Konec atheistického providencialismu, prosím

1. 2. 2010 / Karel Dolejší

reakce na článek Milana Valacha "Socialismus -- čest jména"

Milan Valach se v rozsáhlém navázání na článek Obnovení strachu zeširoka rozepsal o vlastním výkladu dějin. Z tohoto druhého textu ovšem jako příslovečná sláma z bot čouhá skálopevné přesvědčení, že dějiny v sobě obsahují racionální plán toho, odkud a kam. Toto přesvědčení je přitom koneckonců v rozporu s názory Valacha samotného na to, zda je průběh dějinného procesu nějak předurčen nebo ne. Úvahy o tom, zda máme modernizační diktatury v zaostalých zemích (takto chápal "komunismus" už Raymond Aron) považovat za stupeň nižší či vyšší než kapitalismus, a zda průběh dějin předpokládanému racionálnímu plánu odpovídá nebo ne, proto působí až komicky. Je-li člověk skutečně svoboden, musí být schopen čelit i faktu, že energie generací lidí žijících mezi lety 1917-1945 na šestině světa, a pak do roku 1990 na ještě větší části obyvatelného povrchu Země, byla prostě vyplýtvána na pochybený účel, že to nebylo nutné a v zásadě to ani ničemu dobrému neposloužilo.

Je sdostatek známo, že bolševici podporovaní 3% obyvatelstva se v roce 1917 vlády v Rusku zmocnili díky masivní pomoci, jíž se Leninovi dostalo od německého generálního štábu, který se snažil uzavřít na východní frontě separátní mír a soustředit všechny síly do války proti Západu. Byl to ze strany německých generálů zoufalý krok, oni to věděli, a k vítězství ve válce jim nakonec stejně nepomohl. Bolševici se přirozeně ze všech sil pojistili proti riziku, že někdo znova pošle jakéhosi Lenina - a protože už Clausewitz si byl vědom skutečnosti, že Rusko je možno porazit leda vnitřním rozkladem, udrželi se zkrátka u moci až do doby, kdy tento rozklad sami spustili. Historická náhoda trvající přes sedmdesát let je z hlediska jednotlivého lidského života třeba neskutečnou tragédií, z hlediska dějin průmyslové společnosti jde však jen o menšinový úsek, a v měřítku civilizací vznikajících od neolitu o pouhou epizodu. A z druhé strany: Proč bychom měli propadat troufalému předpokladu, že násilí kolektivizace a Gulagů je snad v jakémsi vyšším kosmickém plánu dějin ospravedlněno tím, že tvořilo příslušný vývojový stupeň, po němž následoval zase stupeň vyšší? Může to snad pozůstalé obětí nějak uklidnit?

Už pozdní Marx zkoumající "asijský výrobní způsob" přišel na to, že idea jednotných univerzálních dějin směřujících k emancipaci lidstva je neudržitelná, že se (v tom nejlepším případě) jedná o europocentrický klam. Nynější postupně marginalizovaný Západ nebude už nadále žádným centrem světového dění - a těžko může třeba dvěma miliardám Indů a Číňanů podsouvat vlastní představy o tom, odkud a kam se ubírají hypotetické univerzální dějiny. Evropské dějiny blízké budoucnosti budou s největší pravděpodobností dějinami postupně chátrající periferie trpící nedostatkem zdrojů, těžce zkoušené důsledky narůstajícího chaosu ve svém bezprostředním okolí, včetně masívního přílivu migrantů, v nejlepším případě neozbrojených. Přestaňme prosím snít o nevyhnutelné cestě do socialistického ráje a připravujme se na to, co nás skutečně čeká. Jinak tu už brzy nezůstane nikdo, kdo by ještě mohl fabrikovat europocentrické dějinně filosofické iluze...

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 1.2. 2010