Samozřejmě, že český národní charakter existuje

30. 10. 2009 / Fabiano Golgo

Jednoduchý test: nechová se italská rodina u večeře zjevně jinak než rodina německá? Množství gestikulace, vzájemného dotýkání se, i tón hlasu a hloubka emocí jsou zjevně odlišné. To znamená, že v italské kultuře je něco, co k tomu vede, a že v německé kultuře tyto faktory buď neexistují, anebo jsou potlačeny jinými faktory. A to přesto, že několik tisíc německých rodin se také dokáže chovat "po italsku" a mnoho Italů se dokáže chovat tak klidně jako (typický) Švýcar.

Národní charakter se netýká všech příslušníků společnosti, ani to není empirické pravidlo chování, protože tatáž osoba dokáže jednat jinak dokonce i v obdobných situacích. Avšak u členů určité společnosti existuje tendence chovat se určitým způsobem, anebo mít určitou perspektivu na svět, která je ovlivněna vzděláním a místní historií.

Takže jestliže všichni budeme souhlasit, že české školství dává přednost mechanickému učení se nazpaměť namísto interpretacím, jak si můžete myslet, že to neovlivňuje drtivou většinu populace? Rebelové a alternativci existují všude, ale říká se jim tak právě proto, že jsou výjimkou, menšinou.

Skutečnost, že se o Češích říká, že nedůvěřují autoritám či kolektivnímu mínění, možná není charakteristickým rysem všech lidí v této zemi, ale tento rys je určitě v Česku daleko běžnější než například v Norsku.

Vyrostl jsem v Brazílii za vojenské diktatury a v době, kdy tam inflace dosahovala 300 procent měsíčně. Zformovalo to část mé osobnosti. Vtisklo to celé mé generaci úzkostlivost, zaměřenost na bezprostřední budoucnost, talent pro improvizaci a adekvátnost. Takové charakteristické rysy nemá má o třináct let mladší sestra, která vyrostla v násilné, ale bohaté a hrdé zemi. Zároveň však máme, ona i já, společné to, co nám vtiskli naši rodiče a lidé z naší společenské třídy (v případě Brazílie jde o lidi na téže ekonomické úrovni).

Je nepopiratelné, že mezi národy existují viditelné rozdíly, i když některé národy mají společné charakteristické rysy. Nejde o to, že by šlo o jedinečnost - stejně jako je to s jednotlivými lidmi, někteří lidé se druhým podobají, ale z blízkého pohledu jsou všichni jedineční.

Když řekl Václav Havel v jednom svém novoročním projevu, že se má ohledně Čechů starosti v důsledku široce rozšířeného českého "sobectví", netvrdil, že jsou všichni Češi sobečtí, ale že je tato špatná vlastnost běžnější než je pro tuto společnost zdravé.

Samozřejmě, že jsou Američané puritáni, i když miliony Američanů puritány nejsou. Samozřejmě, že jsou Srbové násilníci, i když mnoho z nich násilníky není. Můžeme říci, že Poláci jsou zuřiví katolíci, i když miliony mladých Poláků katolickou víru vůbec nemá? Ano, já jsem Brazilec, kterého nezajímá Karneval, pláže, surfování, nahé ženy ani fotbal, Takže, je možné říci, že protože existuju já a miliony lidí, jako jsem já, Brazilci nemilují fotbal a pláže a nejsou posedlí sexem?

Češi opravdu mají své národní charakteristiky, mezi nimi ty, o nichž se mnou hovořil Jan Kraus. Nevěděl, že antropolog Ladislav Holý (tou dobou už mrtvý) rozvinul ve své knize The little Czech and the Great Czech Nation, česky Čecháček a velký český národ o svém českém národě tutéž teorii.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 30.10. 2009