Immanuel Wallerstein: Vnitřní politika USA a jejich vojenské intervence

18. 9. 2009 / Immanuel Wallerstein

V posledních několika týdnech je slyšet z řad liberálních demokratů i konzervativních republikánů stále častěji volání po nějakém druhu „strategie časného odchodu“ z Afghánistánu. Přichází právě v tom okamžiku, kdy se generál Stanley McChrystal, velitel sil USA v Afghánistánu, a ministr obrany Robert Gates chystají oficiálně doporučit prezidentu Obamovi zvýšení počtu vojsk USA nasazených v této zemi.

Nic není sice jisté, ale všeobecně se očekává, že s tím Obama bude souhlasit. Koneckonců Obama za voleb řekl, že intervence USA v Iráku byla chyba a požadoval brzké stažení. Jako jeden z důvodů uvedl, že intervence zabránila vyslání dostatečného množství vojska do Afghánistánu. Byla to jistá verze koncepce „špatné a dobré války“. Válka v Iráku byla „špatná“, v Afghánistánu „dobrá“.

Je zřejmé, že o rozumnosti eskalace vojenského angažmá USA v Afghánistánu se ve vnitřním kruhu prezidenta Obamy hodně debatuje. Hlavním oponentem zvyšování počtu vojsk není podle některých zpráv nikdo jiný než viceprezident Biden. Ten byl vždy považován za jakéhosi demokratického jestřába. Proč se tedy teď staví proti vojenské eskalaci? Údajně proto, že považuje Afghánistán za bezvýchodnou bažinu a že nasazování vojsk v této zemi podle něj zabrání Spojeným státům, aby se soustředily na opravdu důležitou oblast, na Pákistán. Takže zde máme novou verzi koncepce „špatné a dobré války“. Afghánistán se stal „špatnou“ válkou, „dobrou“ je teď Pákistán.

Proč je pro Spojené státy tak obtížné vymanit se z vojenských intervencí, které tak očividně prohrává? Někteří levicoví analytikové ve Spojených státech i jinde udávají jako důvod, že USA jsou imperialistickou mocností a že se angažují v podobných vojenských intervencích proto, aby si udržely svou světovou politickou a ekonomickou moc. Toto vysvětlení ale naprosto nepostačuje z toho prostého důvodu, že USA od roku 1945 nezvítězily ani v jedné významné vojenské konfrontaci. Jako imperialistická mocnost projevily velkou neschopnost dosahovat své cíle.

Uvažme oněch pět válek, v nichž se Spojené státy po roce 1945 angažovaly velkým množstvím vojska. Největší – co do počtu nasazených vojáků, ekonomických nákladů a politického dopadu – byl Vietnam. Spojené státy tuto válku prohrály. Další čtyři byly korejská válka, první válka v Zálivu, invaze do Afghánistánu a druhá invaze do Iráku. Korejská válka a válka v Zálivu byly politické remízy. Války skončily na přesně tomtéž bodu, kde začaly. Spojené státy jasně prohrávají válku v Afghánistánu. Domnívám se, že dějiny posoudí druhou invazi do Iráku také jako remízu. Když se USA konečně stáhnou, nebudou politicky silnější, než když do Iráku vtáhly – pravděpodobně právě naopak.

Co tedy žene Spojené státy, aby se angažovaly v takových sebepoškozujících akcích, zvlášť když uvažujeme o USA jako o hegemonické mocnosti snažící se ovládat celý svět ke svému prospěchu? Abychom zodpověděli tuto otázku, musíme se podívat na vnitřní politiku Spojených států.

Všechny velmoci a zejména hegemonické mocnosti jsou silně nacionalistické. Věří v sebe sama a ve své morální a politické právo prosazovat své takzvané národní zájmy. Převážná většina jejich občanů se považuje za vlastence, což podle nich znamená, že se jejich vláda má prosazovat na světové aréně s důrazem a v případě potřeby i vojensky. Procento zásadních antiimperialistů mezi obyvateli Spojených států je od roku 1945 politicky nevýznamné.

Lidé se v USA politicky nedělí na přívržence a odpůrce imperialismu. Dělí se na ty, kdo jsou silně pro intervence a na ty, kdo věří v „pevnost Ameriku“. Těm druhým se říkávalo izolacionisté. Izolacionisté nejsou proti vojsku. Naopak mají sklon k silné podpoře finančních investic do vojenských sil. Jsou ale skeptičtí, pokud jde o využívání těchto sil na vzdálených místech.

