14. 10. 2009
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
14. 10. 2009

Tanečky okolo Lisabonské smlouvy II

Přesně před deseti měsíci jsem psal článek o situaci okolo ratifikace Lisabonské smlouvy a charakterizoval jsem ji jako tanečky. Nyní bych už zdrobnělinu nejradši nepoužil, protože jde o pořádný tanec, přesněji řečeno sólový taneční výstup jedné osoby – prezidenta Václava Klause. Jeho veletoče a piruety vytočily doslova celou Evropu a po zpackaném předsednictví nám v krátké době přivodily další problém.

Na rozdíl od většiny proevropských komentátorů bych však tentokrát Klause jako hlavního viníka české lisabonské šlamastyky neviděl. O jeho postojích i vysoké inteligenci česká politická scéna ví už dlouho. A dalo se očekávat, že spolu se svými právními poradci (kteří mimochodem občas publikují také na stránkách BL) vymyslí pro případ irského ANO v druhém referendu nějakou kulišárnu.

Hlavním viníkem zapeklité situace je expremiér Topolánek. Nejprve zcela ignoroval požadavky Václava Klause na vyjednání výjimky týkající se Benešových dekretů. Nyní se spolu s Vondrou a Schwarzenbergem vymlouvá, že prezident žádný takový požadavek nevznesl. Možná, že v čase závěrečných jednání ne, ale konzistentně v tomto duchu vystupoval po celou dobu přípravy smlouvy a musí se mu přiznat, že vyjadřoval obavy významné části české veřejnosti. Vzhledem k tomu, že Lisabonská smlouva nemůže mít retroaktivní dopady, bylo by to zcela formální gesto, které by nikoho nebolelo a dalo se určitě vyjednat. Musím se přiznat, že v době sjednávání smlouvy jsem byl překvapen, že premiér, který se tak často vychloubal, jak zásadově a tvrdě hájí národní zájmy, tuto otázku ani neotevřel a více mu ležela na srdci víceméně formální možnost přenosu kompetencí zpět z EU na národní státy.

Dnes Topolánek vyjadřuje naději, že Klaus přece jen podepíše. Je tristní, že expremiér nezná stanoviska prezidenta, který byl donedávna čestným předsedou jeho strany a o jehož zvolení se tak vehementně zasazoval. Pokud si v době Klausovy kandidatury nezajistil minimálně jeho neutralitu vůči ratifikačnímu procesu, za který převzal osobní odpovědnost, pak je to projev totálního politického břídilství a amatérismu.

Spor o způsob vyjednávání Lisabonské smlouvy mezi Hradem a tehdejšími vládními vyjednavači je přímo symptomatický pro vztahy mezi našimi vrcholnými představiteli, kteří spolu nedokáží komunikovat ani v otázkách vrcholného národního zájmu a místo toho si navzájem doslova v přímém přenosu podrážejí nohy. Topolánek vůbec může být rád, že už není premiérem a černého Petra drží nyní v ruce Jan Fischer. Ondřej Liška zase může zpytovat svědomí, že do posledního dechu držel spolu s Bursíkovými věrnými při životě politicky mrtvou koalici opírající se o přeběhlíky. Teď by nejraději poslal na Hrad trestné komando, ale měl by si především uvědomit, že kdyby Strana zelených pomohla svrhnout Topolánkovu vládu ještě před volbou prezidenta, seděl by dnes na Hradě zřejmě Jan Švejnar a problém by nevznikl. Liška má alespoň polehčující okolnost, že byl proti Klausovu zvolení, to Cyril Svoboda by namísto siláckých výroků měl zalézt hanbou někam hluboko pod zem. Byl to právě on, který prodal Švejnara za mísu šošovice v podobě vágního a fakticky neprůchodného příslibu prosazení církevních restitucí a ještě se tím chlubil.

Jan Fischer si vzal na svá bedra těžký úkol pokusit se vyjednat na summitu EU nějaký vstřícný krok vůči Klausovu požadavku, naděje na úspěch jsou však malé. Rakousko už jakýkoli další ústupek odmítlo a ani Jiří Paroubek svého stranického kolegu ve vídeňském kancléřství Faymanna asi nepřesvědčí o oprávněnosti českého postoje. Vláda by si proto měla připravit plán B pro případ, že nic nevyjedná nebo tvrdohlavý hradní pán poskytnuté záruky odmítne jako nedostatečné. Tím plánem by mohla být drobná úprava ústavy, která by zpřesnila proceduru ratifikace mezinárodních smluv v podobném duchu, jakým se řeší prezidentské veto vůči schváleným zákonům. Pokud by prezident svým vetem nebo nečinností (což je vlastně totéž) bránil ratifikaci smlouvy, stačilo, kdyby jej přehlasovala sněmovna (je otázka, zda prostou nebo ústavní většinou) a smlouvu by mohl podepsat premiér. Jestliže se politici dokázali dohodnout a schválit jednu změnu ústavy za několik dnů, proč by to nešlo i s úpravou další, zvlášť když je v sázce prestiž a postavení republiky v Evropské unii a to je jistě významnější národní zájem než předčasné volby.

