23. 2. 2010
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
23. 2. 2010

Mají lidé u moci vůbec rádi demokracii?

Neznám politika, který by veřejně přiznal, že demokracie, zákony, pravidla a občan jsou přesně ty čtyři pojmy, bez kterých by se po volbách, jsa již pevně usazen v křesle, obešel. U prvních tří není pochyb. S občanem bude svízel. Občan je totiž užitečný jako výrobce a spotřebitel a demokracie z něj dokonce učinila obávaný pojem. Občan produkuje hodnoty a politika živí. K občanovi se volá, na občana se přísahá, na jeho blaho se myslí a jeho starostmi se trápí (tedy politik).

Občan je mírou všech věcí. Je to milovaný despota, jemuž politik slouží do roztrhání těla. Asi jako Švejk císaři pánu. Dotknout se nějak nelichotivě občana a demokracie znamená, že všichni ostatní politici se vrhnou na toho, kdo se na chvíli zapomněl, přeřekl, a tím prozradil utajované mínění.

Občan je fenoménem dvojího typu. Především je to Občan-pojem. Božstvo, kvůli kterému se v dané zemi všechno děje, a kvůli němuž stát vůbec existuje. Vedle tohoto Občana je zde konkrétní občan XY, který nikoho nezajímá. Občana deklarovaného Ústavou politik miluje horoucí láskou. Za nic na světě by nedopustil, aby se Mu zkřivil vlas na hlavě. Naproti tomu občana XY odbude s lehkostí sobě vlastní sekretářka ministra slovy o zaneprázdněnosti Jeho Vysokoblahorodí. Kdo je tedy Sluha a kdo Pán v tom zajímavém vztahu mezi občany a jimi volenými zástupci?

Deklarovaný občan je Pán. Jeho existence ovšem poněkud připomíná transcendentální jsoucno boží. Takového občana z Ústavy, deklarací a programů politických stran nikdy nikdo neviděl a ani nikdy neuvidí. Naproti tomu reálnými občany se republika jenom hemží, je jich všude až moc a pro politika-služebníka je pod úroveň se jimi zabývat. Představme si dům, ve kterém se jeho majitel dožaduje schůzky u svého komorníka, a ten mu posílá po kuchařce vzkaz, že nemá čas. Absurdní? Jaký je tedy vztah mezi občany a demokraticky zvolenými zástupci? Kdo je pán a kdo kmán?

Demokratické státy z jakéhosi podivného důvodu užívají pro představitele výkonné moci souhrnného označení, které by mělo každého demokrata vyděsit k smrti. Což kvůli tomu padla Bastila?! Jde o pojem, který více méně znamená totéž co české slovo „vláda“. Například německé substantivum Regierung pochází z latinského regere, které překládáme jako řídit, vést, spravovat nebo ovládat. Další výrazy, zabydlené v indoevropských jazycích, pocházejí také z latiny, ze slovesa gubernare, jehož původním významem bylo zřejmě kormidlovat. Gubernaclum je kormidlo a gubernator kormidelník. Od kormidelníka vedla už jednoduchá cesta ke správci či vládci.

S pojmy, které lze chápat vícevýznamově, je ale potíž. Člověk si vyloží jejich význam po svém. Demokratičtí politici (včetně britského premiéra ze seriálu BBC „Jistě, pane premiére“) se s oblibou drží významu „vládnout“. Ač demokraté, chtějí svým spoluobčanům vládnout. Nikoliv „spravovat“ jejich záležitosti, jak to laskavě umožňuje jiný význam téhož slovesa, který by se ostatně svobodným občanům měl zamlouvat více. Kdo, prosím vás, ve svobodné a demokratické zemi chce, aby mu někdo vládl? Občané potřebují svědomité, výkonné, neúplatné a odpovědné správce svých záležitostí, ne vládce. To jsme mohli zůstat ve středověku. Nebo jsme se tam propadli, i s Panem Broučkem, tentokrát všichni?

A tak politici nechtě prozrazují, co se jinak snaží ze všech sil utajit. Chtějí vládnout a moc jim náramně chutná. Moc je ostatně starší než demokracie. Je starší než aristokracie, oligarchie, plutokracie a než všechna další důmyslná a nespravedlivá uspořádání společnosti. Moc je starší než homo sapiens sapiens. Račte se postavit na půl hodiny před klec s paviány a uvěříte. Takže s mocí má problém i člověk vysoce kulturní, morální a zásadový, natož typický politik naší doby.

Dá se žádat od politika, který již dosáhl svého a volby ho usadily do křesla, aby ctil, respektoval, nebo dokonce miloval demokracii, která jeho úspěch má účinně omezovat? Kdo má rád okovy? Myslíte, že pes miluje vodítko, na kterém je uvázaný? Demokracie, kdyby byla vyžadována občany, střežena médii a dodržována politiky (nic z toho se neděje), pak by byla pevným vodítkem, uvázaným hezky nakrátko.

