Podzim republiky?

29. 12. 2009

Dostal se náš demokratický systém skutečně pod kontrolu korporátní Ameriky?

KD│ Sklouznou Spojené státy někdy během příští dekády k pologramotnému, polarizovanému, prefašistickému státu, který dovolí hamižným oligarchům a korporátním elitám převzít vládu? Dvě knihy, které jsem nedávno četl, nabízejí dostatečně přesvědčivé důkazy a argumenty, že k tomu dojde, a třetí tvrdí, že Američané, pokud nerozvinou svoji schopnost uvažování, s podporou Internetu mohou podlehnout diktátorské mentalitě. Každá z knih přináší informovanou diagnózu nebezpečí, která pro americkou demokracii představují široce rozšířená ignorance a ideologická polarizace, ale žádná nenabízí účinnou terapii této nemoci, napsal Kirk Nielsen na serveru Miller--McCune.

Přečetl jsem tři knihy za necelé dva týdny; přátelé se ptají, jak to bylo možné. Trik spočívá v tom vyhnout se nejen Facebooku a Twitteru, ale také novinkám ze světa celebrit, televizním zprávám, Oprah Winfreyové, Jerrymu Springerovi, Americkému idolu, The Swan a dalším televizním reality shows, profesionálnímu wrestlingu, násilné pornografii, pozitivní psychologii, jakož i pravicovému křesťanskému fundamentalismu.

Zmíněný seznam zahrnuje některé ze spektakulárně mysl ochromujících amerických zábav, které Chris Hedges zkoumá v knize Empire of Illusion: The End of Literacy and the Triumph of Spectacle (Impérium iluze: Konec gramotnosti a triumf spektáklu). Hedges konstatuje, že zatímco velká část amerických občanů je mesmerizována, ředitelé pobírající milióny dolarů ročně za řízení společností živených z prostředků daňových poplatníků se zmocnili vlády - s pomocí volených představitelů zkorumpovaných kampaňovými příspěvky a desetitisíců korporátních lobbyistů, kteří dnes fakticky píší řadu zákonů.

"Ti kdo jsou zaujati kultem celebrit nezkoumají volební záznamy, ani nesrovnávají verbální tvrzení s psanými a publikovanými fakty a zprávami," píše Hedges. "Realitou jejich světa je to, co za ni označí poslední televizní zprávy, politický lídr, reklamní agent, nebo zaměstnanec úvěrové banky. Negramotní, pologramotní, a ti kdo žijí, jakoby byli negramotní, jsou jednoduše odříznuti od minulosti. Žijí ve věčné přítomnosti. Nerozumějí predátorským úvěrovým smlouvám, které je přivádějí k propadnutí majetku a bankrotům. Nedokáží rozluštit drobný tisk smlouvy ke kreditní kartě, která je uvrhne do nezvladatelného zadlužení. Opakují klišé a slogany zabíjející myšlení. Hledají útočiště u známých značek názvů. ... Život je stavem permanentní amnézie, světem hledajícím nové formy eskapismu a okamžitého smyslového uspokojení."

Samozřejmě, že se lidé do tohoto bezmocného stavu nedostali bez cizího přičinění. Byli manipulováni "agenty, publicisty, marketingovými odděleními, promotéry, scénáristy, televizními a filmovými producenty, reklamními agenty, videotechniky, fotografy, bodyguardy, kostyméry, trenéry, výzkumníky veřejného mínění, rozhlasovými a televizními hlasateli, kteří vytvářejí ohromné jeviště pro iluzi," pokračuje Hedges. "To oni jsou pány loutek... Divadelní techniky prosákly do politiky, náboženství, vzdělání, literatury, zpravodajství, obchodu, válčení i zločinu."

Vím, že tihle bloudi jsou tam venku - a je jich mnoho milonů. Mohl bych být dokonce jedním z nich. Ale co je na té knize příšerné, to je Hedgesova záliba předkládat široká, generalizovaná tvrzení coby tvrzení absolutně platná. Ale přesto válečný dopisovatel New York Times, který se stal sociologem, často podpoří svá shrnutí dostačujícím výzkumem, statistickými daty a neoficiálními doklady, které je činí přijatelnými. Kniha čtenáře vede na Madison Square Garden, aby mu vysvětlila, jak vypadá profesionální wrestling; na Adult Video News Expo v Las Vegas za dlouhými rozhovory s pornoherci a mužem prodávajícím nafukovací panny; a na Claremont Graduate University v Kalifornii na seminář pozitivní psychologie, již Hedges nazývá "šarlatánskou vědou", která "je pro korporátní stát tím, čím byla pro nacisty eugenika."

Coby obyvatel Miami Beach, kde je pornografická senzibilita způsobem života, jsem nebyl šokován, když jsem se dočetl, že roční obrat prodeje porna ve Spojených státech "je odhadován na 10 miliard nebo i více", nebo že DIRECTV distribuuje "každý měsíc do amerických domácností více než 40 milionů streamovaných pornovideí." Ale vyděsilo mě, když Hedges doložil nejen snad rostoucí apetit pro násilné formy porna, ale také jejich nápadnou vizuální podobnost s fotografiemi zneužívání vězňů v Abú Ghraib. "Porno odráží endemickou krutost naší společnosti," píše. "Násilí, krutost a degradace v pornu jsou výrazy společnosti, která ztratila kapacitu pro empatii. ... Zveřejněné fotografie z Abú Ghraib, a stovky jiných znepokojivých fotografií, které zůstávají utajeny, mohou být vydestilovány z pornofilmů."

