Při pohledu na reakci mediálního koncernu ARD o jednání arcibiskupa Roberta Zollitscha jsem hned nepomyslel na to, co jsem napsal o jiné nepřiměřené reakci na sexuální zneužívání dětí od augsburského biskupaWaltera Mixy (viz: http://www.blisty.cz/2010/2/22/art51290.html), ale spíš na zajímavý článek Miloše Dokulila, 'Čechy krásné, Čechy mé, rozlehlé až po Karpaty!', v nichž zapomněl uvést, jak divné jen to, že na zádech Martiny Sáblíkové lze číst, že je „Czech“, a tedy nikoliv Češka…

Dokulil má ovšem pravdu, s jazykem je to taková nesamozřejmá a nelehká věc. V mém případě jde o to, že se člověk nemůže jen tak zbavit viny (německy „entschulgiden“) tím, že se omluví.

Do češtiny se sloveso „entschuldigen“ (vlastně „vyvinit se“) překládá jako „omluvit se“, což je dost zajímavé, protože tím je vina zdůrazněna víc než v němčině. Ačkoliv i česky by člověk neměl říkat „Omlouvám se“, ale spíš prosit o omluvu, protože viník se sice k vině může přiznat, ale nemůže sám sobě něco prominout. Už je to tak: Svou vinu uzná jen ten člověk, který ví, že mu může odpustit postižená osoba. A to platí ovšem i pro Zollitsche, který se za zločiny katolické církve omluvil, ačkoliv sám osobně asi žádnou tu vinu nezpůsobil. Ale jestliže se formálně a aspoň zdánlivě chtěl zbavit viny, je to podle mého o hodně lepší než hledat vinu u druhých, jak to předtím udělal Mixa. Nebo myslíte, že ne?