Cizinci: miska povinností a miska práv

10. 12. 2009 / Milan Daniel

Britské listy zveřejnily v minulých dnech dva příspěvkyZDEZDE, popisující někdejší praxi cizinecké policie v jejím pražském sídle na Olšanské. Společné měly oba texty to, že dokumentovaly nehumánní, byrokratický a až zhovadilý přístup tamních policistek a policistů k cizincům.

Ten se tam možná od doby, již příspěvky popisují, změnil. Je však obecně známou skutečností, že zákon o pobytu cizinců, který byl již celkem 23x (!) novelizován, je velmi složitá a obsáhlá norma čítající více než 80 stran textu, v němž se dokonale orientují jen odborníci, mezi něž řadoví policisté nepatří. Klíčových ustanovení, jež se týkají běžných situací v životě cizinců, je ovšem jen několik.

Zákon je bohužel v některých případech nepřiměřeně tvrdý. Např. v případě nedodržení lhůt pro žádost o prodloužení víz nedává policii žádnou vůli pro zmírnění fatální sankce, jíž je zrušení pobytu. Dříve platilo, že cizinec v takovém případě zaplatil pokutu, nyní musí bez kompromisu odjet, jakkoliv je to často spojeno s pro něj osudovými následky.

Z hlediska lidských práv je to samozřejmě špatně. Špatně je však především to, že norma je legislativním odborem azylové a migrační politiky ministerstva vnitra upravována bez toho, že by do jejích ustanovení mohl zasáhnout korektiv na MV nezávislý . Do poloviny minulého roku byla oblast integrace cizinců, jež má na cizinecký zákon úzkou vazbu, v gesci ministerstva práce a sociálních věcí. Potom přešly tyto kompetence z MPSV na MV. Zatímco na MPSV byla za Vladimíra Špidly komunikace mezi státem a neziskovým sektorem nastavena tak, že zde existovala smíšená komise, která se tématem integrace zabývala, po přechodu gesce na MV přestala tato komunikace existovat.

Členy zmíněné komise byli kromě zástupců ministerstev a dalších státních orgánů, i zástupci neziskových organizací. Komise spolupracovala při aktualizaci státní Koncepce pro integraci cizinců a z titulu členství zástupců NNO v ní samozřejmě zohledňovala i práva cizinců. Politika MV je jiná. Ve zmíněné Koncepci deklaruje, že "cílem několika setkání MV se zástupci nestátních neziskových organizací a dalších subjektů bylo (v roce 2008, pozn. autora) koordinovat aktivity zaměřené na integraci cizinců".

Ke skutečné koordinaci s NNO, natož pak k dialogu však (ani letos) vůbec nedochází. Vnitro provádí vlastní politiku, v níž zdůrazňuje povinnosti. Práva cizinců do ní promítá jen podle vlastní úvahy ovlivněné unijními směrnicemi. Politika MV vůči cizincům je stále medializována zejména v podobě cyklických honů cizinecké policie na ně. Výsledkem je nejčastěji několik ulapených chudáků, kteří si obvykle nedali pozor při povinnosti dodržet nějaké lhůty, potažmo faktická podpora xenofobie, která ve společnosti bohužel spíše roste. Cizinec je v tomto pojetí nejčastěji ten, na koho je třeba neustále dohlížet a kontrolovat ho, nikoliv člověk, u něhož je nutno na prvním místě respektovat jeho lidskou důstojnost. Cizinci jsou tak v pojetí českého státu daleko více objektem než subjektem politiky.

V zájmu objektivity musím dodat, že samotní cizinečtí policisté se většinou chovají -- v rámci tohoto zákona, ovšem - korektně. Nepochybuji o tom, že ani jim se některá ustanovení zákona nelíbí, jsou však státními zaměstnanci a jsou povinni jej respektovat.

