Také pokud jde o „válku proti teroru“ není (už) Afgánistán nijak významný cíl: al-Kajdá, kterou Tálibán do Afghánistánu přijal, operuje dnes převážně z Pákistánu, její afghánské výcvikové tábory jsou dávno zničeny a opuštěny. Německá armáda tam však svoji roli zvyšuje. Poprvé od konce druhé světové války užívá proti nepříteli minomety a tanky. Požaduje také další vojáky a „vlastní vzdušnou podporu“. Nehodlá omezit svoje operace na severozápadní provincii Kundúz, nýbrž snaží se je rozšířit i na jih, kde dochází k nějvětším bojům. Pro snazší kontrolu provincie hodlá GTZ stavět silnice a modernizovat letiště v hlavním městě provincie.

Dvě třetiny Němců účast své země na afghánské válce odmítají. Dosud na to německá vláda nedbala. Tragická událost ze 4. září však, jak se nyní zdá, mnoho v tomto ohledu změní – i leccos z toho, co jsme narýsovali v úvodu článku. Onoho pátku totiž plukovník Georg Klein přivolal leteckou podporu proti tálibáncům, kteří unesli konvoj přivážející spojencům pohonné hmoty. Při leteckém útoku zahynulo i mnoho civilistů (údaje uvádějí mezi 50 a 130 lidmi). Jelikož civilní oběti (jejichž počet stoupá) jsou jedním z podstatných důvodů, proč se Afghánci obracejí proti cizím vojskům ve své zemi, a v této chvíli navíc značně oslabuje novou politickou linii amerického velitele spojeneckých sil, generála McChrystala, má plukovníkovo rozhodnutí dalekosáhlé důsledky. Pomineme-li následky v Afghánistánu – jak mezi Afghánci tak u spojenců -, objevily se i v Německu. Tam, protože se chýlí ke konci volební kampaň (volby budou 27. září), jež přes vážnost hospodářské situace sama o sobě byla dosud nevzrušivá, se ihned rozproudila diskuse o smyslu německé účasti na „Obamově válce“.

Nejdříve sice – vzhledem k faktu, že všechny politické strany s výjimkou Levice (Die Linke) s vysláním německých sil do Afghánistánu souhlasily – se debata omezovala na okolnosti plukovníkova rozhodnutí, postupně však přerůstala do obecnější roviny. Odpor voličů proti vojenské účasti Německa v afghánské válce nelze před volbami nechat bez povšimnutí - nehledě ke skutečnosti, že Levice zcela rozhodně požadovala a požaduje okamžité stažení všech sil. Hned týden po tragické smrti afghánských civilistů „prosákl“ do týdeníku Der Spiegel strategický dokument ministerstva zahraničí – není náhodou, že sociálnědemokratický kandidát na kancléře Frank-Walter Steinmeier je ministrem zahraničí – nazvaný Deset kroků pro Afghánistán.

Podle dokumentu by v nadcházejícím volebním období, tj. do roku 2013, měly být stanoveny „ závazné cíle“ brzkého stažení německých ozbrojených sil z Afghánistánu. V mezidobí má německá účast spočívat především ve výcviku afghánské policie: do roku 2011 má ve všech 122 okresech severního Afghánistánu, jež kontrolují Němci, existovat „přiměřeně vyškolená“ policie. Stanoviště ve Fajzábádu, kde je tč. soustředěno 500 vojáků Bundeswehru, má být zrušeno a přeměněno na výcvikové středisko bezpečnostních a administrativních sil.

Nepřekvapuje tudíž, že na dvoudenním jednání ministrů zahraničí EU v Bruselu přišel ministr Steinmeier právě tak s plánem, jak nejenom německé, nýbrž všechny mezinárodní – rozuměj evropské – síly z Afghánistánu do roku 2013 stáhnout. (Kanada o odvolání svých právě k tomuto termínu už rozhodla dříve.) Kancléřka Merkelová (jež téměř s naprostou jistotou bude opět kancléřkou i po volbách), která hodlá ještě letos svolat konferenci o Afghánistánu, by se rovněž „neměla spokojit s neurčitými cíli“.

Na závěr dvě poznámky: I když čeští ministři Barták a Kohout mluvili nedávno o „nové koncepci“ české účasti v Afgánistánu a zmiňovali dvou až tříletou lhůtu, asi by o ní měli uvažovat v „německém“ duchu. A za druhé: ve Washingtonu se už objevují pověsti, že Barack Obama by rád s Afghánistánem skončil ještě dříve, než rozjede kampaň za své znovuzvolení – kampaň by přitom musela vrcholit v roce 2011. (O souvislostech „Obamovy války“ s americkou vnitropolitickou situací si řekneme něco příště.)