Ústavní spiknutí Občanských hnutí?

3. 9. 2009 / Jan Hradil

Ústavní soud se nedávno nezvykle ostře vymezil vůči postupu politiků (parlamentu) při vyvolání předčasných voleb. Po vyslechnutí první zprávy o této události si jistě mnozí položili otázku, co mohlo ÚS k takovému rozhodnutí vést. Volby jsou přece tím nejdemokratičtějším výrazem demokracie, to už do nás ostatně bylo vštěpováno i za minulého režimu! V dohlednu je brzké možné vyřešení politické krize, které konečně nahradí vládu, v jejímž mandátu přece není řešit zásadní otázky ekonomické i společenské reformy! A kolik nás teď ten nepraktický posun voleb bude stát? Až je člověk zaskočen neomaleností, s jakou si ÚS pohrává s politickou scénou, a v důsledku toho i s naším hospodářstvím!

Opusťme nyní toto prizma převládající ve sdělovacích prostředcích. Je totiž třeba si uvědomit několik základních skutečností: Existují určité důvody pro to, aby Ústava umožňovala rozpuštění Poslanecké sněmovny pouze v některých případech či za určitých podmínek. Rozpuštění PS z vůle zákonodárce (byť ústavněprávní většinou) by bylo možné politicky zneužít, například v období radikálních společenských proměn, či by mohlo vést k politické nestabilitě a ke zbytečným zkracováním volebních období. Zejména mne v této souvislosti napadá příklad, v němž by si politici největších stran v době své výrazné podpory usmysleli, že rozpustí parlament, a tím vypudí menší strany. Ústava dokonce ve svém článku 35 rozpuštění PS reguluje a pravomoc k tomuto kroku dává za určitých podmínek prezidentu republiky.

Navíc, ÚS jako soudní instituce musí při svém rozhodování vnímat nejen dnešní praktickou potřebu vyřešit stávající politickou a hospodářskou krizi, ale zejména dlouhodobější riziko, že se taková praxe stane neblahou zvyklostí. Proto jdou v rámci právního posouzení ekonomické zájmy (a tedy i otázka, co to bude stát) oprávněně stranou. Z politického hlediska je zejména nutné předeslat, že předčasné volby v podstatě nejsou nutné. Naše Ústava -- a tedy politický systém -- totiž nevyžaduje, aby předsedou vlády byl zástupce nějaké politické strany! Všechny ty řeči politiků o politické legitimitě vlády jsou z právního hlediska pochybné. Nikde totiž není napsáno, že politické strany mají být zastoupeny ve vládě a ve výkonné moci. Vládou je sbor sestavený předsedou vlády, kterého jmenuje prezident. Předseda vlády pak musí požádat PS o důvěru. Pokud ji dostane, má mandát jako jakýkoliv jiný předseda vlády. Odpovědný je jak politicky -- může mu být vyslovena nedůvěra, tak trestněprávně. Členové politických stran ve vládě mohou naopak tuto trestněprávní odpovědnost obcházet, pokud jsou současně členy parlamentu (u nás rozšířená praxe).

Z právního hlediska je pak ve hře, na straně jedné, udržení určité z pohledu ÚS tradiční koncepce Ústavy, která spočívá v uplatňování určitých prvků demokratického státu, které podle ÚS vyplývají z nepsaných zásad odvozených z celkového kontextu Ústavy, aniž by je však v některých případech výslovně pojmenoval nebo se s nimi v odůvodnění řádně vypořádal. Napadá mne v této souvislosti známý případ (tuším z roku 2002), kdy ÚS mimo jiné z důvodu porušení zásady soudcovské nezávislosti zrušil ustanovení zákona o soudech a soudcích, které soudcům rušilo třinácté platy. Tato praxe samozřejmě není neproblematická, jelikož může přinášet značnou právní nejistotu, nicméně je to praxe, která například nedopustila degradování mezinárodních smluv o lidských právech na status běžných smluv ratifikovaných parlamentem (článek 10) a může podle mého názoru lépe garantovat stabilitu čistě demokratických institutů jako je ochrana lidské důstojnosti či svoboda vyjadřování (zejména v době radikálních společenských proměn).

