Deset ekonomických mýtů

16. 10. 2009 / Ilona Švihlíková

"Každý, kdo věří, že v konečném světě může pokračovat neohraničený růst, je buď blázen, nebo ekonom."
Kenneth Boulding

V první řadě si můj následující výčet netvoří monopol na jediné správné uchopení ekonomie, určitě se objeví ohlasy, které se budou divit, proč jsem zahrnula to a ne ono. Ekonomové -- k nimž sama patřím -- jsou stále více (a nutno říci, že často oprávněně) kritizování nejen za to, že nebyli schopni rozeznat přicházející krizi, za jejich "rady", a koneckonců to komplexně schytávají od J. M. Greera za svůj celkový zkreslený pohled.

I když to možná podle titulku a motta tak nevypadá, chtěla bych následujícím výčtem ukázat, že není dobré "všechny" ekonomy házet do jednoho pytle a že v současné ekonomii jako vědě probíhá "zlom" v nazírání na ekonomickou problematiku.

  • 1) Greer má pravdu, když tvrdí, že současná ekonomie bere přírodní bohatství jako vstup a už se příliš nezabývá tím, jakým způsobem spotřeba fosilních paliv ovlivňuje ekonomický systém. Brát přírodu jako nevyčerpatelný zdroj, o který se nemusíme moc starat, který tu prostě "je" a zároveň do značné míry ignorovat negativní efekty (např. na poli ekologie) s tím spojené, tento princip je možno najít v mnoha základních učebnicích ekonomie. Studenti se dozví, že existuje něco jako výrobní faktory, z nichž se zdůrazňuje práce a kapitál, ale "energie" se do značné míry opomíjí. Mnoho ekonomů tenduje bohužel k tomu být příliš optimistickými, co se vývoje nových technologií týká. Takže nejen naprosto odmítají ropný zlom, ale také neúnavně tvrdí, že lidé "přeci vždycky na něco přišli a tak tomu bude i tentokrát." Neplatí ovšem, že by se tak chovali všichni ekonomové, ale energetická problematika byla a je v ekonomii dosti zanedbávaná.
  • 2) HDP jako měřítko růstu Růstu. Sledování HDP jako ukazatele veškerého blaha nebere v úvahu to, co HDP zahrnuje, jakož i to co nezahrnuje. Přílišná koncentrace na HDP jako jediný smysluplný ukazatele lidského rozvoje pak může vést k přehnané militarizaci, ignorování dopadů na životní prostředí, stejně jako sociálních nerovností. Růst HDP neříká nic o tom, jak se "bohatství" rozdělí mezi různé vrstvy, ani kdo z něj má největší prospěch. Existují ovšem i jiné ukazatele, jako např. NEW (čistý ekonomický blahobyt) nebo ISEW (index sociálně ekonomického blahobytu), které berou v úvahu sociální nerovnosti, znečištění životního prostředí či vojenské výdaje. Je potřeba přestat nahlížet na svět optikou růstu HDP, protože -- jak ukazuje současná krize -- je to slepá ulička. Absurdita tohoto uvažování je dobře vidět na úvahách, jestli už je Německo z nejhoršího venku, když jeho HDP "vzrostl" o neuvěřitelných 0,3% ve druhém čtvrtletí. To je jednak v rámci statistické chyby a jednak se jedná o porovnání s minulým čtvrtletím. Vypovídací hodnota tohoto "optimistického zvratu" je zhruba taková, jako když spadnete z pátého patra do prvního, a  další den se radujete, že vylezete o jeden schod nahoru.
  • 3) Peníze a jejich pojetí, respektive adorace (která se ovšem také týká zlata). Možná jsem Greera špatně pochopila, ale při představě barterové ekonomiky se mě nezmocňuje pražádné nadšení. Klasickým případem barteru je pohádka O kohoutkovi a slepičce, slepička v pohádce řeší problém dvojí shody a má ještě to štěstí, že neřeší ekvivalenci (tj. kolik chci dostat za svůj statek a následné vyjednávání). Kdyby pohádka byla trochu reálnější, než by slepička oběhla všechny kolem a vyřešila tak komplikovanou směnu, kohoutek by nutně "ležel na dvoře s nožkama nahoře". Problém ekvivalence u barteru je zase možno dobře vidět na pohádce O tom jak dědoušek měnil, až vyměnil. Nemluvě o tom, že barter by vedl k tomu, že by lidé museli mít v hlavě tisíce relativních cen a poměrů, aby se chovali ekonomicky racionálně. Peníze jsou podle mého názoru v ekonomice s vyspělou dělbou práce a tím pádem hlubokou specializací naprosto nezbytné.