Demokracie a moc jsou antagonismy, a to dokonce jedny z nejpříkladnějších. Tvrzení politiků, že „vykonávají moc demokraticky“, zní jako chlouba, ale je to skrytý nářek. Politik pouhou jedinou minutu po vyhlášení volebních výsledků shazuje ze sebe demokracii jako předvolební břemeno. Dokud byl v opozici nebo prostě stál stranou hlavního politického proudu, bylo v jeho upřímně míněná slova o demokracii možno i věřit. Demokratické principy totiž v dané situaci pro něj představovaly jedinou legální možnost, jak se dostat k moci.

Demokracie byla lanovkou vedoucí na vrchol. Kdo by ji haněl, dokud jede vzhůru. Zároveň byla ale bazénem s ledovou vodou, do kterého musel politik před volbami skočit, topit se v něm, modrat po obličeji, a přesto směrem k voličům zářit blahem. Předvolební kampaně ostatně nejsou žádnou selankou. Agentury, které je organizují, dokáží znechutit voličům i jinak přijatelného kandidáta. Přinutí jej, aby vypadal i mluvil jako někdo, kdo právě spadl z Marsu. Na billboardech pak tito kandidáti připomínají hejna tučňáků usilující o post ledního medvěda.

Po volbách ale politik, již hezky vykoupaný, ve froté župánku, navoněný, s dýmkou v ústech a sklenicí skotské v ruce leží na lehátku a s krajním opovržením pozoruje bazén, ve kterém se ještě před chvílí topil. Tak, tohle má na čtyři, pět či šest let za sebou. A teď nechce nikoho a nic slyšet. Mnohé voliče stále ještě překvapuje okamžitá změna v chování politika, k níž dochází v okamžiku, kdy se dozví, že křeslo je již připraveno. Jako když před dítětem rozsvítíte vánoční stromeček. Nevidí tatínka, ani maminku, jen lesklé obaly dárků. A už je škube ručkama a všude po zemi se povalují cáry demokracie.

Co tedy z toho plyne pro občana? Že je dobré nežádat po lidech v politice nemožné, ale mít na mysli, že opoziční politik může být dočasně demokratem, právě tak jako demokraty s ručením omezeným jsou všichni kandidáti po dobu předvolebního boje. Demokracie je raketou, která vynese modul s politikem na oběžnou dráhu. Tam raketa odpadne a politik-modul zamíří ke svému cíli. Dobro došli!

                 
Obsah vydání       23. 2. 2010
23. 2. 2010 Krizi jednoznačně způsobili chudí Jan  Kadubec
23. 2. 2010 Další trapný apel Britských listů o finanční příspěvek od čtenářů
23. 2. 2010 Akademie vystrašených věd, aneb Unwanted - dead or alive Karel  Dolejší
23. 2. 2010 Akademie věd se poněkud zalekla Štěpán  Kotrba
23. 2. 2010 Mají lidé u moci vůbec rádi demokracii? Ivo  Šebestík
23. 2. 2010 Britský fotograf zatčen za "teroristické" natáčení vánoční výzdoby
23. 2. 2010 Protentokrát… Pavel  Kopecký
23. 2. 2010 Bez změny definice ekonomického zisku směřujeme do pekel Karel  Hušner
23. 2. 2010 John Michael Greer zase "trochu" špatně
23. 2. 2010 O vině a o odpuštění, neboli O malém, ale asi příznačném rozdílu Uwe  Ladwig
22. 2. 2010 NATO usmrtilo v Afghánistánu dalších 33 civilistů
22. 2. 2010 "Odpůrce humanismu" a jeho zájem o přežití zbídačených Karel  Dolejší
22. 2. 2010 Proč jsou továrny (vlastně) neefektivní John Michael Greer
22. 2. 2010 Češi v polských lékárnách skupují léky s pseudoefedrinem
22. 2. 2010 Michael  Marčák
22. 2. 2010 Obrovsky výhodné nízke platy?
22. 2. 2010 "Závidím těm, kdo nenávidí Izrael"
22. 2. 2010 Pracovníci úřadu britského premiéra si stěžovali na šikanování
22. 2. 2010 Čína opět zpřísnila pravidla poskytování úvěrů
22. 2. 2010 Přeběhlictví – krůček ke korupci
20. 2. 2010 Britští vojáci od začátku války v Iráku dezertovali 17 000 krát
22. 2. 2010 Ukrajina: Tymošenková stáhla žalobu na výsledek voleb
19. 2. 2010 Proč je Česká televize tak trapně politicky zaujatá?
19. 2. 2010 MI6 vyšetřuje izraelskou rozvědku
19. 2. 2010 Londýnská policie, používání policejních provokatérů, totalitní tendence a jak na to reaguje politika Jan  Čulík
19. 2. 2010 Hoprdoks… Ladislav  Žák
19. 2. 2010 Jaký příklad si vybrat? Karel  Dolejší
19. 2. 2010 Film Pouta: překování chcípáctví v prázdnotu Ondřej  Čapek
2. 2. 2010 Hospodaření OSBL za leden 2010