Husákovy děti (nejen) na britský způsob

15. 2. 2010 / Karel Dolejší

Francis Beckett v článku Young and Wasted napsaném pro New Statesman účtuje se svou generací. S generací britského poválečného baby boomu, která na rozdíl od všech generací předchozích měla nebývalé životní příležitosti, ale de facto je vyplýtvala - a svým potomkům zanechává svět, který je mnohem obtížnějším místem k žití, než byl kdysi pro ně.

Generace baby boomu měla všechno - bezplatné vzdělání, bezplatné zdravotnictví, značné osobní svobody. Všechno to ale považovala za naprostou samozřejmost a nevážila si toho. A nic z toho nebyla schopna udržet a předat svým dětem, píše Beckett.

Bohatí měli vždy příležitosti, ale obyčejní lidé nikdy nezažili tolik nadějí a příležitostí jako poválečná generace. V roce 1942 Beveridgeova zpráva vyzvala k likvidaci "pěti gigantů" - nedostatku, nevědomosti, nemoci, bídy a zahálky. V letech 1945 až 1951, navzdory hospodářství zničenému válkou, Attleeho vláda přijala Beveridgeovu agendu a systematicky na ní pracovala.

Generace baby boomu přišla na svět mezi lety 1945 - 1955 a měla vše. Před válkou ještě takřka třetina Britů neuměla číst a psát. Mnozí z těch, kdo to dovedli, to dokázali pouze pomalu a přerušovaně. Tato generace byla vůbec první, kde skutečně každý uměl plynule číst a psát. A byla též první, ve které univerzitní vzdělání nepředstavovalo privilegium bohatých. V 60. letech se poprvé na britských univerzitách objevili lidé s dělnickým či regionálním akcentem; jak řekl Neil Kinnock na konferenci Labour party v roce 1987, byl "prvním Kinnockem za tisíc generací", který dostal šanci si polepšit.

Ve třicátých letech babička v kuchyni střádala drobné do hrnce pro případ, že by některé z jejích vnoučat potřebovalo lékařské ošetření. V týdnu, kdy bylo zavedeno všeobecné zdravotní pojištění, byli chirurgové zahlceni pacienty, jejichž bolestivé a často život ohrožující komplikace nikdy nebyly léčeny, ba dokonce je nikdy ani neviděl lékař. Když však onemocněli babyboomeři, očekávali nejlepší dostupnou léčbu, a bezplatně.

Existovala plná zaměstnanost, slumy byly strženy a nahrazeny kvalitními veřejnými byty.

A co jsme udělali s tímto neobyčejným dědictvím, které uniklo našim předkům a pro něž pracovaly a bojovaly generace před námi, ptá se Beckett? Zahodili jsme ho, protože jsme si ho nevážili. Neznali jsme dějiny, takže jsme si mysleli, že naše nové svobody patří k řádu věcí. Vypadá to, jako bychom dospěli k názoru, že tato svoboda a jistota by pro naše děti byla až příliš dobrá, takže jsme za sebou vytáhli žebřík, po němž jsme vystoupili nahoru. Zčásti to bylo tím, že jsme dosáhli vzdělání uzpůsobeného pro jinou dobu. Učitelé nám vštěpovali úctu ke starším a výše postaveným, což se pro generaci plnou aspirací žijící v době plné zaměstnanosti a svobody nehodilo. Když jsme vyšli ze škol, nebylo nám vzdělání, které se soustředilo především na dobu mezi roky 1066-1485, mnoho platné. Britové přesvědčení, že nadřízený má vždy pravdu, nebyli přizpůsobeni svobodám 50. let. Mladí měli poprvé možnost něčeho dosáhnout, ale staří se chovali, jako by tyto možnosti neexistovaly. Babyboomeři byli ve škole obtíženi plody tradičního třídního systému, který pronikl ještě i do zákona o všeobecném bezplatném vzdělání z roku 1944. Středostavovští muži, kteří nad sebou celý život měli patrona, viděli pouze šanci změnit postavení své rodiny v systému a udělat ze synů patrony.

