Češi pořád ještě za vraty Evropské unie?

10. 3. 2010 / Daniel Strož

Nehodlám být tak domýšlivý, abych tvrdil, že to byly hlavně moje články v Britských listech, které dopomohly rozpohybovat současné politické aktivity kolem šikany českých občanů v německém a rakouském příhraničí. Důležité je, že po nevydařeném jednání ministra zahraničí Jana Kohouta, který se dal příliš snadno uspokojit výroky svého německého protějšku Quida Westerwelleho („V žádném případě nepomýšlíme na diskriminaci občanů a občanek tak nádherné země jako je ČR“, anebo šalamounským „Nedochází k narušení litery Schengenské dohody, ale v některých případech může dojít k narušení jejího ducha“), přicházejí další tuzemští politici, aby začali konat svou povinnost. Jsou ve svých postech přece také proto, aby ochraňovali své spoluobčany nejen proti vnitřnímu, ale i vnějšímu bezpráví.

S německým spolkovým ministrem vnitra se konečně chystá promluvit český ministr Martin Pecina, který ještě před týdnem prohlašoval, že ze strany Němců o šikanu nejde a ani expremiér Mirek Topolánek ve svých již započatých snahách v tomto směru neumdlévá: sešel se kvůli tomu s bavorským expremiérem Güntherem Becksteinem. Ten sice dal hned první větou Topolánkovi na vědomí, že kontroly úplně odstranit nepůjde, slíbil ale, že se pokusí o jejich zmírnění. Pro jistotu na tomto místě znovu českým „vyjednavačům“ připomínám: Nejde jenom o české řidiče automobilů, jedná se o všechny české občany, ať už překračují hranice jakýmikoli dopravními prostředky! A nejde také jenom o jakési „běžné kontroly“, ale o to, jakým způsobem jsou prováděny a kým. Totiž nedostatečně se prokazujícími civilisty, s mnohdy podivným chováním a vzezřením!

Poté, co jsem v jednom z předešlých článků v BL na toto téma vylíčil svou osobní zkušenost s těmito kontrolami, zažitou ještě coby europoslanec při cestě rychlíkem Praha – Norimberk, ozval se teď také Ivo Strejček, poslanec EP za ODS v deníku Mf Dnes. Taktéž Strejčkovi byla jeho europoslanecká legitimace k ničemu. Krátce po přejezdu hranic svým vozem byl dvěma civilisty po zjištění totožnosti přinucen následovat jejich neoznačené auto mimo dálnici až kamsi do blízké vesnice, kde byl na rozbláceném plácku za stodolou kompletně prohledán a posléze ponechán vlastnímu osudu. Obdobnou šikanu Strejček zažil podle svých slov už celkem pětkrát! Stejně jako já tehdy po cestě vlakem, i tento poslanec se v Evropském parlamentu ohradil (interpeloval Evropskou komisi), dostalo se mu však jen vyhýbavé odpovědi, že „situace je monitorována“. Dodnes ovšem nebylo podniknuto nic. Ani třeba to, že by europoslancům bylo odkudsi vysvětleno, k čemu jim EP tyto nikde a nikým akceptované legitimace vůbec vydává.

Němci i Rakušané si k tomu, co proti našim občanům v příhraničí podnikají, vyhledávají neustále nová opodstatnění. Tím nejnovějším je obava z převážení marihuany, nebo pervitinu. Česká policie prý na svém území nezvládá potírat mezitím již doslova velkovýrobu těchto drog, kterými je zásobována celá okolní Evropa. V jedněch německých novinách jsem se pak také dočetl, že se do ČR jezdí ozbrojovat německá extremistická mládež. Údajně si mohou v Praze volně nakoupit bojové nože, teleskopické obušky, boxery a podobné předměty, zneužitelné k násilné kriminální činnosti.

Nedůvěru k ČR, této z pohledu EU malé, ale údajně zkorumpovaností a zločinem prolezlé zemičce, zvyšují pak také časté zprávy o prolínání se české politiky s podsvětím. Pokud by to všechno mělo souhlasit, měl by EP urychleně nasadit své – k takovýmto případům připravené – hybné páky a ne pouze dál nečinně přihlížet. A existují-li náznaky, že české kriminální živly pronikají už i do europoslaneckých delegací, nemělo by být problémem tyto podezřelé osoby důkladně prověřit. Stejně tak je tomu se „Schengenem“, z jehož systému by bylo možno ČR třeba i jenom dočasně vyloučit. Rozhodně by šlo o akt férovější, než je současný „neoficiální“ teror na hranicích. I samotní čeští občané by potom snad brali svou zbědovanou pověst vážněji.

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 10.3. 2010