Čím asi je Nobelova cena míru pro Baracka Obamu (a pro svět?)

13. 10. 2009 / Miloš Dokulil

Kdo by se nedivil, že letošní Nobelovu cenu míru dostal zrovna Barack Obama? (A dávají se nutně ceny a vyznamenání nutně jen za neoddiskutovatelné výkony?) Pokud musel mít výbor, který pak o této ceně rozhodoval, návrhy na stole krátce po nesmlouvavém, razítkem stvrzeném 1. únoru 2009, kdy se v prezidentském křesle nový prezident USA ještě neohřál, jaké asi mohly být argumenty, jimiž by při vážení zásluh jednotlivých kandidátů na tuto prestižní cenu nesporně vynikaly právě ty Obamovy?

Přitom zatím stále -- po tom tři čtvrtě roku -- Spojené státy se angažují nemalými počty vojenských kontingentů především v Iráku nebo v Afghánistánu. Zároveň lze stěží brát na lehkou váhu, že se sice podařilo snížit početní stavy amerického vojska v Iráku, ale s doprovodným zvýšením jejich stavů v Afghánistánu. Současně se zrovna tak dramaticky do médií dostal obšírný rozbor bojové situace v Afghánistánu od Stanleye McChrystala, velícího amerického generála v oblasti. Ten rozbor je nemálo pesimistický. Jako kdyby měl jeho autor na mysli již absolvované zkušenosti americké armády z Vietnamu i Iráku. Asi hned není na místě přemýšlet o tom, jak jsou američtí vojáci vnímáni místním obyvatelstvem (zda jsou opravdu považováni za ochránce nebo cizí vetřelce). Jenže ta McChrystalova zpráva nutí prezidenta USA, aby naléhavě zvážil, zda je co nejdříve nutné posílit americkou přítomnost v Afghánistánu (a doufat, že se nakonec podaří porazit Taliban), anebo zda raději nějak "v přijatelné lhůtě" z této země odtáhnout bez ohledu na ztrátu prestiže (a doufat, že aspoň americká veřejnost ocení kladně, že není dále prolévána americká krev za možná problematicky definované cíle).

Kdesi jsem už dávno četl o tom, že generálové každou příští válku nejdříve vedou na základě zkušeností nějaké války předchozí. Přitom když po rychlé porážce Saddámova režimu v Iráku došlo k nesmírně labilnímu a krvavému následnému stavu vleklého partyzánského a teroristicky zákeřného boje, celá léta si s touto situací americké velení v Iráku nevědělo rady. Až generál David Petraeus našel řešení, které -- při citlivém a diverzifikovaném přístupu k možnému vnitřnímu nepříteli -- nakonec přineslo viditelné uvolnění situace (s nesrovnatelně menším počtem teroristických útoků a také ztrát na životech). Nikdo dnes dost spolehlivě neví, zda tato strategie může slavit úspěch také v Afghánistánu. Kupodivu stále zůstávají v hlavách Američanů neblahé stíny z Vietnamu...

Nechci teď podrobně rozebírat vojenskou situaci na stávajících válčištích světa. USA samozřejmě hrají stále vůdčí roli ve světové politice, ekonomice i ve vojenských aspektech současnosti. Je asi zbytečné připomínat nedávný projekt lokálního radarového a raketového "štítu" pro Evropu; údajně jen proti "íránské hrozbě". Nynější jeho navrhovaná podoba bude zřejmě účinnější (a snad i politicky únosnější). Obama také stále hledá úspory ve zbrojních výdajích, které jsou setrvale horentní. A je nejvyšší čas vrátit se k otázce položené v nadpisu tohoto příspěvku. Ta vyhlášená prestižní cena nemohla být udělená jako vyhodnocení za těch pár dní, po které byl Barack H. Obama v prezidentském úřadě. Je problematické myslet si, že touto cenou je automaticky možné přispět ke klidu zbraní třeba jen v Iráku, a tím naléhavěji také v Afghánistánu. Takže? Zřejmě na základě hledisek, která se objevila pro onen hodnotící nobelovský výbor postupně až později, převážilo mínění, že je nutné pro svět a před světem okázale prezentovat přesvědčení, že právě prezidentu Obamovi se musí zrovna takto dostat nepřehlédnutelné opory, s věcně nekrytou, a tedy -- co do plnění -- "bianco" poukázkou (protože tady opravdu nejde "až na prvním místě" o ty cenou doprovázené peníze). Že i jiní -- za nesrovnatelně horších podmínek -- by prestiž této ceny pro svůj nesnadný boj za občanská práva (a spravedlivější mír) uvítali, je ovšem zřejmé.

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 13.10. 2009