Myslím si, že představy většiny těch klíči cinkajících byly při tom cinkání hodně neujasněné a omezovaly se na možnost volného cestování na lyže do ciziny a k moři a na možnost podnikat v malých řemeslnických firmičkách. Ovšem už tehdy mezi námi byli ti chytřejší (snad by bylo lepší říci mazanější), kteří věděli, že politika je pro mazané straníky klíčem k moci a majetku a občanské fórum pro občany je na nic; kteří věděli, že ne malé firmičky, ale velký kapitál má budoucnost; kteří věděli, že obratný výklad nepřesných zákonů vede k blahobytu těch obratných ….

Vzniklo tak mnoho záporů v naší společnosti, se kterými si evidentně nevíme rady a které naopak někteří obratně využívají. Podívejme se, co nám vadí a co jsme asi nečekali (pořadí je náhodné a neznamená stupeň důležitosti):

• rozšíření drog a bezzubost zákonů (držení definovaného množství drogy je beztrestné a droga se asi k dotyčnému dostala tak, že spadla z nebe – kdyby byl trestný obchod s drogami a to tak, že by byly postihovány obě strany transakce – kupující strana pokutou, asi by to pomohlo víc)
• rozšíření heren a nonstop zastaváren (včetně podrazu ministerstva financí, kdy bez vlivu měst umožnilo rozšiřování herních videoterminálů) – nonstop zastavárny jsou jen zlegalizovaným výkupem ukradených věcí, když závislému hráči dojdou peníze)
• ztráta respektu z policie (dotvrzovaná řadou případů, kdy policisté spolupracovali s podsvětím nebo kdy bohatí floutkové mohli nerušeně ve svých vytuněných vozech porušovat dopravní předpisy až do okamžiku kdy zabili sebe nebo i další nevinné lidi)
• pomalý a neúčinný soudní systém (spousty osvobozujících rozsudků, protože policie dala případ k soudu bez pro soud dostatečných důkazů; možnost odvolávání k vyšším soudním instancím až motyka spustí a dosáhne se osvobozujícího rozsudku; nepostihování některých vlivných provinilců, protože zvítězí politický zájem atd.)
• přeplnění věznic drobnými recidivisty (kdy se taková věc řeší změnou zákonů a zúžením definice trestných činů, takže drobný, ale vytrvalý zloděj – třeba vykradač vozidel, bude jen „přestupníkem“, bez toho, aby na drobnou recidivu platilo třikrát a dost)
• pohrdání státu občany, kdy oběti výše zmiňované „drobné“ zlodějny jsou s náhradou škody odkazovány na civilně-právní soudní postup (kdy oběť nese náklady na soud bez šance na uspokojení svých nároků, pokud žalovaný zloděj – a to je ve většině případů – je bez výdělku (kromě krádeží) a na sociální podpoře)
• nepostižitelnost prostituce (kdy až současná krize činí toto podnikání rizikovým, přičemž se až do nedávna připouštělo, že únik daní z takového „podnikání“ činí miliardy), přitom se v debatě o státním rozpočtu poslanci hádají o úsporu či mrhání na úrovni maximálně desítek miliard
• problém pracovního zařazení mnohých Romů (současný systém sociálních dávek není pro ně, vzhledem k jejich mentalitě, motivující pro hledání práce, pokud by se pro ně skutečně našla; minimem je snaha, aby se výplata dávek vázala na provedení veřejně prospěšných prací, pokud by ovšem toto zákonem nedotažené opatření nepůsobilo potíže a zvýšení nákladů obcím, které ho mají realizovat) – snaha, aby jejich děti získaly standardní návyky během školní docházky, se míjí účinkem, pokud doma vidí, jak snadné je žít i bez práce v pohodě u televize; jak vysoká je „drobná kriminalita“ mnohých Romů bylo názorně vidět tyto dni v televizi na záběrech od vrat věznic, kdy byli propouštěni ti, kteří už nespáchali trestné činy, ale jen přestupky (připadá mi to stejně jako uplatnění retroaktivnosti zákona, o které právníci vždy tvrdili, že je nepřípustná)
• problém daní je rovněž velmi závažný a argumentace při přijímání daňových zákonů nevěrohodná (vyšší výdělky se zdaňují méně, protože „podnikatelé přinášejí zaměstnanost“ – ale jen tehdy, pokud by ten vyšší výdělek nepřinášel zaměstnanost výrobcům jachet v zahraničí, což jak známo, se „občas“ stává; zvýšení DPH a spotřebních daní postihuje všechny, ale ty vrstvy obyvatelstva s nižšími příjmy relativně více; plošné snížení platů u státních zaměstnanců by postihovalo stejně hasiče, učitele tak jako úředníky, jejichž počet stále roste bez ohledu na proklamovanou elektronizaci řady agend)
• rostoucí náklady na zdravotnictví se řeší i zavedením připouštěcích poplatků u lékařů a v lékárnách, což je „solidární opatření ve prospěch nemocných“, pokud si neuvědomíme, že jde o solidaritu nemocných s nemocnými, protože ti zdraví k lékařům nechodí a poplatky neplatí – jde tedy jednoznačně o zdražení lékařské péče
• nezanedbatelný vliv bulvárního tisku na prostší část naší veřejnosti (tramvajové debaty o sexuálních eskapádách televizních hvězdiček jsou smutným dokladem, že tyto pseudoproblémy vytěsňují přemýšlení o závažnějších problémech naší společnosti)
• jednostrannost politického zpravodajství v denním tisku (hlubší objektivní hodnocení programů stran a návrhů zákonů chybí, závažná rozhodnutí jsou překrývána úsměšky nad bradavicemi a vztyčenými prostředníky)