Dvacet let je nám každodenně připomínáno, že žijeme ve společnosti nikoliv byrokratů, ale občanů. Tomu, aby z jednotlivých policistů ve výkonu služby nevyhřezl v praxi nějaký sadismus nebo neřešené komplexy, by měly zabránit kontrolní mechanismy. Tam, kde případně selhávají, by měly hrát svou roli neziskové organizace, na něž se cizinci mohou s důvěrou a anonymně obracet. K tomu, aby se tak opravdu dělo a hlavně aby byly NNO příslušnou složkou rezortu vnitra vnímány jako skutečný a konstruktivně kritizující partner, však chybí ze strany státu a zastupitelských orgánů opravdová vůle.

ČR a Stockholmský program

Zjevně z popudu svých úředníků se ministr vnitra Martin Pecina vyjádřil kriticky na adresu Stockholmského programu EU . Českému ministerstvu vnitra vadí zejména to, že by v případě přijetí závazné směrnice vycházející z tohoto programu, musela zajistit férové zacházení s občany třetích zemí, kteří žijí legálně na území členských států, poskytovat jim stejná práva a povinnosti, jaké mají i občané EU.

Podle Peciny s tím má Česká republika "velký problém". Velký problém je ovšem spojen s tím, jak český stát pojímá imigrační a integrační politiku jako celek.

Aby bylo jasno: Stockholmský program staví na čtyřech základních pilířích: na ochraně práv občanů, zakotvených v Listině základních práv, a to včetně ochrany jejich osobních údajů, dále na konsolidaci legislativy jednotlivých členských států, také však na posílení spolupráci policií těchto států a konečně na podpoře a sjednocení politiky v oblasti imigrace a azylu. Program v tomto posledním bodě mluví o tom, že by politika měla nabídnout legálním přistěhovalcům jasný a jednotný status.

Souhlasím s tím, že by jej měli logicky dosáhnout až po splnění určitých integračních předpokladů, na nichž by se měly členské státy EU shodnout.

Nejde tedy o to, že by Stockholmský program měl znamenat nějaké bezprecedentní otevření dveří problematickým imigrantům. Česká republika má právo do dalšího procesu zasáhnout a také to dělá. Roli mluvčího přitom má však hlavně ministerstvo vnitra.

Zatímco Stockholmský program staví proces svého uskutečňování na dialogu s občanskou společností , praxe českého státu je zcela jiná. Odbor azylové a migrační politiky MV žádným vlastním grantovým programem nepodpořil integrační činnost nevládních organizací a nevytvořil pro formulování české politiky vůči cizincům veřejný prostor. Rezort podporuje jen právní poradenství.

Pro cizince to znamená, že o mantinelech imigrační a integrační politiky se rozhoduje pod stejnou střechou, pod níž sídlí represivní orgány státu. Politika českého státu vůči cizincům je jednoznačně postavena na jejich povinnostech.

V případě přijetí Stockholmského programu by měl proces směřovat k vydání směrnice, jež by cizincům zaručila i jejich práva zaručená evropskou Listinou, včetně např. práva volebního či práva na volný pohyb. Obojí by bylo nejspíš zaručeno jen cizincům s trvalým pobytem a azylantům.

V případě cizinců s trvalým pobytem není k obavám ze strany českého státu žádný přijatelný důvod. Tito lidé museli splnit zákonné podmínky, které jsou v některých členských zemích Unie stanoveny dokonce přísněji než v ČR. Nejčastěji jsou v postavení tzv. rezidentů EU. Azylová politika některých členských zemí je ovšem možná liberálnější, ale i tady je trend spíše opačný. Práva cizinců v ČR jsou však dosud limitována především vůlí akceptovat je politicky , a to přes to, že jejich počet v zemi významně vzrostl (na více než 4% obyvatel).

To je hlavní dluh českého státu vůči politice EU v oblasti integrace cizinců, který odporem vůči přijetí Stockholmského programu jen potvrzuje.

(Autor je jednatelem o. s. Most pro lidská práva se sídlem v Pardubicích)

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 10.12. 2009