Češi své kritiky mají

31. 10. 2009 / František Řezáč

Myslím, že bychom měli lišit, zdali chceme vést politickou polemiku anebo věcnou intelektuální a tedy svobodnou diskusi. Také zmíněné osobnosti byly ve své době vtaženy do politiky a ztratily tím do různé míry myšlenkovou nezávislost. Je to patrné třeba u Masaryka. Ten byl podroben kritickému zkoumání a odmítnutí jeho pojetí českých dějin také osobnostmi z českého prostředí (Rádl, Pekař, Václav Černý).

Á propos Černý. Znovu se začítám do jeho pamětí 1945-1972, když jsem byl právě dočet díl předchozí o letech okupace a protektorátu. A hle, co čtu na straně 57 (Atlantis 1992):

Jenom zdánlivě platí tato slova spíše pro diskusi BL o svobodě projevu před časem, než pro debatu dnešní. Právo na názor a jeho svobodné šíření má platit vždy. I já byl pobouřen některými formulacemi p. Čulíka a právě pod vlivem uvedené četby. Jenže když jsem se pak zamyslel, kde všude jsem slyšel třeba slova o tom, že to za okupace nebylo zase tak špatné, musel jsem uznat, že to neobjevila teprve paní Heimannová, vždyť to říkala i moja babička. Ona ta její slova byla totiž reakcí na nářky lidí, kteří se pohoršovali nad utrpením národa za války a přitom si v té době docela slušně hmotně pomohli - mohli tedy alespoň mlčet...

Měli bychom se snažit, aby u nás zase bylo možné svobodně přednášet třeba i sporné a nám nepříjemné názory, tak jak to požadoval Václav Černý v čase, jenž věru nepřál diskusi a toleranci. On sám byl obviněn v hrozné době po sovětské okupaci, že kdysi propagoval antisemitismus svým článkem o eseji O původu ras lidských Arthura de Gobineau. Hodilo se to jako klacek Rudému Právu stejně jako Vlajce při denuciaci v době, kdy článek v Kritickém měsíčníku vyšel - v prosinci 1938.

Taktéž byl Šalda napadán za články o italském fašismu za první republiky, že ho propaguje. I když mu hlavně šlo o popis jevu, který byl a který nebylo lze nevzít na vědomí a kriticky neposoudit.

Pokusme se tudíž o vytvoření takového prostředí k diskusi, jež zahrnuje i výraz osobního smýšlení protidemokratického a zásadně bude uznávat i právo na omyl. Máme se od koho učit a kde jinde už by to mělo platit, než v Britských listech?

Na závěr ještě drobný postřeh z léta, kdy jsem dlouze hovořil s jedním britským studentem o svých zkušenostech "z doby komunismu". Chystal totiž jakousi dizertační práci na univerzitě o poválečných letech v Československu od roku 1945 do roku 1989. Říká se tomu orální historie či tak nějak. Nemohl jsem pominout osobnost Václava Černého. Pokud jsme mluvili o psaní tehdejšího znormalizovaného tisku či tzv. Poučení z krizového vývoje, nebylo možné pominout jejich tvrzení, že Černý vedl spiknutí s cílem svrhnout ve vhodné chvíli Dubčeka a stát se předsedou vlády!

Student jeho jméno neznal. Můžeme přemýšlet o tom, proč a hledat chybu u sebe. Kdysi bylo v povinnostech diplomatických zastoupení šířit informace o Československu a to i na vlastní náklady pořízenými překlady. Sám V. Černý tohle zažil ve třicátých letech při pobytu ve Švýcarsku. Informační materiály o naší republice ležely bez užitku na skladě a nedostaly se k těm, kdo je mohli použít ke studiu, případně ovlivnit veřejné mínění v té které zemi. Je tomu dnes jinak? Vypadá to, že ne...

Pozn. JČ: Je mi líto, ale v těch zásadách očistné komise je velmi problematický onen prosazovaný "národní prospěch". Komise měla prosazovat zákon a právo a lidská práva pro všechny, nejen pro "národní prospěch". V zemi totiž žily četné menšiny, které neměly povinnost cítit se součástí českého národa. Mělo se ale od nich právem požadovat, aby se chovaly loajálně vůči československému státu.