Johannes Torrentius: Uměřenost (alegorie).

Děsivá ambivalence

15. 9. 2009 / Karel Dolejší

Ve svém posledním příspěvku na blogu The Archdruid Report John Michael Greer přerušil sérii článků věnovanou průmyslové ekonomice v nadcházející éře nedostatku - neboli konfrontaci docházejících neobnovitelných zdrojů s masou původně fosilní energie obsažené v tom, čemu říkáme průmyslová civilizace. Greer se tentokrát dodatečně vyjádřil k nedávnému sporu mezi Georgem Monbiotem a Paulem Kingsnorthem, který se pod názvem Is there any point in fighting to stave off industrial apocalypse? objevil na stránce Guardianu a o němž Britské listy čtenáře před nějakou dobou informovaly.

Greer vysvětluje, že je potěšen jak samotnou debatou, tak tím, že v ní byl citován coby autorita - nicméně průběh sporu v něm zanechal hluboký nepokoj, a proto cítí potřebu jej ještě komentovat. Stručně lze říci, že Monbiot i Kingsnorth spolu souhlasí, pokud jde o hrozbu kolapsu, jíž průmyslová civilizace čelí. Monbiot tvrdí, že kolapsu lze dosud předejít, pokud si uvědomíme, že jedinou alternativou je dovolit, aby ke kolapsu došlo, což je ovšem nemyslitelné, protože by to znamenalo strašnou smrt miliard lidí v sérii po sobě následujících katastrof končících jakýmsi novým středověkem, v němž by již nešlo politicky zajistit ochranu zbytků biosféry před naprostým zničením.

Kingsnorth to vše odmítá a trvá na tom, že kolapsu již zabránit nelze, což je koneckonců dobře, poněvadž průmyslová civilizace podle něj představuje "planetární zbraň hromadného ničení", kterou je lepší nechat zaniknout. Odvolává se na Greerův koncept Dlouhého poklesu a tvrdí, že zánik průmyslové civilizace může být méně traumatický, než si Monbiot myslí. Podle Kingsnortha cokoliv, co přijde, může být pouze lepší než to, v čem dnes žijeme.

Greer ale poukazuje na to, že oba účastníci debaty opakují dva argumenty, které se v debatě o budoucnosti průmyslové civilizace objevují již celé dekády; krajní variantou názoru zastávaného Monbiotem by byla technická utopie tvrdící, že stačí realizovat pár nových (eko)průmyslových projektů a vše bude vyřešeno, kdežto krajní variantou Kingsnorthovy pozice by byla nějaká forma neoprimitivistické fantasie soustředěná kolem představy bezstarostného života v přírodě. Oba argumenty předložené v Guadianu proti tomu představují poměrně umírněné varianty. Problém ovšem je, že navzdory velkým odlišnostem oba vycházejí ze společného předpokladu, že je v budoucnosti možno očekávat zlepšení současného stavu.

(Už před pětašedesáti lety si Horkheimer s Adornem všimli, že dramatická formule, kterou masová kultura svým konzumentům opakovaně vtlouká do hlavy jako závazné schéma budoucích událostí, zní "getting into trouble and out again" - spadnout do průšvihu a zase se z něj vyhrabat. Když se na věc podíváme blíže, vidíme, že tato formule je pochopitelně miniaturizovanou a trivializovanou sekularizací triadického schématu křesťanské filosofie dějin, jak byla formulována Augustinem ve spise "O obci Boží" - počáteční jednota s podstatou, odpadnutí od ní a závěrečný návrat zpět. Míra rozšíření zmíněného schématu i jeho zdánlivá samozřejmost však pochopitelně ve věci jeho oprávněnosti nic nedokazují. Pokud zmíněné sekularizované schéma kontextualizujeme, můžeme mu přiznat relativní platnost právě v podmínkách vzestupné fáze průmyslové společnosti - mimo tento rámec však bude pravděpodobně velmi neadekvátní. Namísto operativního modelu jednání typického pro zanikající historické podmínky - namísto jednorázové technicistní představy "problém-řešení" - bude, jak Greer v minulosti již opakovaně upozornil, třeba uvažovat v modelu "výzva-odpověď", který figuruje v Toynbeeho teorii civilizačního cyklu. Odpověď tu pak neznamená "odstranění problému jednou provždy", ale pokus o určitou adaptaci, která buď umožní, nebo neumožní s výzvou dále žít.)

