Tradice mají i ve výchově a vzdělání nepopíratelnou hodnotu. Obvykle utvářejí organizační rámec zažité soustavy a ovlivňují její funkci bez nutnosti zásahu. Tradiční školní metody a formy práce také všichni dobře známe z vlastní zkušenosti. S jistou nadsázkou byly některé z nich humornou formou předváděny ve zdařilých filmech pro pamětníky i v nové verzi tohoto žánru s názvem Marečku, podejte mi pero . Legrace to byla a je rozhodně parádní.

Problematickým a méně zábavným se jeví tzv. tradiční přístup tehdy, když vyučování někde po léta i desetiletí probíhá podle nezměněných rituálů. Jen namátkou lze například vybrat takové aktapů. Jeho prostřednictvím obvykle hodina začíná. Jedná se o jednoduchý povel: „A k tabuli půjde…“ Po jeho vyhlášení si kromě vybraného jedince zbylé žactvo oddychne a začne se věnovat svým drobným starostem a zábavám. Uplyne nějakých pět minut a následuje rituál cojsděpo. Přesně úvod metody otázek a odpovědi: „Co jsme dělali posledně?“ Tady už mnozí žáci odloží své hračky pod lavici a někteří se i zúčastní povinné rozpravy. Po nějaké chvíli následuje dábučí. Povelu: „Dál bude číst…“ předchází otevření učebnic, pokud je ovšem žáci mají. Tuto část vyučování využije i pedagog k vyřízení svých záležitostí, případně k drobnému odpočinku. Hodina pokračuje prostřednictvím zadávání dalších pokynů jako nasi, volně přeloženo: „Napište si.“, případně už napost, což bývá závěrečné zadání domácí práce: „Naučte se po stranu… a hodina pomalu končí. To jsme toho zase dnes probrali.

Z názvů dalších obvyklých rituálů tradičních pracovních postupů by mohl být vytvořen obsáhlý slovník. Tradiční výuka však nemusí mít jen tuto poněkud tristní podobu. Častěji se vyskytují mírnější formy a jejich úspěšnost nemusí být zcela sporná. Žák však bývá nejčastěji pouhým objektem působení. Aktivní podíl vzdělávaných na přípravě hodiny, spoluúčast na výběru metod a forem práce, přímá účast na samotném průběhu vedení lekce, tyto a další možnosti organizace vyučování jsou obvykle potlačeny.

Vyučovací proces je tak i na počátku 21. století zásadně ovlivňován a na vyšších stupních škol povětšinou vytrvale probíhá prostřednictvím pouhého mluveného sdělování informací kolektivu posluchačů. Podstatnou změnu tohoto mnohdy jednostranného informačního toku se nedaří dokonale prosadit do většinové praxe ani všem reformním iniciativám v resortu školství. Jednou z příčin bude skutečnost, že zejména obecná didaktika, ale i didaktiky jednotlivých vyučovacích předmětů doposud dostatečně nepojednávají zejména systematiku celé škály forem a metod práce s obsahem učiva. A tak míra přijetí obsahu v podobě akceptace, porozumění, názorové konfrontace, ba dokoncetvůrčího využití získaných poznatků je příliš závislá na množství faktorů, z nichž je řada v současné době obtížně ovlivnitelných.

Zásadní problém, který efektivitu procesu učení a vyučování ovlivňuje, spočívá ve skutečnosti, že se školské reformy orientují převážně na změnu obsahu. Formální prvky, ke kterým lze zařadit především strukturu vzdělávacího systému, úpravy organizace vyučování a změny v utváření žákovských pracovních kolektivů, jsou stále téměř neměnné. Skutečně funkční využití technických a multimediálních prostředků ve vyučování je rovněž jevem ojedinělým.

Jsou školy a školská zařízení na počátku 21. století moderními a progresivními institucemi, ve kterých pracují na slovo vzati profesionálové? Je síť škol a školských zařízení optimální? Je systém výchovy a vzdělání v souladu s vědeckými poznatky? Jsou žáci a studenti skutečně připravováni na současné a perspektivní požadavky pracovního trhu? Nemá probíhající reforma obsahu vzdělávání prostřednictvím vzdělávacích programů pouze formální ráz? Tyto a další otázky vyvstanou mnohdy v souvislosti s každodenní zkušeností některých učitelů.

Výchova a vzdělávání vyžaduje rozmanitost motivace, forem a metod práce. Samotná struktura vzdělávacího systému by měla být zcela zásadně doplněna prvky výrazné kooperace a autoregulace jednotlivých částí soustavy. I za cenu překonání tradičních představ o neměnnosti stávající organizace práce škol a školských zařízení. Obsah výchovy a vzdělání by pak měl být dokonaleji přizpůsoben mentálnímu věku, výrazně diferencován a výhledově zbaven úzké návaznosti na ročníkový postup vzdělávaných vzhledem k jejich chronologickému věku.

Základní úkol moderní školy budoucnosti tkví v postupné a důsledné individualizaci vzdělávací cesty a celoživotního výchovného a vzdělávacího programu, jež by byl modelován pro každého jednotlivce. Postupným dlouhodobým naplňováním tohoto a dalších cílů se školství stane skutečně humánním, systém se pravděpodobně přiblíží opravdové optimalizaci a s největší pravděpodobností se zkrátí doba návratnosti vložených investic.

Tabukli ? Tak bude klid?