Měli bychom si uvědomit, že se v Evropě vede politický boj o budoucí směřování EU a prezident Klaus se postavil do čela těch, kteří si nepřejí těsnější integraci. Benešovy dekrety v tomto jistě legitimním postoji hrají jen zástupnou úlohu, protože je to politicky výbušné a velmi chytlavé téma i pro širokou veřejnost. Odpůrci Lisabonu mají velkou výhodu v tom, že Evropský soudní dvůr ještě nezamítl žádnou žádost sudetského Němce o navrácení majetku, protože se na něj ještě nikdo nemohl obrátit. Tyto případy až dosud rozhodoval Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku, což je orgán nikoli EU, ale Rady Evropy. Žaloby zamítal, ale opět může vzniknout nejistota, protože se jedná o jiné soudce. Tudíž stále se může operovat malým procentem pravděpodobnosti, že by se tak mohlo stát a posilovat strach a nejistotu současných vlastníků. Na tomto tématu sbírá body nejen Václav Klaus, ale i Jana Bobošíková a dříve i Vladimír Železný. Složité právní posudky v tomto případě moc nepomohou, lidé jim nebudou rozumět a bát se budou až do té doby, kdy se ukončí první případ sudetské žaloby pravomocným rozsudkem. Vytloukání politického kapitálu z tohoto strachu však nepovažuji za korektní.

Naproti tomu obavu europoslance Březiny týkajícího se Nařízení Evropské komise o uznávání soudních rozsudků lze poměrně lehce vyvrátit tím, že toto uznávání je samozřejmě nikoli jednosměrné, nýbrž reciproční a tudíž je to přesně naopak – německé soudy musejí uznat rozsudky soudů českých a teprve v případě rozporu se lze obrátit na Evropský soudní dvůr. Zmíněné opatření je vynuceno narůstajícím počtem případů občanských sporů mezi občany různých států například v oblasti rodinného práva (řešení výživného, spory o dítě apod.) a je i pro nás výhodné. Také se tím zjednodušuje procedura vydávání stíhaných nebo odsouzených osob. Nebylo by proto dobré se jej zbavovat nebo jej omezovat na primární evropské právo, protože právě výše zmíněné případy by ze společného evropského právního prostoru vypadly se všemi z toho vyplývajícími negativními důsledky. Není to tedy tak, že by se sudetský Němec obrátil se žádostí o vydání bývalého rodinného majetku na německý soud a český soud by mohl jen provést exekuci, jak se domnívá pan europoslanec. Zmíněné Nařízení platí už řadu let a kdyby to bylo možné, někteří sudetští Němci by toho určitě využili.

Politický zápas se dá definitivně vyřešit pouze politicky. Úprava Ústavy může být proto jen dočasným řešením. A tady opět musím učinit výtku našim politickým veličinám, že nedokáží respektovat jeden druhého, neustále se přou, kdo lže, kdo více škodí a snaží se vzájemně dehonestovat. Politický protivník ještě není nepřítel, musím jej respektovat a čím je kvalitnější, o to větší cenu má vítězství nad ním. Naopak vítězství nad pitomcem a lhářem velkou cenu nemá. V této souvislosti se musím pozastavit nad primitivními obviněními prezidenta Klause z nadržování Rusku i nad vážně míněnými návrhy Ondřeje Lišky na jeho odvolání z funkce. Kdo by jej proboha odvolával? Ti, co jej za tak dramatických okolností nedávno zvolili?

Namísto fantazírování a dehonestování protivníků by naši proevropští politici udělali lépe, kdyby brali vážně obavy občanů, byť zčásti vyvolaných demagogií či národoveckými hesly, a dokázali na ně rozumně reagovat. Postrádám v jejich projevech více pozitivní argumentace ve prospěch evropské integrace, její obhajobu proti útokům suverenistů a nacionalistů, vysvětlování pozitiv společného evropského hospodářského i životního prostoru, evropského občanství, ale i Lisabonské smlouvy (ve směru snížení evropské byrokracie, po kterém se tak volá). Nejlépe je argumentovat na konkrétních příkladech úspěšných podnikatelů, studentů, úředníků, umělců, kteří se v podmínkách sjednocené Evropy dokázali prosadit, o příkladech spolupráce policistů, hasičů, záchranářů, o miliardách z evropských fondů atd. Samozřejmě psát o zakřivení banánů a balení koblih je asi atraktivnější, přít se o to, kdo více škodí národním zájmům a rozněcovat protievropské nálady možná přinese nějaké politické body. Postavení České republiky v Unii to ale neposílí, spíše naopak. Svědčí to o nezralosti našeho evropanství a důkaz toho, že jsme si na život v Evropě ještě nezvykli.

