Nebo...

13. 11. 2009 / Ladislav Žák

Jen málo slov se nachází v nejrůznějších titulech, titulcích, headlinech či jak se jmenuje všechno to, co má upozornit na nějaký text, s takovou frekvencí jako slovo "nebo". Dá se tušit, že se bude jednat buď o vyloučení jedné možnosti, a nebo o konstatování, že pravda nebo prostě to správné, pravé ořechové, naše a jedině naše je někde uprostřed. Naprosto výjimečně pak dojdeme k tomu, že nejde ani o jedno ani o druhé, ale právě jen a jen o to "nebo".

Byl jsem na Fontes rerum věnovaném tématu knihy Miloše Picka "Stát blahobytu nebo kapitalismus?" Necítím se nikterak povolán se k tomuto tématu vyjadřovat, protože upřímně řečeno této alternativě moc nerozumím. Připadá mi, že to nejsou srovnatelné alternativy, dokonce si nejsem vůbec jist tím, že to nějaké alternativy jsou. Jsou to prostě čtyři slova, jejichž význam, kromě toho "nebo", postrádá nějaké širší sjednocení v obecném povědomí i odborných kruzích, takže osobně vnímám název knihy spíše jen jako nakupení známých slůvek, které má přitáhnout pozornost čtenáře, než něco, co by mohlo nějak avizovat smysl obsahu. Nedovolil bych si podezřívat Miloše Picka, že by si toho nebyl dobře vědom, a proto si to mohu dovolit napsat, protože jinak bych to už z přirozené úcty a respektu k starším nedovolil.

Diskuse a debata se mimo jiné hodně točila kolem otázek spojených se vzděláním, znalostní ekonomikou a vzdělaností jako klíči k budoucnosti, blahobytu a snad i štěstí. Samozřejmě, že jedinou cestou je vzdělání bezplatné, plně hrazené státem. Vzhledem k tomu, že v publiku nebyl (až na čestné výjimky stojící u dveří a na chodbě) nikdo, kdo by za vzdělání dal byť jedinou korunu nebo jinou měnu, se nedalo ani nic jiného čekat. Nikdy v životě jsem nepochopil, proč je iluze bezplatného vzdělávání, zdravotnictví a jiných statků symbolem něčeho správného, zatímco pocit, že nic není zadarmo, je cosi proti lidskosti. Už je to dvacet pět let, co jsem jakožto svazák zpracoval návrh, který spočíval v narovnávání nesmyslných cen za ubytování a především stravování studentů, které bránily především rozvoji možností v ubytování studentů. Návrh spočíval v tom, že by student dostal prostředky z nejrůznějších dotací na svou osobu, ale především přídavky a úlevy na daních, které dostávají od státu jeho rodiče, k osobní dispozici formou stipendia, a sám by si rozhodoval o jeho vydání. Nebyli by potom při tehdejších cenách tolik závislí na menzách a kolejích. Návrh unikl do vyšších kruhů a vzbudil zděšení, zhnusení a opovržení. Bylo to "protisocialistické". Na dotaz, proč je protisocialistické, jsem se dozvěděl, že proto, že by to studenti propili a nestudovali. Na poznámku, že jejich vrstevníci už mají po vojně i po svatbě, pracují a normálně se živí a ještě přitom budují socialismus a jsou za sebe plně odpovědní a že si myslím, že kdo propíjí "stýpko" prostě nemá studovat, protože nemá odpovědnost, dozvěděl jsem se, že jsem ještě "mladej, blbej a mám bejt rád, že mě nikdo neslyšel." Poznamenal jsem pouze, že mám takovou životní zkušenost, že desetníkový mariáš dává lepší hry než ten psaný, o suché z nosu, a že při něm nikdo ani nezbohatne ani nezchudne, ale to už neposlouchal vůbec nikdo. Hazard by ještě prošel, ale teorie her, to už smrdělo soudruhům ideodiverzí.

Díval jsem se z chodby do Steinerova sálu a poslouchal jsem tu adoraci studií zadarmo a smích, pohrdání a výpady vůči odlišným názorům, a čas se mi vrátil o čtvrtstoletí nazpět. Cítil jsem ten hrozný pocit bezmoci, že kvůli čemusi fiktivnímu, kvůli slovu socialismus něco nejde, protože někdo řekl, že to tak nemá být, i kdyby to ten socialismus mělo stát život.

A v tom mi to při pohledu na ty moudré, ctihodné hlavy v sále došlo: Vždyť to jsou ti samí... nebo snad ne?!?

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 13.11. 2009