Musíme ale uznat, že nám konec reálného socialismu přinesl hodně dobrého – svobodu slova a náboženství, svobodné volby, možnost cestování, dostatek zboží na trhu, možnost rozhodnout se pro vlastní podnikání, volný přístup ke vzdělání a konec „kádrových předpokladů“ pro to či ono.

Ovšem i u těchto kladů není ohýnek bez kouře. Svoboda slova neznamená vliv proneseného slova. Katolická církev svůj potenciál poněkud prohospodařila zaměřením se na získání majetku. Svobodné volby máme, ale strany jsou pod vlivem silných kapitálových skupin a volební sliby často končí pokrčením rameny. Dostatek zboží na trhu přinesl rozvoj obchodních řetězců (v zahraničních finančně silných rukou) a likvidaci malých obchodů (s výjimkou vietnamských trhovců, kteří svou finanční slabost nahrazují neexistencí pracovní doby a kolektivním hospodařením). Možnost vlastního podnikání závisela na bankovním úvěrování, které svými enormními úroky v devadesátých letech zlikvidovalo velkou část naivních drobných podnikatelů. Volný přístup ke vzdělání neznamená nenákladové vzdělání, takže i studium na státních školách je pro rodiny studentů velkým zatížením (a zavedení školného není jen chimérou). Poskytování papírů o dosaženém vzdělání na soukromých středních a vysokých školách je místo kádrových předpokladů někdy jen otázkou dostatečné finanční investice či konexí, jak dokazuje případ studia na právech v Plzni. Místa ve státní správě a ve správních radách jsou obsazována ne nejlepšími, ale nejposlušnějšími. Takže máme, co jsme chtěli. Je to dobré, ale jakési pokřivené. Vláda věcí se navrátila lidu, ale lid okouší tu vládu se smíšenými pocity jen prostřednictvím politiků.

Je před námi volební rok. Říkejme proto před volbami politikům, že si to představujeme trochu jinak a že už jejich slibům slepě nevěříme. Ať jsou proto velmi opatrní, že už dovedeme poznat, kdy nás tahají za nos.