Budete se zabývat tím, že 15 z 20 členů Svazu jahodářů je proti hajzlíku?

23. 9. 2009 / Michal Spáčil

Obrátíte se tedy na Svaz jahodářů, který je vlastníkem oněch čtyř metrů čtverečních půdy. Obratem dostanete oficiální odpověď od předsednictva jahodářů - stavbu hajzlíku vítáme a je zárukou přátelského sousedství mezi fabrikou a námi jahodáři. Následně ještě bývalí představení jahodářů pošlou vaší firmě poníženou supliku s prosbou o brzkou stavbu hajzlíku.

A teď kvízová otázka: Budete se nyní zabývat tím, že 15 z 20 členů Svazu jahodářů je proti hajzlíku?

Ne, nebudete. Pokud se o tom vůbec dozvíte, řeknete si - proč tedy nezvolí jiné předsednictvo? Jejich problém.

Pod rozlišovací schopnost velmoci je v podstatě i oficiální názor naší vlády, natož ač existující, tak téměř neartikulovaný odpor české veřejnosti k radaru. Hnutí Ne základnám ukázalo každému, že pokud není stavbou radaru zrovna nadšen, tak to neznamená, že je něco jako malomocný. Dozví se, že pravděpodobně ani jeho soused, stejně jako lidé, které potkává v MHD, radar nevítají. Přestože se z médií denně dozvídá opak. A tento poznatek může zúročit ve volbách. Není to mnoho; ale stále je to nesrovnatelně víc, než kdyby "Ne základnám" nevzniklo a nepracovalo.

Co se týká vědomí o ČR ve světě, myslím že jej dobře ilustruje odpověď jednoho mého přítele, který žije v Taganrogu (kousek od Rostova na Donu). Psal jsem mu o názoru většiny lidí tady na radar, o hladovce Jana Tamáše a tak podobně. Napsal mi:

"Řekl jsem o tom svému otci - byl šokován, vždycky si myslel, že Češi jsou nějaký druh fašistů".

To je samozřejmě hloupý stereotyp. Je však vyvolán i tím, že za nás do světa mluví lidé, kteří za nás vlastně ale vůbec nemluví.

Vytisknout