ze Sněmovny lordů, kteří podvodně získávali peníze ze státní pokladny v rozporu se zákonem, za což jim teď hrozí dlouholeté vězení. V této republice to jde naopak dokonce už tak daleko, že jsou rozkrádány také dotace z EU. A taktéž i mezi některými českými příslušníky delegovanými do Štrasburku a Bruselu se dějí prapodivné věci! Na toto téma připravuji brožuru s pracovním názvem "Z chebského podsvětí do Evropského parlamentu", jejíž text ještě před vytištěním poskytnu Britským listům. Nečekám, že se mi za to dostane uznání; většina těch, kteří se v tomto státě postavili amorálnosti či zkorumpovanosti, dostali nálepku "udavačů" a sami čelí trestním oznámením.

Češi po evropských událostech v konci osmdesátých let uplynulého století dostali do vínku jedinečnou možnost svobodně se rozhodnout v jaké zemi a v jakém (nejenom politickém) prostředí chtějí žít. Co z této příležitosti za dvacet let udělali? Vyslovím to upřímně a naplno: ČR je dnes státem, vyvolávajícím u svých západních unijních sousedů odpor a štítivost. Vždyť bez nejmenších obav z postihu zde bují kriminalita, celá území tu "obhospodařují" mafie a podsvětí, běžné je vybírání takzvaného výpalného za vynucenou ochranu soukromého majetku obchodníků, nebo i vymáhání dluhů převážně romské komunity brutálním násilím. Jsem si vědom, že se nemile dotknu té pořád ještě většiny bezúhonných obyvatel, řeknu-li, že Češi svůj stát pustoší. Vyslovuji tím ale bohužel pouze mezitím již zakořeněný názor evropského okolí. A proto -- ať třeba dál trvá příslušnost k Schengenu, nebo ne -- kontroly v příhraničí zůstanou a zdejší rodáci se mohou přít tak nanejvýš o změně praporu a hymny, čímž by podle některých navrhovatelů mělo být údajně lépe vyjádřeno, v čem dnes žijí. Ačkoli můj názor je ten, že by se měli konečně pokusit změnit sami sebe!

Vytisknout