Pokud Ústavní soud dá 27.10. Lisabonské smlouvě zelenou, věřím, že to s její ratifikací nakonec dopadne dobře. Ale spor o směřování Evropy bude trvat dál. Václav Klaus, Jana Bobošíková a další odpůrci smlouvy se určitě nevzdají a nadále budou provokovat obavy občanů z unijní legislativy, ze soužití s velkými národy, z evropské byrokracie atd. Jsou to silné osobnosti a porazit je politicky bude proto možné pouze silnými argumenty pronesenými charismatickými vůdci. Bohužel těch mezi politickými špičkami vidím zatím málo. Nepochybuji však, že se jejich počet časem zvýší. Česká republika i Evropa to naléhavě potřebují.

                 
Obsah vydání       14. 10. 2009
14. 10. 2009 Tanečky okolo Lisabonské smlouvy II Michael  Kroh
14. 10. 2009 Klaus mezi Lisabonskou smlouvou a Benešovými dekrety Jan  Hradil
14. 10. 2009 Malé radarové ohlédnutí do budoucnosti Jan  Neoral
14. 10. 2009 Energetická krize odložena? "Svět zachrání nové zdroje plynu"
14. 10. 2009 Kapr ticha Zdeněk  Hron
14. 10. 2009 21. srpen ve Vyprávěj = Anglické jahody Tomáš  Koloc
14. 10. 2009 Věř, však komu věříš, měř
14. 10. 2009 Odpor proti základnám: je to trochu jinak, než si myslí Sam G. Beaton Rudolf  Převrátil
14. 10. 2009 Marná sláva, bez vlivu v zahraničí Ne základnám toho moc nedosáhne Jan  Čulík
14. 10. 2009 Sme: Český prezident se zmečiarizoval
14. 10. 2009 Saúdská Arábie má zájem o systémy S-400
14. 10. 2009 O rozboru přírodních vzorků, neboli Matematika je výplodem lidského myšlení Uwe  Ladwig
14. 10. 2009 Život v klausuře?
14. 10. 2009 Ministr Tošovský zavelel plnou parou vzad
14. 10. 2009 Obama dostal Nobelovu cenu i za radar v Brdech
14. 10. 2009 SOS: Blíží se z USA II. vlna realitní krize? Vít  Klíma
14. 10. 2009 Co si dnes lidé myslí o pádu komunismu?
14. 10. 2009 K čemu jsou dobré konference? Marie  Haisová
14. 10. 2009 Vyjímečně opodstatněná zatvrzelost Jiří  Baťa
13. 10. 2009 Život v klausuře: Den prvý Karel  Dolejší
13. 10. 2009 Archeologie popřítomnosti aneb stýskání po budoucnosti Josef  Mikovec
13. 10. 2009 Co je to demokratický deficit? Ivo  Šebestík
13. 10. 2009 Ne základnám a rozšiřování prostoru Sam Graeme Beaton
13. 10. 2009 Fatálna kríza západnej sociálnej demokracie? Ľuboš  Blaha
13. 10. 2009 Vošajslich Ladislav  Žák
13. 10. 2009 Naše dluhy nejsou jen v penězích Milan  Dubský
13. 10. 2009 Čím asi je Nobelova cena míru pro Baracka Obamu (a pro svět?) Miloš  Dokulil
13. 10. 2009 „Benešovy dekrety“ a hrozba retroaktivity? Miloš  Dokulil
13. 10. 2009 Komerční zaměření "poškozuje vědecký výzkum"
12. 10. 2009 Moskva žádá vysvětlení nové konfigurace protiraketové obrany Karel  Dolejší
8. 10. 2009 Hospodaření OSBL za září 2009

Evropská ústava a Lisabonská smlouva RSS 2.0      Historie >
14. 10. 2009 Sme: Český prezident se zmečiarizoval   
14. 10. 2009 Klaus mezi Lisabonskou smlouvou a Benešovými dekrety Jan  Hradil
14. 10. 2009 Život v klausuře?   
14. 10. 2009 Tanečky okolo Lisabonské smlouvy II Michael  Kroh
14. 10. 2009 Věř, však komu věříš, měř   
14. 10. 2009 Vyjímečně opodstatněná zatvrzelost Jiří  Baťa
13. 10. 2009 Život v klausuře: Den prvý Karel  Dolejší
12. 10. 2009 Nebezpečí prolomení Benešových dekretů neexistuje Václav  Žák
11. 10. 2009 Klaus prohrál Boris  Cvek
11. 10. 2009 Prezident a nýmandi Štěpán  Kotrba
11. 10. 2009 Bývalý vicepremiér Vondra ani ostatní politici nemluví pravdu, o problému Listiny věděli Jana  Bobošíková
5. 10. 2009 Bžunda aneb triumf vůle Michal  Kuklík
5. 10. 2009 Osud Lisabonské smlouvy závisí na českém prezidentovi   
3. 10. 2009 Irsko schválilo Lisabonskou smlouvu   
30. 9. 2009 Irské referendum o Lisabonské smlouvě