My, obyčejní občané, totiž vůbec nevíme, které názory jsou ty správné (tzv. demokratické) a které jsou nesprávné (extrémistické). Potřebujeme znát ony extrémistické názory, abychom je mohli nezastávat, a také abychom případně mohli na jejich nositele a šiřitele upozorňovat státní orgány.

Jsme tak desorientováni, že se nám zdá, že potlačování extremistických názorů je mnohem extremističtější, než názory předmětné kritiky. Vypadá to, že větší extremista křičí, abychom chytali menšího extremistu. Trapná snaha odpoutat od sebe pozornost, ji naopak k sobě připoutává.

Také jakékoliv další vymlouvání se po dvaceti letech na komunismus, působí naprosto kontraproduktivně, podobně jako čtyřicetileté házení bláta na kapitalizmus. Velmi zvratně působí také kritika komunizmu od naivních žáků základních škol. Potřebujeme, aby nám někdo sdělil, zda je tato negativní reklama starému režimu politickým účelem, abychom si včas připravili na cinkání klíče od bytu v panelákové králíkárně, který máme zatížený hypotékou.

Naše rozlišovací schopnost je již snížena ekonomickými zřetely, mediálním chaosem, a vlivy (reklamou) pod jakoukoliv únosnou míru, takže už nejsme nijak svéprávní. Nejsme schopni zjistit, který výrobek, politik, strana nebo názor jsou ty správné nebo alespoň lepší, případně nejméně špatní ze všech špatných.

Jak například zjistíme, který prací prášek, politik nebo ideologie způsobuje, že prádlo nebo demokracie jsou díky němu bělejší a zářivější? Který úvěr je nejvýhodnější, když všechny jsou výhodné? Jak máme zjistit, které nabídce zboží či služby máme vyhovět, abychom k nim dostali skutečně nějakou slevu nebo něco zadarmo?

Musíme se potom přiklánět ke všem nabídkám nebo k žádné. Musíme si pak vzít všechny úvěry, nebo žádný. Bohužel se tím snižuje ekonomický růst, vzniká hospodářská krize a je tím ohrožen blahobyt.

Nejhorší je, že nemůžeme chodit k volbám, protože nevíme, která strana nebo politik jsou ti správní, demokratičtí a nejlepší. Protože všechny volit nemůžeme, tak abychom se nedopustili nějakého omylu nebo přečinu, nevolíme vůbec nikoho, Pokud to ovšem není povinné. Vzniká tím tak politická, vládní a ústavní krize, což ohrožuje klid pro naši práci a budování blahobytu.

Dále bychom potřebovali vědět, podle kterého vzorce roste počet poškozených I. Světovou válkou, kteří žádají odškodné, abychom mohli zastávat právě planou aktuální sumu, a tak se nevystavovali možnosti postihu za zpochybňování zákonem stanoveného počtu obětí.

Zdá se, že je to podobný vzorec, jako ten, podle kterého vzrůstá státní dluh. Jenomže ten dluh stoupá mnohonásobně rychleji, tak jej nelze kvůli té okatosti použít.

Dále žádáme, aby bylo uzákoněno právo na soukromý majetek bohatého člověka a nezkoumání jeho původu, ani původu jeho nabytí.

Ze všech výše uvedených i jiných důvodů žádáme, aby byla uzákoněna vedoucí úloha nějaké instituce či strany, která by občanům sdělovala, co je a není správné, a jak se mají chovat. Stát to být nemůže, neboť zklamal v Únoru, Srpnu, Září i Listopadu (na roku nezáleží). Zbývá nám sice ještě osm měsíců, ale po smutných zkušenostech na to nelze již nijak spoléhat.

Nejlepší by byla nějaká nezaujatá soukromá (možná nadnárodní) firma, která by byla placená ze státního rozpočtu. Pokud tady už nějaká taková je, žádáme o její zveřejnění. My, prostí a poctiví občané, chceme být loajální, ale vůbec nevíme s kým.

Pokud nemáme zákonný nárok na to, aby nám někdo říkal, co je a není správné, jak se máme chovat, které zboží nebo politika máme nakupovat, který názor zastávat a nezastávat (abychom neporušili svobodu myšlení a vyjadřování), tak by se to mělo týkat každého, jinak ta svoboda a demokracie silně zapáchá starým Rakouskem-Uherskem.