STŘEDEČNÍ KRITICKÝ BLOC-NOTES:

Vachlerův Český lev 2009, život TGM a Sophie Clapham Kukralová

10. 3. 2010 / Josef Brož

Trapas. Nemám to slovo rád. Je v něm hodně napětí, a používá se dosti manipulativně. V pubertě tím děvčata většinou s oblibou častují chlapce: "Seš trapnej..." nebo pokud ještě není: "Nebuď trapnej..." . Není od věci tu připomenout, že ho používají pro hodnocení převážně ženy, a mnohdy způsobem značně pubertálním. Patří to k tomuto nevyrovnanému období. Za užíváním tohoto slova je zveřejněná nedostatečnost a s ní spojená tréma, tedy stav silného emociálního znejistění.

Cena / Český lev 2009. Být na místě producenta Petra Vachlera, který stojí za galavečerem Český lev, chodil bych asi kanály. Jeho večer byl prostě trapný. Alespoň pokud bychom chtěli věřit té záplavě odmítavých odsudků, která se na něj po víkendu v českém tisku vyvalila.

Můžeme proto číst, zejména v Mladé frontě Dnes a Právu, že se jednalo o "kramářské slavnosti" (Mirka Spáčilová), který dokonce provázela "neúcta k laureátům" (Věra Míšková). Kdybych na onom večeru nebyl, patrně bych se nad tím vážně zamýšlel. Ale moderátorská dvojice byla výborná, a pracovala právě s "trapasem" na vysoké komediální úrovni.

Loňského roku byl hlavním aktérem Českého lva Bolek Polívka, letos v roli novice to byl především Pavel Liška. To, že jeho herectví, které staví na trapnost jako na výrazně českém fenoménu, snad není nutné opakovat. Je dostatečně známé. Polívka v roli klauna velkého, a Liška v roli toho malého, předvedli uvnitř svých dialogů ale mnohem závažnější sdělení o stavu naší společnosti, než možná sami chtěli. Parodie na herecké dvojice byly vynikající, patří obecně k základům našeho filmového vnímání. Není to jen vztah učitele a žáka, ale často také pána a raba ( - a naopak). Co z toho oba herci dokázali vytřískat, je obdivuhodné. Vidět to můžete i ze záznamu v České televizi, a učiňte si ostatně názor sami.

Večer měl pochopitelně své vrcholy, ale i slabší místa (a nejvíc mne mrzelo, že nebyly stand-upy u Jany Brejchové a Ladislava Chudíka), zvítězil film dlouhodobě favorizovaný (a již oceněný nominací na Oscara a také na nominačním večeru), tedy film Protektor (Marka Najbrta) proti 3 sezónám v pekle (Tomáše Mašína) v zádech s Kawasakiho růží (Jana Hřebejka). Bylo to hlavně vítězství čtyřicátníků. Ale je nutné dodat, že tyto tři filmy zvedly laťku českého filmu opravdu vysoko. Očekával bych přesto, že se kromě nové kategorie Müllerovy hlášky, objeví třeba příště ještě další kategorie, něco jako "mladý ženský/mužský talent", podobně jako v pop-music (mají ho i jiné srovnatelné filmové ceny). Byla to ale především oslava českého filmu, který za loňský rok dosáhl úctyhodného počtu realizací: 34 hraných filmů a 12 dokumentárních. To ostatně pochopil i oceněný herec Chudík, který velmi dojemně poznamenal, že se do Prahy přijel "pritúliť". Ti, kdo mají kontakt se slovenskou realitou, tomu možná rozuměli o kapánek více. Ostatně to, že slovenští herci mají v Česku velké příležitosti (například výborný Martin Huba nebo Emília Vašáryová), mluví za vše. Takový je náš česko-slovenský kontext.

Ale v Praze je v módě na všechno nadávat, a při rautu (i když byl jako obvykle manifestačně vegetariánský) pochrochtávat, a druhý den do rádia zahlásit, že to byl prostě trapas, co nemá na americké Oscary. To je opravdu trapas! Copak se dají obě ceny srovnávat? Je přece nepochopitelné, že uprostřed deklarované finanční krize, kdy nás média lynčují rozpočtovým deficitem, stoupající nezaměstnaností a vítězstvím ČSSD, si někdo dovolí uspořádat takovou filmovou párty jako producent Vachler. Je to prostě frajeř, a ne že ne! A napsal bych to, i kdybych tam nebyl... to mi věřte. Psal jsem o něm ostatně na tomto místě i dříve.

