Zelená Sahara

17. 9. 2009

Objevil se zde moc krásný článek s názvem "Zalesni poušť, ochlaď Zemi". Hned v úvodu se píše, že: "Po více jak století vědci občas snili o proměně Sahary v zelenou plochu s vnitrozemským mořem a velkými rozlohami orné půdy".

Já bych si dovolil říci, že nejenom snili, ale byly i vážně míněné pokusy. Již v letech šedesátých a sedmdesátých, kdy hydrogeologové našli pod Saharou a Arabským poloostrovem velké zásoby sladké podzemní vody, OSN sponzorovalo některé více či méně rozsáhlé projekty, na kterých participovali i odborníci z tehdejšího Československa. Namátkou vzpomenu, píše Petr Nešvara:

1.) Studny pro Tuaregy

Za peníze z rozvojové pomoci se vyvrtaly a osadily studny s čerpadly na větrný pohon. Z písku pouště čouhala trubka s kohoutkem, spodek té trubky byl v podzemním jezírku. Projekt se nepodařil prostě proto, že otevřít kohoutek se místní kočovníci naučili okamžitě. Zavřít se jej nenaučili nikdy. Prostě pustili vodu, napili se a napojili velbloudy a potom odjeli a vodu nechali téci z nezavřeného kohoutku do písku, kde se vypařila. Podzemní jezírko zanedlouho vyschlo.

2.) Vzorová vesnice

Na Sahaře byla vybudována vzorová vesnice. Byla tam studna s čerpadlem, automatické závlahy, vysázené stromy a keře do pruhů aby působily jako větrolamy, asfaltové komunikace, obytné a užitkové objekty, stroje a zařízení. Vše fungovalo v podstatě bezúdržbově. Nastěhovali tam místní vesničany. Vesničané snadno zvládli jízdu traktorem. Problémem ovšem bylo, že objíždět větrolamy po zpevněných komunikacích považovali za zcela zbytečné. Traktor je silný stroj a křovinami větrolamu snadno prorazil, takže bylo možno šetřit čas a naftu jinak zbytečně vyplýtvanou objížďkami. Větrolamy brzy přestaly plnit svou funkci a vzorovou vesnici do dvou let pohltil písek pouště.

3.) Zásobování vodou měst Sanná a Hodeida

Toto již není příběh ze Sahary, ale z Jemenu. Za peníze OSN se postavily vodovody přivádějící vodu z hor do měst. Jediným problémem bylo, že místní kočovníci s sebou na velbloudech zásadně vozí pro případ potřeby plastickou trhavinu. No a velmi rychle se naučili, že když vyhodí tu hloupou troubu do vzduchu, tak se mohou i v poušti napít a napojit velbloudy. To, že odstaví padesátitisícové město od vody, jim bylo zcela lhostejné.

Dovolím si predikovat, že pokus pánů Leonarda Ornsteina, Davida Rinda a Igora Aleinova vysázet na Sahaře rozsáhlé eukalyptové háje by velmi rychle a neslavně skončil na ohništích kočovníků, kteří o globálních změnách klimatu nikdy neslyšeli ani slovo, zato vědí, že na dřevě se jim káva uvaří rychleji a pohodlněji než na sušeném velbloudím trusu. A žádné odsolování mořské vody pomocí obrácené osmózy by na tomto faktu nic nezměnilo.

Existují samozřejmě i technicky reálnější možnosti, jak změnit regionální Saharské klima. Rozsáhlá část Sahary je totiž pod hladinou Středozemního moře. Před desetiletími existoval dokonce i plán prorazit kanál pomocí řízených jaderných explozí. To by dnes již jistě neprošlo, nicméně je technicky zcela reálné vyrazit tunel a přivádět do této prolákliny vodu z moře.

Vypařováním z rozsáhlé hladiny by se do atmosféry dostal dostatek vodních par, které by se vyklopily ve formě deště (snad) na potřebných místech. Toto by klimatické matematické modely mohly dost dobře predikovat. Jenomže to by se asi kněží zeleného náboženství bránící jakékoli změně asi zbláznili. V dnešním vražedném písku totiž zcela jistě žijí nějací štíři či písečné zmije, kteří jsou strašně vzácní a kterým by se změna písečného pekla v zelenou oázu zcela jistě nelíbila. Tak to prostě dneska chodí.

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 17.9. 2009