Jiný pohled na squatery je možný

17. 9. 2009 / Milan Daniel

Se zájmem jsem si přečetl kultivovaný příspěvek Petra Kužvarta "Squateři na Albertově"

Nejsem právník, fenomén squatingu nazírám pod zorným úhlem své životní zkušenosti a s obsazováním cizího majetku -- ať je v jakémkoli stavu -- z principu nesouhlasím. Kužvartův článek však mnohé vysvětluje. Soudím, že by měl být východiskem veřejné diskuse přinejmenším v tom smyslu, že by společnost vlastníky budov měla mít možnost přimět k tomu, aby své objekty udržovali v přijatelném stavebně technickém stavu. Takovém, aby nehrozila jejich destrukce.

Soudím, že by to mohla řešit drobná novela stavebního zákona, která by zároveň precizovala pravidla pro možnost užívání stavby jinou osobou než je vlastník.

Je pravda, že kriminalizace squatingu velmi přispěla k tomu, že veřejnost negativně a s podezřením vnímá jeho pozitiva -- nezávislou a svobodnou životní filozofii, alternativní kulturní aktivity, apod. Souhlasím s tím, že to by se mělo změnit a zákonná úprava by pro podmíněné přijetí společensky přijatelné formy squatingu vytvořila potřebný můstek. Z druhé strany by ovšem byli pro vyčkávající většinu přijatelní jen ti lidé, kteří by respektovali veřejně vyhlášený etický kodex. Pro komunitu by to byl činitel kultivující, pro společnost jistá záruka.

Kužvartův článek je z rodu těch, jež upozorňují na problém spojený s hledáním životního smyslu ve společnosti ovládané konzumem. Squat, který by zjevně nebyl doupětem podezřelých individuí a respektoval nastavená pravidla, by mohl znamenat příklad pro mladé lidi, jejichž mysli jsou vyprazdňovány konzumní kulturou způsobem života. Pro společnost by to nebyla ztráta, ale naopak obohacení. To by si měli uvědomit především zeleně myslící politici a prosadit tento pohled do veřejného diskursu.

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 17.9. 2009