V 60. a 70. letech poválečná generace opustila školský systém a najednou nečekaně zjistila, že je jí dovoleno myslet nezávisle a nikomu se nepodřizovat. Byl to svět mnohem svobodnější, čerstvější, spravedlivější a nekonečně zábavnější než ten, na který ji připravovali. Najednou nic nebylo svaté a oni si přirozeně mysleli, že rodiče a učitelé lhali, že vše bylo o dost jednodušší, než je naučili očekávat. Nechápali, že právě takový byl svět, v němž jejich rodiče žili své omezené, bídou ohrožované životy.

Patrně proto se hlavním principem 60. let stalo opovržení lidmi středního a staršího věku. "Doufám, že zemřu, než zestárnu," zpíval Pete Townshend. Beatles se krutě vysmívali bídě a omezeným aspiracím svých rodičů v písni "When I'm Sixty-Four". Bob Dylan vyzval staré, aby uhnuli z cesty a nechali mladé vybudovat novou společnost, "protože časy se mění". A tato generace se pak rozdělila na dva tábory: Jedna její část tvrdila, že "loutkový stát" omezil iniciativu a podnikavost, a že Attleeho iniciativa byla katastrofou. Druhá prohlašovala, že Attlee nešel dost daleko a promeškal šanci vytvořit socialistický ráj. Prakticky nikdo neznal skutečnou cenu toho, čeho se jim dostalo. Nikdo nebojoval na obranu tohoto dědictví. Ale sami se zařídili dobře. Většina lidí z New Labour patří k babyboomové generaci, někteří byli studentskými vůdci 60. let. Dva příslušníci této generace, Tony Blair a Gordon Brown, se stali premiéry.

Ať už byli politicky nalevo či napravo, všichni babyboomeři idealizovali novost, mládí a modernitu. To oni vytvořili společnost, kde by Churchill na pokraji sedmdesátky nemohl zachraňovat národ, nebo Attlee ve dvaašedesáti formovat reformní vládu. Všichni babyboomeři jsou nyní příliš staří na to, aby jim někdo ještě svěřil veřejnou funkci. Je to jejich chyba: To oni vytvořili kult mládí. Pomáhali změnit svět v mnohem horší místo, než na jakém sami vyrůstali, místo, kde jejich děti musejí být chladnými a bezútěšnými realisty, kde nestřídmost, kterou starší generace považovala za své právo, je pro ně již nedostupná.

Generace baby boomu žila v době, kdy vzpomínky na válku byly dost živé na to, aby premiér Harold Wilson zabránil nasazení Britů po boku Američanů ve Vietnamu, aniž se mu za to dostalo přílišného vděku. Když ale babyboomeři sestavili vládu, jejich první premiér Tony Blair mladým lhal, aby je mohl poslat do Iráku. Ti, kdo si užili svobody neposlouchat, zjistili, jak je pro vládnoucí třídu užitečné vrátit věci zase rychle zpět, uzavírá Beckett.

V českém prostředí to patrně nebude první poválečná generace, kdo jednou sám se sebou hořce zúčtuje ve stylu Francise Becketta. Valná část toho, co Beckett vyčítá svým britským vrstevníkům, v našich poměrech padá až na hlavu generace let sedmdesátých, která teprve na počátku 90. let žila v zemi s bezplatným vysokoškolským vzděláním dostupným pro všechny, mohla dosud spoléhat na bezplatné zdravotnictví a obsadila nové či z politických důvodů uprázdněné pozice, aby pak sama udělala vše pro omezení veřejných služeb a zablokování sociální mobility. Rozdíl mezi situací v Británii a v ČR je patrně v tom, že britští babyboomeři jsou již prakticky vyřazeni z politiky a nikdo jim už nenaletí na lži ohledně údajně beztřídní společnosti vzdělání v rámci programu tzv. Třetí cesty. Naproti tomu v ČR někteří mí vrstevníci ještě zhusta využívají každé příležitosti k tomu, aby lidem z tribun a médií nadále slibovali lepší budoucnost, kterou ale dávno prošustrovali - a znova ji vytvořit, to prostě nesvedou.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 15.2. 2010