Výstava / Život TGM na Hradě. Zašel jsem si o víkendu podívat se na Tomáše G. Masaryka. Jde o výstavu s názvem Život TGM na Hradě -- všední i sváteční a nachází se na Pražském hradě v Rožmberském paláci, hned za stráží od vchodu z Jiřské ulice (hned za dolní branou), a to pouze do konce tohoto týdne, tedy 14. března. A její mimořádnost je skutečně velká, neboť ji připravila v onom paláci Kancelář prezidenta republiky -- a otevření si nenechal ujít ani prezident nynější Václav Klaus, který by se mu možná rád podobal. Ale třeba taky ne, rozhodně ji ale osobně zahájil a označil za "malý příspěvek" k Masarykovým 160. narozeninám.

Výstava byla otevřena v paláci, který byl kdysi také Ústavem šlechtičen, ale ty už u nás nežijí, jak známo, neboť byli právě Masarykem spolu se šlechtici zrušeni. Ta disproporce mezi demokratickým tatíčkem a bývalým aristokratickým kontextem, vynikne například hned na obraze, na němž je Masaryk s nejbližší rodinou vymalován v Habsburském salonku. Jinak oprava paláce byla největší investicí od roku 1989 na Pražském hradě (stála bratru 400 milionů).

Předpokládám, že to Masaryk, který si dával vždy záležet na tom, že pochází ze Slovácka (tedy z Hodonína, kde se narodil a potom také Hustopeče, kde chodil na reálku a žili jeho rodiče), si nechal ten obraz v Habsburském salonku udělat schválně. To ale není jen jediná z trochu přepjatých schválností (nechci hned napsat trapasů), další je hned v genealogickém stromu, který si prý kdysi nechala vytvořit kancelář, aby zjistila, zda si na příbuznost s Masarykem nedělají národ nějaké "cizí rodiny". Další je vysvětlování role dcery Alice, která po smrti Masarykovy manželky převzala roli "první dámy", jak upozorňují panely. I ten nemalý příbytek (celé křídlo Nového paláce na Hradě), v němž demokratický tatíček bydlel, je velký eufemismus, a posmrtná maska i odlitek levé ruky (Masaryk byl navíc proti své vůli balzamován, jak dokládá dopis Karla Čapka) je už vyloženě závažné sdělení o kultu jednoho člověka, který měl cukřenku tak velkou, že by ji neuzvedla žádná slabší ručka.

Narváno ale bylo velmi, sice ne tolik jako na Českých lvech, kde se nedalo v davu dobrou půlhodinu ani pohnout, ale o významu Masaryka nepochybuje česká veřejnost ani 160 let od jeho narozenin, které právě v neděli 7. března uplynuly. Možná to bylo také tím, že vstup byl zdarma. Masarykova nevšednost vynikne rozhodně v rozsahu, jakým byl už za života zbožněn, o čemž svědčí i dopisy malých dětí, které mu psaly opravdu jako "tatíčkovi"". TGM byl prostě patriarcha velký, jeho způsoby sice nebyly až tak okázalé jako habsburské, ale k demokratičnosti měly asi blízko jenom ty říkanky. Ale možná se mýlím, a jsem trochu zaujatý...

Vtipná vsuvka: v obchodu s upomínkovými fotografiemi v paláci se dávalo i razítko, a vedlejší Lobkowiczký palác, kde mají opravdu nekřesťanské vstupné 275,- Kč, nabízel dokonce po dobu víkendu slevy. Prý kvůli tomu, že Maxmilián Lobkowicz byl s Masarykem velký kamarád. To byla teda určitě dvojka! Kam se hrabe Polívka s Liškou...

Archiv / Sophie Clapham Kukralová. Britský tisk zveřejnil nové odtajněné informace ze složek rozvědky MI5 v Národním archivu, kde se k naší velké radosti našla také jedna česká špiónka. Jmenovala se Sophie Kukralová a nikdo o ní dosud vůbec nic neslyšel. Souhrnný článek o ní přináší například The Daily Telegraph. České noviny, které informaci přebírají, navíc uvádějí, že se narodila v Litoměřicích.

Také ona si jistě užila barvitého života někde mezi tragedií a komedií, neboť složky o ní tvrdí, že byla "nevyrovnané povahy, romantička a trpěla stihomamem" a trpěla "morbidním zájmem o špionáž". Ovládala údajně několik "středoevropských jazyků" a okouzlila hned několik Britů na Blízkém východě. A to se neodpouští! Hlavní její snahou ale bylo zničit bolševismus, k čemuž se rozhodla ve službách nacistů. "Vzhledem k její kosmopolitní povaze, nedostatku skrupulí, zájmu o špionáž, nezvyklým znalostem zbraní a vojenských záležitostí by Sophie v případě propuštění znamenala potenciální hrozbu, ať by byla kdekoli," píše se v jejím spise.

Archivy nám jistě otevřou ještě mnohokrát své složky (a nemusí to být jen ty o špionech všeho druhu), bude ale jen záležet na nás, čemu budeme chtít věřit, a co budeme považovat jen za účelovou manipulaci, nebo třeba -- abychom zůstali věrni myšlence těchto poznámek -- za neškodný trapas.

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 10.3. 2010