Vyprávím (1):

Jak jsem se nestal členem KSČ

3. 2. 2010 / Petr Tuček

Mnohé z toho, co se odehrávalo v předlistopadovém období a o čem každodenně hovoří či píší současná česká média a kupodivu i autoři v Britských listech, jsem prožíval a vnímal jinak. Nemohu se pustit do diskuzí o tom, jaký byl v porovnání se současností "socialismus", nemám odbornou kvalifikaci ani dostatečné množství autentických svědectví. Mohu jen vyprávět, jak jsem to viděl a prožil a jak to ovlivňovalo můj život a život mých blízkých. Možná, že osobní svědectví mohou být pro mladé čtenáře zajímavá - a tak se pokusím přispět do širokého vějíře různorodých pohledů na minulost svými zážitky. Nehodnotím, vzpomínám. Už to, že mi (snad) Britské listy umožní tyto neretušované autentické historky zveřejnit ,je nepochybně pokrok proti předlistopadové epoše. Tenkrát by je asi nikdo nepublikoval. Ale zase naopak, Britské listy jsou dnes jedním z opravdu mála periodik, kterým se to odvažuji nabídnout a (snad) uspěji. Většina by to i dnes nepřijala. Z velmi podobných důvodů, jako před třiceti lety.

V roce 1990 zpíval folkový zpěvák Pepa Nos vtipnou píseň "Země je kulatá". Základní část textu zněla asi takto: "Kdo jde pořád na východ, dojde na západ, protože Země je kulatá". Platí to samozřejmě i naopak. Myslím, že přehnané a každodenní dramatizování "hrůz komunismu" bude mít zcela opačný efekt, protože je prostě přehnané a na mě a mnohé mé přátele má stejný účinek, jako někdejší hysterické a předimenzované vzývání ďábla západního imperializmu. Na skutečné pamětníky to působí až komicky.

Tedy: Do KSČ jsem byl lákán v životě třikrát. Sloveso "lákán" není zcela přesné. Bylo mi to nabídnuto, což bylo velmi a velmi nepříjemné. Odmítnutí "této cti" bylo chápáno stranickými funkcionáři jako urážka, pohrdání stranou a její "vedoucí rolí". Odmítnutí bylo riskantní a obvykle mělo na pracovišti neblahé důsledky. Můj případ byl zvlášť ožehavý, protože můj otec byl sociální demokrat, který odmítl vstoupit do KSČ, blízký přítel a spolupracovník Eugena Löbla a Rudolfa Margolia, pak politický vězeň, tedy mukl. Také můj tchán byl "špion" odsouzený na šest let za spolupráci se západními rozvědkami. Sestra s rodinou emigrovala do USA.

První nabídku jsem dostal v roce 1969. Byl jsem agronomem velkého JZD blízko Prahy. Předseda JZD, můj nadřízený a přítel, se stal předsedou jako nestraník (družstvo bylo složeno z pěti obcí). Na jaře 1968 vstoupil do "Dubčekovy KSČ", pod vlivem zlidšťování stranické politiky.

Dne 22. srpna 1968 ráno jsem na svém motocyklu přijel do práce, žně byly v plném proudu a na polích ještě pár desítek, možná stovek hektarů nesklizeného obilí. V kukuřičném poli nad obcí byla postavená sovětská dělostřelecká baterie. Počasí bylo krásné, ale celá naše parta kombajnérů, řidičů a závozníků stála před zamčenou branou JZD a pokřikovala různá "hrdinská hesla". Jejich mluvčí, shodou okolností stranický funkcionář, mi oznámil, že dnes se sekat obilí nebude, protože je na protest proti sovětské okupací vyhlášena v našem JZD stávka.

Bylo to absurdní. Reakce zděšených lidí sice pochopitelná, ale opravdu pitomá. Jestli bude parta kombajnerů v JZD Rozvoj stávkovat nebo ne bylo Sovětům úplně jedno, a jediný důsledek té stávky mohl být, že nám několik neposekaných lánů zmokne, jakost obilí se zhorší a sklizeň bude nižší. Lidé ve družstvu budou mít nižší příjmy a stát nakoupí méně pšenice. Tak jsem přelezl plot, vynadal stávkujícím rebelům a byl označen za zrádce a stávkokaze. Naštěstí několik chytřejších mi dalo za pravdu a se zpožděním jsme odjeli se sedmi kombajny a skupinou aut a traktorů sklízet obilí.

Asi po půl roce někdo vyprávěl tuhle příhodu jakémusi okresnímu stranickému funkcionáři a mě si zavolal můj předseda, že "okres hodnotí můj tehdejší postoj jako příkladný a navrhuje mě za člena KSČ". To nebyla žádná legrace. Pár nocí jsem nespal. Pak jsem zašel za svým předsedou a řekl mu: "Láďo, já do tý strany nemůžu a nechci. Musel bych rozvázat pracovní poměr. Jestli chceš, abych tu s tebou sloužil, udělej prosím tě něco, něco jim řekni, ať mi dají pokoj". Předseda mě dobře znal a dohodli jsme se, že on vysvětlí soudruhům, že ještě nejsem dost politicky zralý a že mám různé "hříchy" (které jsem ale neměl) o kterých se v našich vesnicích ví a že by to ještě chtělo odložit, také v zájmu veřejného mínění. Udělal ze mě trochu opilce, neukázněného řidiče, karbaníka a trochu nezodpovědného floutka. Soudruzi to zřejmě uznali a měl jsem klid.

