Počátek éry nedostatkového průmyslu

7. 9. 2009 / Jindřich Kalous

John Michael Greer ve svém dalším článku na blogu The Archdruid Report upozorňuje na dvě skutečnosti, které v mediálním prostoru téměř zapadly, a vyvozuje z nich obecnější závěry pro další vývoj světové ekonomiky a globálních politicko-ekonomických vztahů.

První z nich je zpráva, že čínská vláda chce zakázat vývoz prvků ze skupiny vzácných zemin. Od baterií mobilních telefonů přes větrné turbíny až po hybridní vozy a elektromobily - ve všech těchto aplikacích lze nalézt součásti používající prvky jako lanthan nebo neodymium. Čína jich v současné době těží přes 90% světové spotřeby.

Tato skutečnost není až tak překvapivá, čínská vláda už poslední tři roky postupně snižuje příslušné exportní kvóty. Komentátorům však většinou uniká skutečnost, že v žádném případě neklesá čínský export komponentů a finálních výrobků, v nichž jsou prvky vzácných zemin obsaženy. Zřejmě jsme svědky historicky přelomového procesu, v němž země třetího světa nehodlají nadále akceptovat své postavení dodavatelů surovin a levné práce vykořisťovaných ve prospěch někoho jiného.

Nedávno bylo oznámeno, že světový objem trhu s finančními deriváty dosáhl hodnoty jedné biliardy (1015, milion miliard) dolarů. Při pokusu o vyhodnocení informace o této absurdní částce selský rozum říká přinejmenším dvě věci. Především na Zemi stěží existují zboží a služby, jejichž ceny by v součtu dosáhly této hodnoty, což také v důsledku znamená, že tyto "finanční produkty" můžete stěží směnit za něco jiného než za jiné "finanční produkty". Greer zde s odkazem na svůj nedávný seriál článků o entropii a třech sférách ekonomiky připomíná, že ekonomika abstraktních čísel, vzniklá původně kvůli potřebě popisu reálného bohatství, se dávno vymkla zpod kontroly a jako terciární ekonomika finanční sféry funguje jen ve svém přeludném světě, který s realitou nemá nic společného.

(Zde se ovšem Greer poněkud mýlí, neboť je zřejmě přílišným optimistou: Informace o derivátové bublině v hodnotě biliardy dolarů totiž vůbec není nová, ale naopak již delší čas recyklovaná. Objevila se patrně poprvé v červnu 2008 a během několika měsíců se vyskytla v celé řadě méně sledovaných zdrojů, například ZDE, ZDE, nebo ZDE; poslední případ představuje výzvu k zavedení účinné regulace globálních finančních trhů adresovanou zemím G20 koncem března 2009. Počátkem srpna se pak informace o bublině znova objevila ZDE, ale mainstreamová média ji i nadále ignorují a politici v této věci naprosto nic nedělají - KD.)

Otázkou je, jak dlouho tato další z bublin produkovaných terciární ekonomikou vydrží. Trh s deriváty má ještě méně společného s reálnou ekonomikou než měla hypotéční bublina, s důsledky jejíhož spektakulárního prasknutí se potýkáme právě teď. Je dost možné - a šlo by možná o nejméně bolestné řešení - že plynule přejde do zcela abstraktní sféry plné obchodů v hodnotách řádu triliónů dolarů se stejně irelevantním dopadem pro reálnou ekonomiku jako má hra Monopoly. Ekonomika však neexistuje ve vakuu a síla financí může být náhle přemožena silou dělových hlavní.

Greer v této souvislosti připomíná osud hedgového fondu LTCM, který po založení v roce 1994 produkoval 40% zisku po zdanění a jeho zakladatelé včetně dvou nositelů Nobelových cen za ekonomii hlásali, že jejich geniální model za celou dobu existence vesmíru nemůže selhat. V roce 1998 během ruské finanční krize však fond vykázal ztrátu přes 6 miliard dolarů. Matematické modely, na nichž byl fond vystavěn, zkrátka nepočítaly s tím, že jelcinovské Rusko, kde měl spoustu peněz, vyhlásí jednostranné pozastavení splátek svých dluhů a konsorcium bank, které se v LTCM účastnily, muselo být podpořeno vládní intervencí, aby se zabránilo krachu trhu s obligacemi. Poučení z osudu LTCM, že politika má vždy navrch nad ekonomikou, se opakovalo za poslední století nesčetněkrát, ale velmi málo lidí si to uvědomuje. Přesto by mohlo být, domnívá se Greer, klíčové pro pochopení příštích zhruba 50 let dějin.

Greer soudí, že se nacházíme na začátku období přechodu od "industrialismu nadbytku" k "industrialismu nedostatku". Jedním z důsledků může být, že státy a regiony disponující důležitými přírodními zdroji mohou zjistit, že tyto zdroje jim poskytují i potenciál politického vlivu - podobně jako to zjistily státy OPEC v době ropné krize 70. let. Rusko pojelcinovského období se už v tomto ohledu poučilo, když dokázalo své zdroje fosilních paliv vrátit z rukou miliardářů podporovaných americkým a britským kapitálem pod vlastní kontrolu. Další na řadě může být právě Čína. V každém případě však mnoho prognóz nedávné minulosti může být následujícím vývojem postaveno na hlavu.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 7.9. 2009