Škola hrou? Ani náhodou! (1)

17. 3. 2010 / Miloš Dokulil

Málem se roztrhl pytel se školskými náměty. Od integrační problematiky na začátku školní kariéry přes jednotné maturity až po rychlokvašné absolvování vysoké školy. Od začátku tohoto školního roku bylo už těch námětů nebo praktických řešení bezpočet. Nadpis příspěvku by mohl svádět k domněnce, že jeho autor by mohl mít možná na mysli waldorfskou nebo montessoriovskou verzi výuky někde na počátku té cesty za vzděláním. Ne-li přímo odkaz Komenského? Nadpis rozhodně nevypadá na to, že bych chtěl strkat nos do plzeňské "odměrky" (nemálo proslulé jedné verze, jak na to).

V některých oblastech stále znovu tvrdošíjně (nebo jako Alenka v říši divů) objevujeme Ameriku. Jde-li o kvalitu lidí (jejich odbornost, výkon, zaujetí pro danou činnost), musíme je přiměřeně zaplatit. Za vyšším platem se zájemci potáhnou jako včely za pylem. Samozřejmě že v institucích, kde zatím platily (a platí) odlišné zvyklosti, nelze nic reformního dělat překotně. Neboť nejdřív všechno fungovalo po staru; jak nároky přizpůsobené nízkým platům, tak realizace pomocí zaměstnanců (nikoli automaticky lidí povolaných). Prioritou je na základě objektivizované kontroly nejdřív zjištění daného stavu. Jde-li o základní a střední školství, nebudou "ukazateli kvality" přímo ani rodiče žáků a studentů, ani ředitel, ani učitelé. Mohou to být samotní žáci a studenti. Ne vždy hned napoprvé. Riziko vznikající podáním oprávněné stížnosti je pokaždé nemalé. Potrefený se vždycky snaží dopátrat se toho, kdo mu "zavařil". Ve školském prostředí je msta účinnou metlou.

Kontrolní orgán ("inspektor") by musel vystupovat tak, aby byla zajištěna anonymita diskuse o stavu (účinnosti a úrovni) výuky. Nelze se ovšem spokojit se slyšením "jedné strany". Protože by nemělo jít o jednorázorovou akci, byly by tu k dispozici také názory již starších "absolventů" školy, na něž již žádné přímé sankce neplatí. Opět by měla být zajištěna diskrétnost u konkrétních zdrojů nějak zřejmě zprůměrovaných údajů gymnazistů o učitelích obecné školy nebo vysokoškoláků o gymnaziálních vyučujících. I když by bylo nanejvýš obtížné vágně formulované "posudky" ze strany aktivně reagujících objektů výuky převést na nějaké kvantitativně vyjádřené ukazatele (např. procenta v příplatcích k platu), snad by se ta "kalibrace" při dobré vůli podařila.

Jako případný inspektor bych chtěl nejdřív od vyučujícího vědět, jaké má pro svou výuku předpoklady (aprobace, praxe ve výuce předmětu, osobní přednosti). Musel bych vědět, co považuje při výuce v dané konkrétní třídě a v daném předmětu za přednosti a nedostatky žáků či studentů (nejen obecně; také s příklady toho, kde a proč asi to valně neprobíhá). Musel bych ho (ji) následně opakovaně vidět při konkrétní práci ve třídě, a to v "běžné" hodině. Je třeba se vyhnout tomu, aby vyučující během hospitace prezentoval bez mrknutí oka třeba minulou lekci nebo měl zadán pro třídu písemný test. V nepřítomnosti vyučujícího (aby neposlouchal za dveřmi!) by měla také proběhnout anonymní rozprava o přínosu absolvované hodiny přímo s žáky či studenty. Protože je každoroční evidence o kvalitě výuky, mělo by dojít k "přemosťující" rozpravě s ředitelem školy o výuce daného konkrétního předmětu ("včera a dnes"). Názor ředitele by měl být zasvěcený; pak je také pro dozorující orgán důležitý (byť možná jen sekundárně?).

Pokud si vůbec politické orgány uvědomují, že malý stát může přežít globalizační tlak jen kvalitou své práce a spolehlivým jejím výkonem, musely by tyto instituce zároveň vnímat výchovu a vzdělávání mladé generace jako prioritu priorit pro budoucnost celé národní a státní pospolitosti (volby nevolby!). Bez emocí: učitel(ka) si nemůže dovolovat při výkonu své funkce hrát takové divadlo, jaké občas pro obveselení publika čtoucího si noviny prezentují svými řečnickými produkcemi v parlamentě naši poslanci (a jaké ti mají platy a nedaněné další příplatky za svou práci). Nepřipomínejme si příliš ani způsob honorování advokátů nebo "zlaté padáky" finančníků. Nešilhejme (ovšem: pokud nejsme v důchodovém věku) po 13. důchodu. Hořekujme, že na ty výmrazky taky nějaké miliony padnou letos navíc..

Myslíme-li ovšem aspoň trochu dopředu, pak -- s přihlédnutím k tomu, co je psáno výše -- by se měly pomalu, ale setrvale, zvyšovat fondy na odměňování učitelů základních (obecných) škol a gymnázií, především ve veřejném sektoru. V předstihu by musela být důvěrná znalost stávajícího stavu tam, kam chceme sypat ty peníze navíc. Aby se postupně stala činnost učitele vskutku zase povoláním, jakým snad kdysi dávno byla. I když placená byla vždycky ta činnost nemálo spoře. S tím souvisí také to, že zatím slouží pedagogické fakulty nejednou studentům jen jako potenciální záchytný bod k získání vysokoškolské kvalifikace; ne už ke kariéře učitele. A jsme zase u těch peněz. Až na prvním místě bývá často, co za to. Vybereme si vždycky, je-li co nabídnout. Učitel(ka), který umí pro svůj předmět zaujmout své svěřence, by měl být (obrazně) vyvažován zlatem!

(Příště si všimneme toho, jak také "někde" ta výuka dnes vypadá; a čím je to asi dáno. Takže zase bude řeč o odměňování...)

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 17.3. 2010