Jaké reálné možnosti mají? Nemohoucí starý člověk vyžaduje celodenní péči. Obyvatelé měst středního věku ze středních a nižších vrstev si nemohou dovolit přestat pracovat a péči o ně se naplno věnovat. Většina lidí nemá možnost vykonávat práci z domova. Většina párů nemá možnost svou práci flexibilizovat takovým způsobem, aby se mohly o péči o nemohoucí rodiče střídat. Navíc, v současné době zaměstnanci pracují tolik hodin jako nikdy v dějinách, (vyjma určitých případů jako třeba dělníci v gründerském kapitalismu 19.století. V té době však byl 60-90% lidí stále zaměstnáno v zemědělství, kde se zdaleka tolik hodin nepracovalo).

Ano, většina moralistů má na mysli klasické řešení: ať žena zůstane doma a stará se o nemohoucího rodiče či tchyni/tchána. Toto řešení je problematické i z perspektivy, která není nutně feministická.

1) málo párů že středních a nižších vrstev si může dovolit žít z jednoho platu. I v případě bohatších párů, které si to dovolit mohou, žena se tím odsuzuje k extrémně nízkému důchodu a k bídě v případě, že se s ní manžel rozvede.

2) mnoho žen jsou samoživitelky a nemohou přestat pracovat, aby se staraly o své nemohoucí rodiče, protože by umřely hlady, buď hned, nebo později, v důchodu. Ve stejné situaci jsou ostatně i rozvedení a svobodní muži.

Ve Španělsku byl sociální stát tradičně slabý. Domovy důchodců jsou extrémně drahé a pro většinu lidí nedostupné. Neexistují téměř ani domy s pečovatelskou péči jaké známe z ČR a které jsou ideálním řešením pro částečně soběstačné staré lidí, kteří buď nechtějí či nemohou bydlet s rodinou. Nyní existují denní centra, která umožňují denní péči (4-8 hodin ve všední den). To by nebylo špatné, kdyby většina lidí, mužů i žen, skutečně měla předpisovou rozumnou pracovní dobu 8 hodin.

Ve Španělsku byli lidé donedávna odsouzení k několika řešením.

1) najmout přistěhovalce či přistěhovalku, kteří za mizerný plat o staříky pečují doma. Většina rodin, i když jsou morální a sociálně uvědomělé, si nemůže dovolit pečovateli/ce platit slušně. Takže jde o začarovaný kruh a společensky krátkodobé řešení, protože lidé s tak nízkým příjmem jako domácí pečovatelky/e si nemohou dovolit platit nikoho, kdo by se pro změnu staral o jejich rodiče. V důsledku toho vlastně španělská společnost přenáší problém do rozvojových zemí, protože "rodiče bez péče", tedy rodiče špatně placených pečovatelů a pečovatelek, tak zůstávají tam.

2) žena zůstane doma a stará se o nemohoucí. Problémy viz výše. Vdovy žijící z nekontributivního důchodu (nepracovaly) jsou zcela závislé na svých dětech, pokud je nemají, žijí v totální bídě.

3) Třetí řešení je také dočasný fenomén, v Česku neaplikovatelný. Během jistého přechodného období měly ve Španělsku rodiny mnoho dětí. Je tedy pravděpodobné, že mezi 7 dětmi se např. najde někdo, kdo má práci, kterou lze částečně dělat z domova, kdo má flexibilní pracovní dobu či kdo je úředník s krátkou pracovní dobou. Pokud mají takové štěstí, mohou se členové rodin v péči o nemohoucího střídat. Ani to ovšem není systémové řešení.

Rozumná pracovní doba v kombinaci s denními centry je dobrá možnost, i když může být vyčerpávající, pokud se lidé v péči nestřídají (např. žena pracuje 8 hodin, a pak KAŽDÝ DEN přijde domů a začne ji druhá směna). Bohužel, po pádu Berlínské zdi došlo v západní Evropě spíše k zhoršení podmínek pracujících a pracovní doba se, být neformálně, stále prodlužuje, zatímco platy stagnují (či dokonce kupní síla klesá).

Socialistická vláda zavedla ve Španělsku velmi dobrý zákon, který hodnotí péči o nemohoucího člověka jako zaměstnání a STÁT platí lidem, kteří pečují o rodinného příslušníka, plat 700 euro měsíčně. Bohužel, některé pravicové regionální vlády de facto bojkotují uvedení zákona v praxi ve své autonomní oblasti, z obavy, že by zvedl popularitu socialistů mezi tradičním voličstvem pravice.

(Nyní si dovolím jedinou feministickou poznámku v celém článku: i toto řešení může negativně ovlivnit postavení žen, pokud se společnost k věci postaví tak, že přijmout toto "zaměstnání" je záležitostí žen. To se může stát jak z důvodu stereotypu, tak i z důvodů skutečnosti, že téměř ve všech zemích na světě ženy stále mají v průměru nižší platy než muži. A protože 700 euro není žádný zázrak, odráží se to na ekonomické nezávislosti a na důchodech. Podle mého názoru by proto bylo nejlepší, kdyby se lidé v tomto zaměstnání střídali. Obávám se však, že i tehdy se spojí genderové stereotypy a kapitalistická dynamika rostoucího zotročení zaměstnanců, a muže, kteří do toho půjdou, "svobodný" pracovní trh po zásluze potrestá - ironie).

Ráda bych, kdyby se rozběhla seriozní debata o skutečných možnostech péče o staré lidi v současném ekonomickém systému.