    Poznámka KD: John Michael Greer výslovně uznává potřebnost peněz ve složitých městských společnostech, je však toho názoru, že v takových poměrech bude napříště žít pouze mizivé procento lidí, protože výrazný pokles množství dostupné energie během několika málo generací povede k deindustrializaci a k drastickému zjednodušení současných společností.

    Něco jiného ovšem je, jak ty peníze pojímáme. Tady už je zakopaný pes. Monetarismus tvrdí, že jen peníze jsou důležité, z čehož plyne důraz na roli centrální banky v ekonomice. V 70. letech došlo navíc ke změnám, jež vedly k deregulaci bankovnictví a finančních služeb, které nás dostaly tam, kde dnes jsme. Přístup, podle nějž v ekonomice záleží jen na penězích, nikoliv na reálných veličinách, je naprosto zcestný. Přesto se tohoto přístupu řada vlád drží, protože kdyby to nezkusily, musely by přiznat, že házení dalších peněz na dluh ekonomiky nevyřeší problém hlubší, kterým je pokles míry zisku v produktivních odvětvích.

  • 4) S penězi souvisí financializace ekonomiky. Přesvědčení, že je možné tvořit hodnoty z ničeho, jakousi virtuální spekulací, panovalo dost dlouho. UNCTAD ve své aktuální Trade and development report tento přístup nemilosrdně drtí. Finanční služby mají v ekonomice obslužnou funkci, rozhodně nemohou hrát hlavní roli, protože pak se ekonomika stává casinem a tam prostě pořád vyhrávat nelze. Ve světě je příliš mnoho peněz -- navíc dnes díky všem možným "finančním inovacím" máme čím dál větší problém rozlišit mezi penězmi a finančním aktivem. Suma všech možných derivátů, opcí, slapů, futures apod. se naprosto vymkla jakékoliv reálné ekonomice, volné "peníze" se prostě potulují světem a hledají další bublinu, kterou mohou nafouknout.
  • 5) Racionalita aktérů. Pokud napadneme toto, tak padá téměř celá klasická ekonomie. Ale nic jiného asi nezbyde. Nemusíme se ani dostávat k tomu, kdo vlastně ekonomiku ovládá -- tržní síly, nabídka či poptávka. Tím se dostaneme ke slavnému sporu Sayův zákon trhu X Keynes. Iracionalitu aktérů by mohly demonstrovat i obrovské výdaje na reklamu, ale je možno najít ještě lepší příklad. Právě od těch, kteří měli dávat ty správné "tržní signály" a které s takovou oblibou zachraňoval MMF -- spekulanti. Efekt stáda už je dostatečně známý a jeho esenci najdeme v Asijské krizi. Vůbec neplatilo a neplatí, že by snad spekulanti byli nadáni jakýmisi nadpřirozenými schopnostmi a dokázali v mžiku provést správné vyhodnocení ekonomické stiauce dané země, např. Thajska. Naopak, většinou se chytí jednoho trendu a provedou primitivní extrapolaci, tj. úvahu ve smyslu, cena roste, bude růst i nadále. Na tom není absolutně nic racionálního. Z toho pak plyne, že se kapitálové toky chovají silně procyklicky a místo, aby vyvažovaly extrémní trendy, ještě je posilují. "Racionalita" tohoto typu vede jen k vývoji od bubliny k bublině.
  • 6) Bubliny, které jsou následkem jednak extrapolace doprovázené nadměrným optimismem v určité oblasti, spolu s obrovskými sumami peněz jen tak bloudícími světem, vedou nutně k deformaci cen. Studenti se sice učí, že ceny jsou tvořeny jakousi abstraktní a neomylnou poptávkou a nabídkou, ve skutečnosti jsou ale ceny neskutečně deformovány. Nejde jen o problém vnitrofiremních cen u nadnárodních firem (a ty prosím zodpovídají za 2/3 mezinárodního obchodu). Stejně tak jsou deformovány i kurzy. To je pro mezinárodní ekonomiku tragédie, protože kurz je jedna z nejdůležitějších veličin (minimálně pro malé otevřené ekonomiky). Když je takový kurz dlouhodobě deformován spekulací a la carry trade, těžko lze pak hovořit o správné tržní cestě.