Podle Greera je takřka jisté, že kdyby se průmyslová civilizace na věk nedostatku začala připravovat v 50. letech minulého století, obstála by. Určitou naději by měla, pokud by využila prvních nepřehlédnutelných varování na počátku 70. let. Avšak v okamžiku, kdy se blíží nebo dokonce již odehrál ropný zlom, v atmosféře se nahromadily skleníkové plyny a počet obyvatel Země se blíží sedmi miliardám, se šance na úspěšnou adaptaci blíží šanci, že se sněhové kouli podaří adaptovat na proud roztavené lávy. Monbiot jednoduše vyzývá k použití metod politického protestu, jakých alternativní hnutí se zhoršujícími se výsledky používají od počátku 20. století. (O paralyzujícím vlivu, který tradice protestních hnutí může vyvíjet na naši imaginaci, pojednal Greer již před nějakou dobou v široce diskutovaném eseji Getting Beyond The Narratives: An Open Letter to the Activist Community. O problematických výsledcích rutinní aplikace klasických metod sociálního protestu environmentálním hnutím koneckonců pojednává nyní i film Earth Days oceněný na letošním festivalu Sundance.)

To všechno znamená pozvánku do společnosti Dona Quijota, i když Monbiot bojuje spíše na straně větrných mlýnů. Trvat na tom, že musíme dosáhnout nedosažitelného prokazatelně neefektivními metodami, to ale zpravidla nepředstavuje produktivní způsob přípravy na nelehkou budoucnost. Když stále dokola děláte to, co jste dělali předtím, sotva se najednou dočkáte zcela odlišného výsledku.

Greerova pozice je bližší pozici zastávané Kingsnorthem; ovšem na rozdíl od něj si odmítá idealizovat podmínky v budoucí deindustrializované společnosti. Je zřejmé, že bez dodatečné energie čerpané z fosilních paliv bude moci na Zemi žít pouze zlomek současné lidské populace. Kingsnortha obraz lepší budoucnosti smiřuje s vyhlídkou na to, že možná až dvě třetiny současné světové populace budou odsouzeny k zániku. Greer ovšem tuto rychlokvašenou ontodiceu odmítá - neexistuje pro něj žádné ospravedlnění smrti několika miliard lidí jakýmsi vyšším účelem v podobě lepší budoucnosti. Naše ve srovnání s přeprůmyslovým věkem poměrně pohodlná současnost je dobou, kdy žijeme ve vydluženém čase. Neexistují racionální důvody očekávat šťastnější zítřky - vázat se na takové přísliby znamená uchylovat se od rozumu zpátky k pouhé víře v historickou Prozřetelnost.

Je takřka jisté, že se lidstvo nedočká budoucnosti lepší, než je naše současnost: Ani za našeho života, ani za života vnuků našich vnuků. Kolektivně jsme si k ní uzavřeli dveře již před několika dekádami a žádná z rapidně se zužujícího vějíře našich možností nám nenabízí cestu zpět, domnívá se Greer. Pokud to zní příliš fatalisticky, je užitečné připomenout, že když rozjeté auto padá z útesu, bývá zpravidla už pozdě vystoupit - a je docela jedno, jestli věříte v osudové předurčení nebo ne, protože výsledek bude tak jako tak stejný.

Je ale nesmyslné tvrdit, že taková představa je demotivující, protože neslibuje ohromující úspěch. Naše úsilí, pokud se budeme hodně snažit, může budoucnost učinit méně obtížnou, než by jinak mohla být. Je možné zachránit pro budoucnost pár věcí, jež by jinak byly ztraceny, a poněkud tak omezit lidské utrpení či napomoci stabilizaci poškozené biosféry. To vše jistě má cenu. Nic z toho ovšem zásadně nezmění celkový běh věcí, fakt, že náš čeká mimořádně složitá budoucnost, v níž mnohé z toho, co je pro nás teď nejdůležitější, bude nevyhnutelně ztraceno.

Greer vysvětluje, že si nehodlá lakovat budoucnost na růžovo, ale ani ohrnovat nos nad údajně kyselými hrozny průmyslové civilizace, za něž ve skutečnosti neexistuje náhrada. Během průmyslové epochy celkem asi jedna miliarda lidí zažila komfort a životní šance, o nichž se jejich předkům ani nezdálo - a potomkům se o nich už zase nebude zdát. Tento blahobyt vůbec nebyl spravedlivě rozdělován a moudřejší bytosti, než jsou lidé, by jej patrně tak bezmyšlenkovitě nevyplýtvaly. Nyní, na pokraji kolapsu, ale příliš mnoho lidí touží po přílišné jednoznačnosti, v níž je vše buď dobré nebo zlé, bez děsivé ambivalence přítomné ve všech lidských věcech. Je mnohem složitější a méně populární tuto ambivalenci přijmout, akceptovat dobré i zlé. Avšak pokud máme budoucnosti skutečně čelit, je taková obtížně přijatelná představa nutným východiskem všech dalších úvah.

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 15.9. 2009