Ke komu si chodí zahraniční zpravodajové pro informace?

5. 11. 2009 / Ivo Šebestík

Podpisu českého prezidenta Václava Klause pod text Lisabonské smlouvy věnovala pozornost většina evropských deníků. Některé se omezily na neutrální zpravodajství, jiné připojily komentář. Belgický deník La Libre Belgique přinesl ale pod titulkem Česká překážka odstraněna zajímavou ukázku jevu, který se u zahraničních zpravodajů zabývajících se Českou republikou dá vysledovat poměrně často.

Zpravodajka Christine Dupré měla buď smůlu při výběru respondentů, nebo projevila jednostrannost. Nebo -- a to je také docela možné -- existují prošlapané cestičky, které zpravodaje významného zahraničního média spolehlivě dovedou ke dveřím určitých lidí, jejichž názor se pak na stránkách onoho deníku ocitne coby reprezentativní. Zkrátka a dobře belgická novinářka ve věci Klausova podpisu Lisabonské smlouvy vyzpovídala tři osoby: Moniku Pajerovou, bývalou studentskou vůdkyni (dirigente étudiante lors de la révolution de 1989 ), Jiřího Pehe, bývalého poradce Václava Havla (ancien conseiller de Václav Havel ) a filmovou kritičku Terezu Brdečkovou.

Od Moniky Pajerové se novinářka dozvěděla, že se v České republice udělalo příliš málo, aby se zabránilo opětovnému návratu do lůna Ruska (dans le giron de la Russie ). Jiří Pehe se jí zase svěřil s názorem, podle kterého Klausova žádost o výjimku, učiněná až po jednání o Lisabonské smlouvě, byla groteskní, a taktéž Pehe odsoudil česká média za hysterii, s níž údajně vítězně vítala hlavu státu, tedy Václava Klause. "Copak jsme v Turkmenistánu?," položil prý Pehe řečnickou otázku na závěr. Celý blok výpovědí pak zakončuje citace paní Brdečkové, která mimo jiné praví: "Klaus je nepochybně spjat s ruskými zájmy." (Klaus est sans doute lié aux intérets russes. )

Článek o podpisu Lisabonské smlouvy českým prezidentem Václavem Klausem se tedy jako celek proměnil v tribunu názorů lidí, kteří stojí v opozici vůči Klausovi a mají blízko k jeho předchůdci Václavu Havlovi. Názory, korigující toto unisono, zcela chybí. Belgická novinářka tak, nepochybně nechtě a nic netuše, spadla přímo doprostřed českého vnitřního sporu, který je jí cizí, a posloužila jedné straně k tomu, aby do zahraničního tisku propašovala své vidění skutečnosti.

Je toto ale ojedinělý případ? Pouhá shoda okolností a náhod, které vedly kroky zahraniční novinářky po pražské půdě? Nebo je to prostě tak, že v České republice určité kruhy využívají svých kontaktů k tomu, aby za hranicemi šířily své pojetí českého vývoje? Pokud ano, pak je to škoda, neboť svět nás vnímá a bude vnímat ještě nepřesněji, než je nezbytně nutné.

Obdobná past na zahraniční zpravodaje číhá často a všude. Belgické deníky, pokud vím, navíc nemají stálé zpravodaje v Praze, kteří by znali českou realitu, uměli česky, a měli v zemi přátele v různých vrstvách společnosti. Zpravodaj, který se pohybuje v kruhu, mezi pěti šesti informačními zdroji, většinou téhož nebo podobného politického zaměření, v podstatě nemá šanci vystihnout více než plochá jednostranná schémata. Ostatně, obvykle se od něj ani víc nežádá.

Nedělejme si iluzi o tom, že by zahraniční zpravodajové obecně byli ve své většině lidmi, kteří dokáží splynout s prostředím, ve kterém se pohybují a vytvářejí si na všechno opravdu vlastní názor. Vždyť takhle se nechováme ani my sami, jako občané. I my často nevědomky přebíráme obraz skutečností, podle toho, jak jej servírují média.

Mám nedávnou zkušenost s redaktorkou deníku Le Monde , která chtěla na základě výpovědí několika Čechů napsat článek o rozdílech v české společnosti před listopadem 1989 a po něm. Já během toho setkání sehrával roli tlumočníka. Ta mladá paní přišla na schůzku vybavená tím, čemu se francouzsky říká idée fixe . Přinášela si typický schematický obrázek české reality -- dobro versus zlo. Češi, se kterými ale mluvila, se jí pokusili nabídnout plastičtější obraz vývoje v české společnosti, čímž ji totálně zdezorientovali, takže redaktorka nakonec nenapsala nic.

Případ je charakteristický a v podstatě učebnicový. Po listopadu 1989, jak ostatně na BL říká v rozhovoru i profesor Oskar Krejčí, vznikla oficiální legenda. Zatímco Češi sami mohli jednotlivé části této legendy postupně korigovat vlastní zkušeností nebo prostou logikou oddělovat možné od nemožného, v zahraničí táž legenda žádný vývoj neprodělala. Zůstala zakonzervovaná i s hlavními protagonisty. Je jednoduchá, přehledná a mytologická, takže vyhovuje tvorbě příběhů. Nabízí souboj dobra a zla, což je základní literární archetyp. Podle mnohých lidí na Západě si Češi stále dost dobře neuvědomují, jakého štěstí se jim po listopadu 1989 dostalo. Myslím, že takto v kostce, se dá zformulovat základní teze, s níž mnozí zahraniční novináři pracují, když píší nebo referují o české realitě.

Zorientovat se v cizí zemi trvá měsíce, proniknout do politické situace aspoň rok a sžít se s životem lidí, na to je zapotřebí celých let a dobré znalosti místního jazyka. Je logické, že zpravodajové jdou nejprve sami za lidmi, kteří jsou s mytologickým příběhem a jeho protagonisty nějak spojeni a dokáží o něm poutavě a zasvěceně vyprávět. Pokud nevědí, kde je najít, vždy se objeví někdo, kdo ukáže správnou cestu. A to stačí. Zpravodaj je rád, že přinese příběh, byť je tento příběh již hodně nepřesný.

Pozn. JČ: Právě proto je ale nutno tyto mýty korigovat. Co brání českým čtenářům, aby napsali šéfredaktoru listu La Libre Belgique, že jeho redaktorka udělala v Praze špatnou práci?

ZDEjsou kontakty na šéfredaktora i redaktory.

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 5.11. 2009