  • 7) Mezinárodní obchod je vždy pozitivní přínos. Stačí studentům ukázat model komparativní výhody, pokud možno zemi A a zemi B, poměry člověkohodin u brambor a železa a je to. Jenže reálná ekonomika není model. V modernějších knihách se dočteme, že otevření se mezinárodnímu obchodu je pro ekonomiku obrovský šok, při kterém nemusí zůstat kámen na kameni. Zásadní roli zde hraje to, co teorie komparativních výhod jaksi "taktně" opomíjí, tj. že tu komparativní výhodu země jaksi někde musela vzít a to někde (např. technologický náskok, industrializace vyspělých zemí) bylo dáno spíše kolonizací, resp. předchozí akumulací, která ale vzešla z merkantilistického pojetí ekonomiky! A navíc, nikdo nikdy nemůže potvrdit, že mezinárodní obchod vede k více pracovním místům, jak čteme z propagačních vět např. EU. To jaksi mezinárodní obchod nemá na starosti. Mezinárodn obchod vede k růstu efektivnosti, ale efektivnost a sociální podmínky nejsou totéž. Stačí se podívat, jak se "zlepšilo" postavení Mexika v rámci NAFTA -- staré komparativní výhody zůstaly zafixovány a..... A navíc platí i to, co už kdysi dávno řekl Paul Samuelson: Každá země nemůže mít přebytek obchodní bilance. V tomto ohledu je obchod skutečně spíše hra 0-1, čímž se opět vracíme k merkantilismu. Pokud jsou kurzy dlouhodobě deformovány (viz bod 7), pak může docházet k dlouhodobým nerovnováhám, čím déle se budou kumulovat, tím obtížnější bude jejich řešení v rámci "systému."
  • 8) Moderní struktura ekonomiky zahrnuje vyspělý sektor služeb, význam zemědělství klesá. Na první pohled -- a bohužel řada ekonomů zůstane jen u něj -- to skutečně tak vypadá. Podíl primárního sektoru jak na HDP, tak na práceschopném obyvatelstvu je ve vyspělých zemích velice nízký, pohybuje ve zhruba v rozmezí 1-5%. Naopak sektor služeb dnes hraje největší roli, prim v tomto hrají USA. Jenže tady zase nastupuje ta primitivní extrapolace, která jako by některé ekonomy a politiky vedla k úvaze, že zemědělství zmizí ze světa, zatímco veškerá pracovní síla se rozprostře v jakýchsi službách. Ale už si tolik z nich neuvědomí, že bez solárního studia se obejdeme, bez potravin těžko. Stejně tak je třeba vědět, že páteří ekonomiky je průmysl, kde se tvoří základní mzda a pokuse se ho nějak země vzdá, viz USA (a dobrovolně podstoupí deindustrializaci), pak se nemůže divit koncentraci částečných a špatně placených prací v tzv. službách. Podrobnější pohled na služby nám řekne, že právě v USA -- které sloužily tomto ohledu jako vzor (Německo se svým silným průmyslovým sektorem bylo zmiňováno jako zaostalé s nemoderní strukturou ekonomiky!) -- jsou služby duální. Na jedné straně špatně placené práce (a často několik z nich) např. v maloobchodě, na straně druhé to byla lukrativní pracovní místa -- ve finančnictví, která zřejmě poněkud ubudou.
  • 9) Kdo má práci, má se dobře. Aby byly pracovní místa, musí být růst. O přirozené míře nezaměstnanosti a o typu růstu, který nevyžaduje tolik pracovních msít, už jsem se zmínila. Druhý s tím související omyl je, že když někdo práci má, má se dobře. Problematika tzv.. pracující chudoby není v ekonomii dostatečně reflektována (v sociologii ano), protože by mohlo dát práci vysvětlit "klasickou" ekonomií, jak je možné, že lidé, kteří pracují 12 hodin denně, se nemohou uživit. Je naprosto mylné se domnívat, že pracující chudoba