Bohužel, Empire of Illusion neosvítí zástupy funkčně negramotných Američanů připoutaných k prasečinkám, wrestlingu, reality TV nebo drbům o celebritách, ani se jich nedotknou, protože tito lidé knihu číst nebudou. Ale tento učenecký výpad o 193 stranách čerpající ze stovky autorů počínaje zesnulou ikonou neomarxistické Frankfurtské školy Theodorem Adornem (The Culture Industry) až k emeritnímu princetonskému profesorovi Sheldonu Wolinovi (Democracy Incorporated: Managed Democracy and the Specter of Inverted Totalitarianism) jistě přivede mnoho pyšných příznivců a absolventů systému elitních amerických univerzit k šílenství.

Hedges, který zamlada navštěvoval novoanglické přípravky, Colgate a Harvard, a který později vyučoval na Princentonu, University of Columbia a New York University, ve třetím díle nazvaném "Iluze učenosti" tvrdí, že Harvard, Yale, Princeton a většina elitních škol "pokud jde o to naučit studenty ptát se a přemýšlet, odvádí pouze průměrnou práci". Elitní univerzity produkují "hordy kompetentních systémových manažerů", nikoliv kritické myslitele. Tato tvrzení považuji za zhruba pravdivá. Ale očekávám ostrou akademickou reakci na tuto poznámku: "Elitní univerzity pohrdají poctivou intelektuální prací, která ze své podstaty nedůvěřuje autoritě, je sveřepě nezávislá a často subverzívní." A Hedges tvrdí, že tyto prvotřídní školy "odmítají zkoumat sebeospravedlňující se systém" v němž "organizace, technologie, seberozvíjení a informační systémy jsou jedinými věcmi, na nichž záleží."

Nejen že Hedges viní elitní univesity z naší finanční krize způsobené hypotékami, ale je si navíc jist, že jejich absolventi na Wall Street a ve Washingtonu nejsou schopni ekonomický systém skutečně napravit. "Ve skutečnosti věci ještě zhorší," předpovídá poté, co vyměnil svůj reportérský rejstřík za absolutní. "Díky vzdělání, kterého se jim dostalo, nemají koncepci toho, jak nahradit systém který selhal nějakým novým." (Do této skupiny zahrnuje George W. Bushe, Baracka Obamu a jeho "otitulovaný" kabinet.)

Pokud Hedges ví, jak systém napravit, v této knize nám to nesděluje. Doufám, že to bude námětem jeho příští knihy, kvůli "silným korporátním entitám obávajícím se ztráty svého vlivu a bohatství" a čekajícím na "národní krizi, která jim dovolí ve jménu národní bezpečnosti a morální obnovy převzít úplnou kontrolu," před nimiž varuje, aniž by pro svou hrozivou předpověď uvedl ověřitelný důkaz.

Co kdyby PBS, Fox a Youtube zorganizovaly národní debatu s účastí Chrise Hedgese, ministra financí Tima Geithnera, jeho předchůdce Hanka Paulsona, šéfa Goldman Sachs Lloyda Blankfeina, předsedkyně Christian Coalition Roberty Combsové a šéfa senátní většiny Harryho Reida? Takový panel je poněkud nepřirozený, ale jde o jistý druh fóra sahajícího napříč ideologiemi, které Cass Sunstein v Republic.com 2.0 předepisuje coby prevenci sklouznutí státu do frakčních, možná dokonce násilných střetů.

Sunstein je profesorem práv, autorem a trvalou hvězdou ve světě veřejně činných intelektuálů; odešel z Harvard Law School, aby administroval Office of Information and Regulatory Affairs při Obamově Office of Management and Budget (kabinetní instituce, jejímž účelem je asistovat prezidentovi při přípravě rozpočtu - KD). "Americký ústavní řád byl navržen tak, aby vytvořil republiku, na rozdíl od monarchie nebo přímé demokracie," píše Sunstein. "Zástupci by se měli v zásadě zodpovídat veřejnosti. Ale předpokládal se též velký podíl reflexe a debaty, jak mezi občany, tak uvnitř samotné vlády."

Otcové zakladatelé samozřejmě věděli, že se veřejná debata může zvrhnout. Sunstein zmiňuje přesvědčení Alexandra Hamiltona, že "řinčení stran" je dobrá věc, protože bude zahrnovat diskusi a časem dospěje k "republice zdůvodňování".

