Po tisíce let nás učili, že ve Velkém Řetězci Bytí hrajeme my lidé výjimečnou, ne-li přímo božskou roli, a při pohledu na velkoměsta, která se stala naším většinovým biotopem, se nám skutečně může zdát, že pro život na Zemi jsme nepostradatelní. Zřejmě je nejvyšší čas uvést tuto všeobecnou iluzi do správné perspektivy. Jsme jen jedním živočišným druhem z třídy savců, podkmene obratlovců, kmene strunatců, a když srovnáme počty živých bytostí celého našeho kmene s počty hmyzích nebo červích jedinců, snadno si uvědomíme naši přírodní bezvýznamnost. Věšina života na Zemi je tvořena jednobuněčnými a ve srovnání s nimi jsme v měřítku pozemské přírody stěží něco víc než povlak bakteriální kultury v Petriho misce. A přesto se nějak stalo, že zanedbatelný počet lidských živočichů působí přírodě vážné škody. Jsme bezvýznamní a přesto tak nebezpeční.

Okupujeme nejen vrchol potravního řetězce, ale i špici globální energetické pyramidy. Ve své krvelačnosti jsme se zároveň stali tak choulostivými, že nás to odsuzuje stát se oběťmi příští vlny vymírání. A přesto: Co považujeme za nejdůležitější faktor pro naši roli lidských bytostí? Peníze. Naše hodnoty se nesmyslně zploštily do všeho, z čeho nejvíce kořistí globální ekonomika. Místo vzestupů a pádů přírodních společenstev sledujeme v televizi vzestupy a pády kapitálových trhů. Na sloupcových grafech v novinách nepočítáme vyhynulé druhy, ale zkrachované firmy. Nemapujeme katastrofální narušení energetických toků mezi jednotlivými částmi ekosystémů, ale dopravní zácpy na dálnicích. Psychóza průmyslové civilizace je všudypřítomná. Každý člověk, který důvěřuje hierarchickým systémům politiky, trhu a masového konzumu, podlehl zásadní přestavbě priorit ve svých hodnotách. Nespojujeme nadále svůj osud v nebezpečně vratké pozici s globální ekologií. Věříme v ekonomický růst a vzýváme ho s jistotou, že nás bezpečně provede přes všechna rizika do zářivé budoucnosti peněz, pracovních míst a jiných výdobytků civilizace, které jsme si tak zvykli zbožňovat.

Důvod, proč jsme se rozhodli zničit pokračování života na Zemi, abychom mohli hledat něco tak zoufale triviálního, spočívá v dějinách civilizace. Každá civilizace má svůj cíl směřující k témuž: K nenasytitelné žádostivosti po pokroku diktované vrcholovou elitou. Každá civilizace musí cítit, že k něčemu směřuje, a její subjekty - občané - se tak stávají součástí té kolektivní žádostivosti. Protože čím jsme, když nikam nesměřujeme? Ztroskotanci. A z našeho strachu ze selhání jiní čerpají svou moc. Kdykoli se nám zdá, že jsme už-už dosáhli cíle, přijde někdo a posune nám ho zase o kousek dál. A tak přijmeme nové cíle, znovu se ztotožníme s "potřebami" systému a dál děláme, co nám řeknou. Díky tomuto psychotickému chování civilizace vzkvétají - ale vždy jen na chvíli.

Jak teď vnímáte své místo ve světě? Cítíte se být malými, bezvýznamnými, bezcennými, jen malými částečkami něčeho většího, než jste sami? Tento přirozený pocit je důvodem, proč středověcí duchovní vůdci byli tak pevní, pokud jde o naši pozici v hierarchii bytí - hned pod anděly, ale nad všemi ostatními formami života - tedy pokud jsme akceptovali, že vládci, kněží a feudálové byli dokonalejší než my ostatní. V průmyslové civilizaci je tomu podobně: Globální systém má plnou nadvládu nad vším, co existuje, ale nemusíte se cítit malými, tedy pokud uznáváte důležitost chození do školy a do práce, nakupování a chození k volbám. Účast v těchto aktivitách vás posiluje - některé lidi více než jiné. Proč ale potřebujete, aby se vám říkalo, jak jste důležití? Vypovídá to mnohé o stavu našich myslí, když pro získání pocitu vlastní ceny potřebujeme například dostávat dobrá školní vysvědčení. Jsme přece všichni lidské bytosti a jako takové máme hodnotu samy o sobě. Jsme co jsme: Naše vědomí je svázáno s naším fyzickým tělem a vše, co víme a cítíme, je určeno naší osobní zkušeností vzešlou z interakce se vším kolem nás. Jsme každý středem svého osobního vesmíru, nikoli v nějakém sobeckém smyslu slova, ale proto, že zkrátka nikdy nemůžeme věci vnímat mimo úhel našeho pohledu. Jako každý živý tvor jsme nositeli DNA - toho stroje na přežití, který nesmlouvavě diktuje rozmnožovat se a zajistit pokračování rodu - ale jsme také jedinečně sví. Proto jsme důležití: Ne kvůli globální ekologii nebo tomu absurdnímu konstruktu, kterému říkáme civilizace, ale proto, že na všem, na čem záleží, záleží nám. Je zřejmé, že destrukce přírodního prostředí lidskou civilizací není za žádných okolností přijatelná, protože ohrožuje to, na čem nám záleží nade vše: Nás samotné.

Nastal čas rozhodnutí. Musíme si vybrat. Chceme nadále podporovat a rozšiřovat globální nadvládu průmyslové civilizace nebo se znovu naučíme pokládat se za středy našich vesmírů, za to, na čem záleží nejvíc? Možná ještě zřejmější než snaha o individuální přežití je starost o naše nejbližší - o rodinu, o přátele. Chceme instinktivně chránit naši DNA prostřednictvím pokrevních příbuzných a lidí, na nichž naše přežití závisí. To znamená chránit nikoli sebe jako jedince, ale lidi, na nichž nám doopravdy záleží a které potřebujeme: naši komunitu. Komunita je v tomto smyslu protikladem civilizace, protože civilizace se rozvíjí díky rozdělení společnosti na malé, roztříštěné, soupeřící části. Komunita je však formou, ve které lidé vždy přežívali nejlépe. Proto je dnešní výběr jednoduchý: Civilizace nebo komunita, pokrok nebo humanita, smrt nebo život.