Na straně druhé je ve hře i otázka pojetí Ústavy z hlediska právního výkladu. Má být Ústava vykládána pružně, natolik pružně, aby si jí parlament mohl ústavními zákony měnit tak, aby vyhovovala momentální situaci na politické scéně, a přitom potenciálně odporovala dosavadním ustanovením Ústavy, anebo má být Ústava vykládána spíše rigidně jako soubor pravidel, kterými se musí řídit všichni, včetně parlamentu (a tedy politiků)? Lze namítnout, že volby jsou nejdemokratičtějším prostředkem vyjádření vůle lidu, ze kterého podle Ústavy pochází veškerá moc. Problémem je však skutečnost, že volby i samotnou vůli lidu lze manipulovat a že nelze vyloučit, že společnost znovu nedospěje do stádia, v němž bude jí zvolená ústavní většina snižovat význam demokratických institutů, či je přímo napadat. Proto je nasnadě otázka, zda není třeba některé prvky demokracie a některá základní práva chránit a chápat jako "nadústavní".

Odložení voleb zřejmě prospěje spíše levici než pravici (zejména ODS a TOP-09), která může s odvanutím posledních okamžiků na výsluní evropské politiky ve volebních preferencích postupem času ztratit. Koneckonců, Miloš Melčák se podle svého vyjádření citovaném v tomto článku svým krokem snažil o sociálnědemokratickou politiku. Členy ÚS jsou v současné době ostatně spíše levicově nakloněné osobnosti. V celém případu figurují jména jako Pavel Rychetský, zmíněná Eliška Wagnerová, Jan Kalvoda, či Petr Pithart. Téměř to vypadá, jakoby šlo o spiknutí právnických špiček OH a ODA, které nechtějí připustit, aby se Mirek Topolánek znovu stal předsedou vlády! Jiří Paroubek o tomto spiknutí zjevně buď nebyl informován (ostatně přece jen patří do jiné politické odnože) anebo je to výborný herec. Každopádně na vzniklou situaci reaguje politicky dobře, když svorně s ostatními hájí dohodnutý termín voleb, i za cenu dalších ústavních změn a přesto, že by mu odsunutí voleb mohlo přihrát více hlasů. Ukázat se nekonstruktivním před volbami by mohlo být pro Jiřího Paroubka a soc.-dem. likvidační, vzpomeňme na vyslovení nedůvěry vládě Mirka Topolánka. Ostatně, zastavení kampaně by ČSSD i všechny další strany také přišlo na velké peníze.

Ať už je to jakkoliv, existují určité ústavní důvody, pro něž se ÚS rozhodl pečlivě přezkoumat stížnost Miloše Melčáka. To, že jeho rozhodnutí přišlo nevhod, samozřejmě není a nemůže být pro rozhodování soudu relevantní, pokud se jedná o možné závažné porušení demokratických zásad. Jinou věcí je, že v odůvodnění svého usnesení ÚS o odkladném účinku ústavní stížnosti nepovažoval za nezbytné (poslední odstavec odůvodnění usnesení ÚS http://www.novinky.cz/specialy/dokumenty/177876-dokument-text-uneseni-ustavniho-soudu-ke-stiznosti-poslance-melcaka.html) vypořádat se podrobněji s otázkami vyplývajícími z § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, zda odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí není v rozporu s veřejným zájmem a zda by výkon rozhodnutí skutečně znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám. Odpovědi na tyto otázky jsou sice ve vysoké míře spojeny s meritem věci, přesto je stručné odůvodnění rozhodnutí ÚS o odkladném účinku ústavní stížnosti s ohledem na jeho praktické dopady nedostatečné.

Hra je každopádně rozehrána a sázky jsou vysoko. Jsem zvědavý, jak si s tímto oříškem ÚS poradí.

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 3.9. 2009