Věda na jatkách (a nejen ona)

27. 1. 2010 / Karel Dolejší

Dahr Jamail na stránkách magazínu Truthout informuje o vzpouře amerických antropologů proti militarizaci vlastní disciplíny. Téma není nové - vzpoura vlastně trvá již několik let - jen se mu zkrátka až dosud kriticky věnovala především specializovaná média jako Small Wars Journal, případně osobní blogy účastníků či sympatizantů někdejšího hnutí za americkou armádní reformu. Klíčovou námitkou vědců samotných přitom není jen skandální působení čtyř stovek "embedded" antropologů u bojových jednotek v Afghánistánu a Iráku, kde v uniformě, neprůstřelné vestě a kevlarové přilbě zkoumají "lidské prostředí" okupovaných zemí. Hlavní problém spočívá v obnovování původního statutu antropologie coby specifického nástroje kolonialismu, kterého se disciplína dlouho a velice těžce zbavovala. Reflexe minulých selhání byla nakonec vtělena do dvou hlavních zásad vědecké etiky antropologa: Za prvé, zkoumání musí být prováděno jedině s výslovným souhlasem zkoumané populace, a za druhé, antropologie nesmí zkoumaným subjektům škodit. Ztělesněním těchto zásad je ostatně celé dílo vloni zesnulého Clauda Léviho-Strausse.

Důvod, proč se americká armáda pokouší zapojit antropology do bojových operací, spočívá v povaze toho, co bývá označováno jako "asymetrický konflikt". Asymetrie tu znamená, že jedna strana, zpravidla útočící, má zdrcující převahu, pokud jde o konvenční vojenskou sílu, kdežto protistrana, jež se zpravidla nachází v defenzívě, disponuje jednoznačnou převahou v oblasti "morální" (je silně přesvědčena o oprávněnosti vlastní věci). Podle některých vysvětlení navazujících na odkaz amerického stratéga Johna Boyda je přitom morální rovina konfliktu z dlouhodobého hlediska rozhodující - právě proto autoři jako Martin van Creveld či William S. Lind tvrdí, že při soudobé rozvinutosti guerillové taktiky vyhlídky na vítězství v asymetrických konfliktech s odhodlanými místními povstalci bývají zpravidla minimální. Dosazení antropologa do této rovnice potom sleduje hlavní cíl: Totiž pomoci okupantovi rozložit přesvědčení okupované populace o oprávněnosti vlastní věci a odporu kladeného ve jménu této věci cizí nadvládě.

Okupovaná populace má díky působení antropologů být přesvědčena, že její defenzívní postoje jsou v každém případě škodlivé a nepodložené, že bude pro ni lepší a výhodnější spolupracovat s okupantem, nechat se jím "osvítit" a "zmodernizovat". Tím se ovšem vědci místo toho, aby skutečně působili ve prospěch překonání různých kmenových, náboženských atd. předsudků, dostávají do rozporu se základní etickou zásadou vlastní disciplíny, kterou je fundamentální loajalita se zkoumanou populací, a antropologii diskreditují.

Zmíněné odtažité téma koneckonců není úplně cizí ani českému prostředí. I zde se nyní lze setkat se situací, kdy kritika metody vědeckého díla, které údajně korektně demytologizuje české dějiny, se stává pouhou příležitostí k reiteraci banálního tvrzení antropologa o zaslepených domorodcích, kteří prý za všech okolností urputně trvají na vlastní nepoznatelnosti a výjimečnosti. Také zde loajalita ke zkoumané populaci přichází zcela vepsí - a také zde sledujeme otřepaný a donekonečna se opakující trik spočívající v totalitním nároku, podle nějž cokoliv jiného než přijetí mého pohledu na věc, a jakákoliv defenzívní argumentace proti němu, jsou projevem zvrácené nekulturnosti - a proto už z principu nelegitimní a nepřijatelné.

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 27.1. 2010