V čem spočívá obliba úřednické vlády?

16. 10. 2009 / Ivo Šebestík

Když ztroskotá loď u pustého ostrova a zachrání se tucet pasažérů, dá se s téměř stoprocentní jistotou říci, že se mezi nimi najde jeden, ke kterému se ostatní upnou s nadějí, že je povede k přežití. Ten člověk nemusí práskat bičem a obklopovat se tělesnou stráží. Stačí, když jedná tak, že ostatní věří v jeho schopnosti. Společenská hierarchie má právě tady své kořeny. V přirozené autoritě toho, kdo má díky určitým vlastnostem a schopnostem právo vést a s ním i obrovské břemeno odpovědnosti za ty, které vede.

Je pravda, že přirozená autorita brzy devalvuje, ale například starověké společnosti tvrdošíjně trvaly alespoň na občasných prověrkách schopností svých vůdců. Například egyptští faraóni v nejstarších dobách museli dokazovat fyzickou zdatnost v rituálních slavnostech, a když propadli, mohli přijít i o život.

Hierarchie nevznikla ve společnosti samoúčelně, jen pro potěšení lidí, kteří se sami považují za privilegované. Společnost se vrstvila podle toho, jak kdo byl schopen zajišťovat její existenci. Ti nejlépe vybavení byli zároveň těmi, kteří měli povinnost se postarat o ostatní. Schopnosti jsou darem od Boha či Přírody. Ani Bůh ani Vesmír neobdarovávají jen tak, pro nic za nic. S darem přichází břemeno odpovědnosti. Odpovědnosti za ty méně obdarované.

Za to, že díky fyzické síle či inteligenci vůdčích osobností jejich kmen, obec či národ přežili, za to tito lidé získávali privilegia. V pozdějších dobách se všechno obrátilo vzhůru nohama a zmizela přímá souvislost mezi zásluhami o obec a přivlastňovanými privilegii. Proto jde lidem tak na nervy, když pozorují různé povýšence, kteří si své statky nezískali ani talentem, ani prací, ani zásluhami o obec či stát, ale jen proto, že dobře zvládají vnitrostranický bratrovražedný boj o volitelná místa na kandidátkách.

Takové renomé úřednické vlády nemají. A je přitom docela jedno, zda skutečně vládnou s volnýma rukama, nebo je politické strany ze všech stran okopávají, svazují a zasypávají kamením. Premiér Fišer nemá z pohledu národa žádnou politickou minulost. Je vnímán jako trošku roztržitý technicky zaměřený intelektuál, který má svůj obor a jeho znalosti mu poskytují dostatečný fundament na to, aby spolehlivě a věcně pracoval. Ministr financí Janota je jednoznačně typem věcného a svědomitého odborníka, od kterého si občan nechá i zvýšit daně, neboť jemu (Kalouskovi ne) věří, že ty jeho peníze budou nějak smysluplně vynaloženy. Ministr zahraničí Kohout je zase šťastným typem diplomata, který si dává pozor na jazyk, umí vystupovat a vypadá tak, jak se od diplomata očekává, to jest mazaně. A tak bychom mohli pokračovat.

Jako Římané, když stáli Galové před branami, odvolávali hašteřící se konzuly, kteří v té situaci nebyli ku potřebě, a volili někoho, kdo to zvládne, tak stejně se občas ve svízelných situacích objevují úřednické vlády i u nás. Jak vláda Tošovského, tak i Fišerova si uměly získat důvěru lidí. Čím? Tím, že projevily kompetentnost a odbornost alespoň u některých svých členů. To stačí. Nemusí mít pravomoci římských diktátorů, dokonce nemusí ani de facto mít skutečnou výkonnou moc v rukou. Problémem většiny politiků je, že v jejich případě veřejnost o žádném oboru, který by oni zvládali předtím, než vstoupili do politiky, neví. Výjimkami jsou Václav Klaus nebo byli Miloš Zeman či Valtr Komárek.

Znovu opakuji, lidé chtějí někomu důvěřovat, mají obrovskou potřebu dokonce zahrnovat vyvolené osobnosti sympatiemi, neřku-li láskou. Ale podmínkou je, aby v těch lidech opravdu něco bylo. Sympatie národů jsou samozřejmě vrtkavé. Napoleon Bonaparte, De Gaulle, Churchill a další velikáni tuhle nestálost obliby mas poznali na vlastní kůži.Toto jsou ale příklady velkých osobností, které jako mohutné stromy zasáhl blesk převratných událostí. Většinu moderních politiků, a to nejen těch českých, dokáží spolehlivě rozmetat jejich vlastní žádosti a touhy. Neumí odolat možnostem, které se před nimi najednou otevřely a jako Ikarové padají střemhlav do moře s roztavenými křídly.

Vytisknout