Lekce...

18. 9. 2009 / Ladislav Žák

Když padne nějaké rozhodnutí, je vždy zajímavé se dívat na to, jak chovají lidé, kterých se nějak dotýká nebo ti, kteří v oblasti dopadu dotyčného rozhodnutí sváděli nějaký, byť názorový, střet... Jak už to tak chodí, rozhodnutí vždy někoho preferuje a někoho upozaďuje. Taková už rozhodnutí prostě jsou. Rozhodnutí USA o odstoupení od záměru postavit velikou kouli lásky ke strýčkovi Samovi v Brdech má s odpůrci a zastánci radaru společného asi tolik, jako kurs zaoceánské lodi s názorem korýšů uchycených pod čarou ponoru na konstrukci lodi a dějiny mořeplavby. To ovšem našim korýšům nebrání v tom, aby se dělala silná prohlášení o vítězství a porážkách, která jsou na jedné straně rámována prohlášením, že prezident Obama je zbabělec a na straně druhé tím, že USA vyslyšely ČSSD.

Od samého počátku byl význam radaru především v rovině symbolické a ve jménu této symboliky byl v českých luzích a hájích proinvestován značný politický kapitál politických stran a vynaloženo značné úsilí občanských iniciativ. Z jejich pohledu není rozhodnutí USA nepodstatné, protože by jim mohlo přinést významné poučení. Našim politikům by mohlo na základě této blamáže snad konečně dojít, že prohlašovat se s dojemným lísáním kamarádem někoho velkého může skončit jen a jen podle Havlíčkova epigramu.

Je úplně lhostejné, zda jde o Německo, Rusko, Anglii, Francii nebo USA. Občanské iniciativy se určitě nestaly hegemonem mezinárodní politické scény, ale podle mého názoru zcela dostatečně konkurovaly té domácí, byť je to skutečně soupeř IV. cenové skupiny. Rozhodně již dávno před rozhodnutím USA, minimálně při stažení smluv ze sněmovny, bylo u nás zřejmé, že má cenu a smysl se bránit rektálnímu alpinismu našich vyvolených. Ratifikace smluv o radaru se stala předmětem opravdu nedůstojných handlů ve stylu něco za něco a nakonec skončila dříve, než vůbec začala. Naprosto se potvrdilo, že ČR není vůbec partner nebo dokonce spojenec, na kterého se lze v čemkoliv spolehnout. Ví to doslova celý svět, ale co je horší vědí to i naši sousedé a především samotní občané, kterým dělá český stát v zásadě systematicky doma potíže a v zahraničí ostudu. Smlouva s Českou republikou je pro každého prostě jenom problém, pokud ovšem nemá jen jednoznačný alimentační charakter a něco od České republiky požaduje. Podivuhodná schopnost České republiky vnímat jakékoliv partnerství jako nápravu minulých křivd a jakoukoliv pomoc jako reparaci čehosi v minulosti uzmutého z nás dělá skutečný symbol "černého pasažéra".

Povedlo se to i nyní, když naší první starostí našeho státu a našich nevolených vyvolených poté, co zjistili, že u nás radar nebude, bylo to, že začali hlasně po USA vyžadovat ujištění, že platí smlouvy, mimochodem také neratifikované, které měly existenci radaru na našem území kompenzovat a to především finančně. Nebo aspoň kosmonauta, strýčku, prosím, prosím. Možná proto největším výsledkem hrátek kolem radaru je naše ubezpečení se v tom, že nás vedou opravdu zcela bezskrupulózní individua a vůbec nejhorší je to, že jsme si mnohé z nich zvolili...

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 18.9. 2009