se týká pouze rozvojových zemí, nebo takových jako je Indie, kde patnáctiletá děvčata šijí Nike a Adidas za "úchvatných" pracovních podmínek a platů. Není tomu tak. Nízkovýdělečný sektor je klasicky rozšířen v USA (viz bod 9). Tzv. billigjobs můžeme pozorovat u našeho souseda v Německu, kde se tato strategie mzdové deflace dostala do podoby, kdy stát přidává lidem peníze (těm kteří např. pracují za jedno euro na hodinu) a platí za něj náklady na nájem apod. Hlavně, že je práce, že. S přístupem k energetice souvisí otázka substituce a peněz. K adoraci peněz se dostanu dále, ale problém substituce není o nic méně závažný. Optimismus týkající se technologií někdy může vést k dojmu, že umíme nahradit všechno vším, - práci kapitálem, kapitál prací a všechno zachrání neustálý růst moderních technologií. Problém je, že v různých oborech je míra nahrazení různá (a to se studenti dokonce i učí počítat), ale jaksi už se moc nedomýšlí, k čemu to povede. Nadšení provázející rozvoj technologií už moc nebere v úvahu neustálý a znepokojující růst přirozené míry nezaměstnanosti (tj. % práceschopného obyvatelstva, které je bez práce, ač ekonomika je na svém potenciálním, tj. dlouhodobě maximálně nejvyšším udržitelném výkonu). International Labour Organization už několik let vydává zprávy, v nichž tvrdí, že současný typ růstu má nízkou "pracovní intenzitu", přeloženo do běžné řeči, ekonomika k růstu potřebuje stále méně pracovní síly. Ekonomové se často spokojí s tím, že pracovní síla musí být prostě "levnější" než kapitálové statky. Co se tím udělá s kupní silou a tak potažmo s celou ekonomikou, o tom už se příliš nemluví. Politická fráze, bude růst, budou pracovní místa, neplatí a platit nebude.
  • 10) Dluhy jsou neštěstí a měly by se omezit. Zajímavé je, jak jsou dluhy"mainstremovou ekonomií" odlišně nahlíženy. Zatímo dluh domácností až donedávna nikoho moc neznepokojoval (s tím, že dluh domácností na západ od nás je ještě mnohem větší, jako by se tím vytvářel prostor pro růst), dluh vlády znepokojuje značně (přestože na západ od nás je rovněž mnohem větší). To je samozřejmě otázka ideologického zaměření, kdy by se stát měl tak nějak privatizovat a předat své určité funkce soukromým firmám. I tak se ale opomíjí tzv. skrytý dluh, protože není vidět a neeviduje se v penězích. To jsou škody na životním prostředí či zastarávající infrastruktru či chybějící sociální služby. I to je náš dluh, nejenom to, co jsem si půjčila ve formě státní dluhopisů. Protože ale tento dluh není vidět, zdá se, že příliš neznepokojuje.

K dalším chybně uchopovaným tématům by se dal zařadit např. paradox spořivosti, což ani není tak, že by byl chybně formulován, ale tím, že -- jak si nedávno postěžoval Paul Samuelson -- mu byl z nejnovějších vydání Ekonomie prostě vyškrtnut, stejně jako past likvidity -- přičemž obojí je zásadní pro pochopení současné krize.

Problém inflace je navázán na roli centrální banky, bankovnictví a peněz jako takových. Není pravda, že by všichni ekonomové těmto mýtům podléhali, jde o to, že mainsteam byl v minulých letech tvořen neoliberální doktrínou, namíchanou koktejlem monetarismu, ekonomie strany nabídky, ekonomie racionálních očekávání a Washingtonského konsenzu. Nobelova cena ekonomce Olstromové a také větší pozornost, která se věnuje takovým jako je Stiglitz, ukazuje, že se možná v ekonomii jako vědě začnou věci hýbat lepším směrem.

(Pokračování)

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 16.10. 2009