Tentýž den sdělil předseda Topolánek na Staroměstském náměstí hloučku skautíků a „modrých svazáků“ čili Mladých konzervativců (toto spojení jsem v Čechách, přes všechna vysvětlení znalců, chápal vždy jako contradictio in adiecto) lakonickou větičku: „Je nás tady málo“ . Nemínil samozřejmě klesající počet obyvatelstva milované vlasti, nemoralizoval vlastním příkladem, po zapuzené manželce synem Nicolasem v náručí. Až nechtěně věcně reagoval na nesouhlas přítomných s postupnou legitimizací domácích komunistů. Přeloženo z češtiny do češtiny na neochotu zaznamenat realitu, tj. vyčpění předvolebně licoměrného antikomunismu. Přitom právě tato jeho zřetelná ukázka dokládá způsob přežívání pseudohodnot obecně, „udržováním na přístrojích“. Ačkoli marginální, také setkání s mladými aktivisty proběhlo celostátními médii...

Ale nechme na hlavě, třebas se Topolánek se Zemanem spolem useberou. Profesionální důchodce svou stále silnou rétorikou ubere Paroubkovi nějaké to procento a chasník z Valašska namísto agitačního odvaru připomene Protentokrát (staré lidové označení Protektorátu Čechy a Morava) novou nacistickou reálií. Plakátovým antibolševictvím: „Zachvátí-li tě, zahyneš!“ Zkrátka sám nad sebou udělá (normální) kříž. Napořád.