V polovině sedmdesátých let jsem pracoval ve Výzkumném ústavu ekonomiky zemědělství a výživy v Praze (VÚEZVž). V oddělení, které vedl nestraník, byla jen jediná členka KSČ. Byla to éra "brigád socialistické práce". V týmu (tenkrát se ovšem říkalo v kolektivu) byli lidé, kteří k sobě měli věkově i názorově velmi blízko. Podnikali jsme společně řadu oslav, večírků, sportovních i kulturních akcí, žili jsme opravdu velmi intenzivním "kulturním a společenským" životem. Ta oddělení, která založila "brigádu socialistické práce", měla řadu výhod. Např. občasné uvolnění celého kolektivu z práce na různé "kulturní a vzdělávací, ale i společenské podniky", finanční příspěvky z prostředků ROH na některé vstupenky apod. Především se ale tyto "brigády" těšily přízni, protekci a benevolenci nadřízených. Vznik "brigády" vyžadoval jen několik popsaných papírů s "plánem růstu" každého člena, (byla to většinou naprostá formalita) a pak zvolení vedoucího. Tím jsem byl jednu dobu já. Byla za tím snaha spolupracovníků zlepšit mojí pozici v očích stranického výboru, protože jsem žádal o souhlas ke studiu vědecké aspirantury.

Do ústavu se přijímalo na konkurz. Předtím, než jsem podal přihlášku ke konkurzu, navštívil jsem předsedu místní organizace KSČ a řekl mu: "Jsem agronom, mám tu a tu praxi a takové a takové znalosti, můj otec byl politický vězeň (vlastizrádce), můj tchán byl politický vězeň a sestra emigrovala do USA. Mám zájem u vás pracovat a přihlásit se do konkurzu. Pokud vám ale můj kádrový profil vadí, řekněte mi to prosím hned a budu si hledat práci jinde". Předseda strany v ústavu mi řekl bez přemýšlení: "Ne, nám to nevadí, do konkurzu se přihlaste, máte velkou naději, že budete přijat". To se potvrdilo, ale k dalšímu růstu odbornosti - kandidatuře a atestacím (což byla v mém případě jediná možnost zvýšení mzdy) - jsem musel "být aktivní". Tak jsme založili "brigádu", chodili občas do divadla, občas na plovárnu, většinou ale oslavovat narozeniny a vše, co se oslavovat dalo. Navíc jsme měli možnost občas odjet na týden do rekreačního střediska na Šumavu, kde jsme "jako" finalizovali závěrečné výzkumné zprávy.

Brigáda byla tedy úspěšná a mě oslovil jeden z funkcionářů stranického výboru s návrhem, abych požádal o vstup do KSČ. Řekl jsem mu: "Ale já přece nemohu být členem strany. Můj otec byl politický vězeň, můj tchán byl politický vězeň a sestra žije v USA". Dostalo se mi opravdu překvapující odpovědi: "Podívej Petře, za sestru přece nemůžeš. A otec i tchán byli odsouzeni v době stalinských deformací a teď normálně pracují". Namítl jsem, že vím o několika pracovnících ústavu, kteří by do strany rádi vstoupili, tak ať osloví je. Řekl mi: "To jsi nás tedy nepochopil. My máme instrukce, abychom nepřijímali ty, kteří se do strany derou, z prospěchu. My hledáme takové mladé perspektivní soudruhy, kteří vstupem nebudou sledovat vlastní karieru. Kariéristů máme dost."

A nastaly pro mě další bezesné noci. Zašel jsem za jedním vedoucím pracovníkem, členem stranického výboru, o kterém jsem měl informace, že je to člověk, kterému mohu všechno říct, svěřit se, a on pochopí. S pocitem jistého rizika jsem mu řekl, že do KSČ vstoupit nechci, že by to odporovalo mému myšlení a přesvědčení a požádal ho, aby něco udělal, aby na mě zapomněli. Jen mi silně stiskl ruku a řekl: "Spolehni se, to bude dobré, to zvládneme". A měl jsem zase rok klid. Pak se sice situace opakovala, ale její průběh i výsledek byly téměř stejné.

V mém "předlistopadovém životě" se projevovala uplatňovaná komunistická politika (dnes nazývaná dost nepřesně "totalitní praxe") podle toho, jací byli lidé v mém okolí. Patřil jsem sice do kategorie těch "z druhé strany barikády", ale setkával jsem se skoro v každé životní situaci také s komunisty ohleduplnými a moudrými a měl jsem mezi nimi řadu přátel. A opravdu to nebylo nikdy proto, že bych byl loajální služebník a konformní ovce. Tu "totalitní praxi" prováděli vždy lidé. Někteří dobří, někteří špatní. Ano, na změnu "režimu" jsem se opravdu těšil a z listopadových událostí jsem byl nadšen. Věřil jsem ve zlepšení lidských vztahů, svobodu slova, spravedlnost, poctivost demokraticky volených "zástupců lidu", moudrost v domácí i zahraniční politice.

Pokud jste dočetli až sem, říkáte si možná : "Ten byl ale naivní". Já si to říkám také.

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 3.2. 2010