Monitor Jana Paula: Bejvávalo!

16. 10. 2009 / Jan Paul

Letos dozrávaly bezinky o měsíc dříve, podivná věc, musel jsem všeho nechat a jít je trhat. A víno dosud dokvášelo až v prosinci a už bude skoro hotové, zatímco venku sněží. Ještě minulý týden jsem se koupal, teď už musím začít topit. Podivné věci se dějí rok za rokem, prý se budeme muset smířit s extrémními výkyvy. Hm, co je to vlastně extrém? Bezbřehá ničím neohraničená možnost? No, potěš pánbů!

Jó pane, všechno je dnes jinak, musíte si zvyknout, svět je rychlejší. Jenže na co si mám zvyknout? Že nic z toho, co platilo, už platné nebude? Jak to ale udělat, když věci bez řádu nemají smysl a jenom smysl zakládá důvod? Jedna plus jedna vždycky byly dvě, to je řád, systém, bez kterého by nebylo vůbec nic. Cesta od dvou sečtených jednotek ke dvojce, je dlouhá, říkáme jí poznání. A poznání nazýváme historií.

Přepsat historii znamená přepsat genetický kód naší civilizace, když jedna plus jedna budou tři, zničíme se. Člověk bez vědomí vlastní minulosti, bez vědomí svého růstu od závislého nemluvněte k dospělému člověku, ztratí identitu, nebude, přestane existovat, zůstane z něho jen hromádka odněkud někam se pohybujících atomů. Nebude myslet, protože nebude mít co, nebude vidět, protože nic neporovná a nebude mluvit, protože nebude mít o čem.

Musíte si zvyknout. To jediné řekne znepokojeným lidem jejich milovaná obrazovka. Na otázky proč je něco tak, jak je, už není čas. Odborník je placen ne proto, aby na něco přišel, ale aby vystrčil hlavu a konstatoval. Ne aby analyzoval, ale aby zdůvodnil sám sebe v děravém systému, kolem něhož a pro něho obíhají děravé bankovky. Říkají tomu hospodářská krize a přitom o peníze jde až naposledy.

Jó pane, bejvávalo! Jen já si nějak nezvyknu. Tenkrát to ještě přece jenom bylo o nějaké cestě, o vztahu předpokladů, o provázaných souvislostech, tehdy ještě i umění byla dřina. Než sochař Františel Bílek poprvé zajel dlátem do dřeva, musel něco umět, protože měl pokoru ke stromu, který rostl staletí. Jeho slepci by bez ní nikdy neožili a nestvořil by své dílo. Michelangelo vstupoval do kamene s jistotou řemesla a socha se mu ze své hmoty dala.

Mnozí dnešní mladí adepti sochařství už o stromu, nebo kameni, přemýšlet nemusí, jenom si zkusí jiný materiál a pak rychle zase k něčemu dalšímu. Své pokusy vyfotí z mnoha stran, hezky upraví do přehledného portfolia a výsledek jejich práce je na světě. Nemusejí už na nic přijít, zkonstatují presentovaná fakta a mohou být hodnoceni. Ještě pár povinných blábolů, sem tam mudrlantské zadumání pana profesora a...

Jsem zase na začátku a stejně si nezvyknu.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 16.10. 2009