V tomto dělení samozřejmě existuje celé spektrum mezilehlých stanovisek. Rozhodující je ale vidět, že skoro žádný politik není ochoten požadovat vážnější omezení vojenských výdajů USA. To je důvod, proč se jich tolik pouští do rozlišování mezi „špatnými a dobrými válkami“. Omezování vojenské účasti ve „špatných“ válkách zdůvodňují tím, že lze vojska lépe využít jinak.

Dospěli jsme do bodu, kdy je třeba analyzovat rozdíly mezi Republikánskou stanou a Demokratickou stanou v těchto otázkách. V Republikánské straně existovalo před druhou světovou válkou velmi silné izolacionistické křídlo, které se ale po roce 1945 hodně zmenšilo. Republikáni mají od roku 1945 sklon pravidelně požadovat zvyšování investic do vojska a tvrdit, že demokraté jsou ve vojenských otázkách příliš „měkcí“.

Skutečnost, že republikáni byli v této věci velmi nedůslední, jejich veřejný obraz podle všeho nepoškodila. Když například prezident Clinton chtěl poslat vojáky na Balkán, republikáni byli proti. Nijak to nevadilo. Veřejnost USA zřejmě věří republikánům na slovo, když vystupují jako vlastenečtí jestřábi, ať už dělají cokoliv.

Demokraté mají opačný problém. Existuje spousta knih věrohodně dokazujících, že se demokratické administrativy angažovaly v zahraničních vojenských intervencích ochotněji než republikánské (příkladem je jak Korea, tak Vietnam). Nicméně republikáni trvale obviňují demokraty, že mají „holubičí“ názory na vojenské záležitosti. Je sice pravda, že „holubice“ tvoří rozsáhlou, byť menšinovou skupinu mezi voliči Demokratické strany, ale o politicích to neplatí. Demokratičtí politikové se neustále obávají, že je voliči budou považovat za „holubice“ a z tohoto důvodu se proti „holubicím“ stavějí.

Proto také demokraté skoro vždy používají taktiku „špatné a dobré války“. Moc jim to ale nepomáhá. Pořád na nich zřejmě lpí cejch, že jsou méně macho než republikáni. Takže je to velmi prosté. Když se Obama rozhoduje o těchto věcech, nevystačí s analýzou, jestli zvyšování počtu vojsk v Afghánistánu má nějaký politický nebo vojenský smysl. Největší starosti mu dělá možnost, že on sám a šířeji vzato Demokratická strana zase dostane nálepku „zaprodanců“, „holubic“, těch, kdo „vydali“ nějakou zemi napospas nepřátelům, ve starých dobách Sovětskému svazu, dnes „teroristům“.

Obama proto pravděpodobně pošle další vojska. A afghánská válka půjde dál cestou vietnamské války. Jenom konečný výsledek bude pro Spojené státy horší, protože v Afghánistánu neexistuje jako protivník soudržná a racionální skupina, s níž by se dalo prohrát – protivník, který by umožnil helikoptérám USA evakuovat vojska a přitom by po nich nestřílel.

Když se Bertolt Brecht rozzlobil na komunistické režimy nebo začal být cynický, říkal jim, že pokud se lidé bouří proti jejich moudrosti, měly by „vyměnit lid“.

Možná by právě to měl udělat Obama - vyměnit lid, přesněji řečeno změnit svůj lid. Nebo se možná lid časem změní sám. Jestliže Spojené státy prohrají příliš mnoho dalších válek, mohou jejich občané procitnout a uvědomit si, že vojenské intervence USA v cizině a neuvěřitelně velké vojenské výdaje doma nejsou řešením jejich problémů, ale největší překážkou národního přežití USA a jeho blahobytu.

Zdroj ve všech jazycích: FERNAND BRAUDEL CENTER
Binghamton University, USA
© Immanuel Wallerstein 2009

© Immanuel Wallerstein, distribuuje Agence Global. Pokud jde o autorská práva a povolení, včetně překladů a umísťování v nekomerčních médiích, kontaktujte rights@agenceglobal.com, 1.336.686.9002 nebo 1.336.286.6606. Je povoleno stahování komentářů a jejich zasílání elektronicky nebo e-mailem třetím osobám za podmínky, že nedojde k zásahům do textu a bude zveřejněna informace o copyrightu. Autora můžete kontaktovat na immanuel.wallerstein@yale.edu.

Tyto komentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexe současné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinových titulků, ale z dlouhodobé perspektivy.

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 17.9. 2009