Žijeme v ní? Nikoliv v té míře, jak bychom mohli, myslí si Sunstein. Jeho základní obavu v knize Republic.com 2.0 představuje potenciál Internetu omezovat rozpravu mezi skupinami s opačnými hledisky, případně zvyšovat ideologickou rigiditu a polarizaci až k bodu, za nímž už nebude návratu. Je mnohem snazší připojit se ke stejně smýšlející internetové "enklávě" rozmístěné po celém světě, než přejet město kvůli setkání s někým, kdo může představovat výzvu pro naše předem ustavená přesvědčení a postoje. Sunstein provádí čtenáře behaviorálními studiemi, které zjišťují, že když jsou skupiny jedinců se stejným smýšlením izolovány od jiných hledisek, mají sklon dospět ke konsensu na té nejextrémnější pozici ve skupině.

V nejhorším případě, říká Sunstein, může polarizace způsobená Internetem vést až k sociální nestabilitě. "Nebezpečí spočívá v tom, že se členové skupiny prostřednictvím mechanismů přesvědčující argumentace, sociálního srovnávání a vzájemného utvrzování posunou na pozici, která postrádá odůvodnění," píše Sunstein. "V abstraktní rovině je nemožné říci, že ti, kdo se připojují k těmto enklávám, se budou obecně pohybovat ve směru, který je žádoucí pro širší společnost, nebo dokonce i pro samotné členy skupiny. Je snadné vymyslet příklady svědčící o opaku, jako třeba nacismus, skupiny hlásající nenávist, teroristé a kulty různého druhu."

Jistě, Internet má i potenciál vytvářet politické dobro. Občané mají přístup k ohromnému rozsahu informací a komentářů. Dokonce i rozšiřování enkláv se stejnými názory může být dobré: Čím je jich více, tím větší je potenciál pro diskusi mezi nimi navzájem.

Nicméně studie 1 400 liberálních a konzervativních blogů zjistila, že velká většina bloggerů vyhledává pouze blogy se shodnými názory. A co je ještě horší, jiná studie ukázala, že když "liberální" bloggeři komentují příspěvky na "konzervativních" blozích a opačně, pluralita komentářů se prostě omezuje na vyjadřování soupeřících hledisek. "Pouze čtvrtina komentářů psaných napříč ideologiemi zahrnuje skutečně podstatnou diskusi. Takže se skutečná diskuse často objevuje uvnitř ustavených hledisek, ale pouze málokdy mezi nimi," vysvětluje Sunstein.

Jeden z léků na tuto polarizaci podle Sunsteina představují "zprostředkovatelé veřejného zájmu" - tradiční média jako New York Times, Washington Post, Wall Street Journal atd., která nejsou názorově vyhraněna a členové internetových enkláv v nich nacházejí informace, jež jsou pestřejší než ty uvnitř skupiny a nepodléhající předběžnému výběru. Tato média však samozřejmě kvůli Internetu ustupují do pozadí a Sunstein se zde přimlouvá za vládní pomoc.

Threshold: Crisis of Western Civilization (Hranice: Krize západní civilizace) Thoma Hartmanna z největší části funguje coby zprostředkovatel veřejného zájmu ve formě knihy. Přesto by se čtenářům mělo prominout, pokud se občas podiví, jestli jsou skutečně v nekonzervativní zóně. Hartmann je hostitelem Thom Hartmann Show, národní "progresivní" rozhlasové talk show.

Sumárně řečeno, Hartmann předkládá 262 stran vědeckých a historických příběhů naznačujících, že neregulované trhy, nedemokratické chování a neekologické praktiky vedou ke katastrofě. Pokud jste už nečetli dobrý přehled o erozi orné půdy, krizi mořského rybolovu, destrukci deštných pralesů, demokratickém chování jelenů, rozhodnutí Nejvyššího soudu z roku 1888 definujícím korporace coby "osoby", 15 milionech dolarů, které 30 000 korporátních lobbyistů utratí během týdne, v němž probíhá zasedání Kongresu, předběžném varování prezidenta Eisenhowera před vojenskoprůmyslovým komplexem s "neoprávněným vlivem", sporu z roku 2004 o digitální hlasování, bilionu dolarů z kapes daňových poplatníků, který americká vláda utratila za války v Iráku a Afghánistánu, a nikoliv za infrastrukturu a školy, a o debaklu podstandardních úvěrů/toxických obligací - můžete jej najít v této knize. Hartmannovy léky z oblasti zdravého rozumu zahrnují "oživení kultury a demokracie", "vyvážení moci mužů a žen", "znovuspojení s přírodou", "vytvoření ekonomiky modelované podle biologie" a "ovlivňování lidí tím, že jim pomůžeme, místo abychom je bombardovali". Jeho kniha nabízí jen málo upřesnění toho, jak může být zmíněných cílů v reálném světě dosaženo.

Takže jsme unášeni směrem k prefašistickému státu? Dostal se náš demokratický systém skutečně pod kontrolu korporátní Ameriky? Hartmannův záběr samozřejmě začíná a končí nalevo od středu, a měli bychom se zastavit a sledovat, zda příští dění bude odpovídat hrozným názorům Hartmanna i Hedgese na politické směřování Ameriky. Mezitím budu hledat přesvědčivou knihu o tom, že tomu tak není, a jak může Amerika uniknout z ekonomického a ekologického dramatu, které si sama přivodila.

Celý článek v angličtině: ZDE

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 29.12. 2009