Poznámky antikomunisty subjektivního

3. 9. 2009 / Pavel Urban

Snít o beztřídní společnosti skutečně není zločin. Politická strana ovšem není kroužek přátel fantasy literatury. Zvlášť pokud dostává ve volbách okolo deseti procent hlasů. Politická strana je spolkem lidí, kteří také mohou společně snít. Především se ale snaží prosadit v politice nějaký program, který by měl s tím snem aspoň trochu souviset. Otázka po demokratičnosti hnutí, které v minulosti moc smyslu pro demokracii neprojevilo, je zcela namístě.

Marxismus byl vždy hnutím spíše pro elitu. Bývaly však doby, kdy dokázal získat i část mas. Tyto doby jsou minulostí. Diktatura proletariátu nemá dnešnímu průměrnému člověku mnoho co říci, na to je vnějškově příliš racionální. Pokud by dnešní demokracie měla selhat, pak na její místo nastoupí spíše nějaká forma národního socialismu. Komunisté by v takovém případě patřili k likvidovaným hromosvodům.

Není tudíž důvod nevěřit jejich dnešní víře v demokracii. Stejně jako u všech, kteří nejsou dost silní, aby dokázali získat a udržet absolutní moc, ale ne zas tak slabí, aby v rámci demokracie nemohli získat jistý reálný vliv. I já tedy považuji primitivní antikomunismus za přežitek minulosti.

Nebylo tomu ovšem tak vždy. Pokud Michael Kroh tvrdí, že "strach z vlivu propagandou idealizovaných poměrů ve stalinském SSSR ... u západních antikomunistů v symbióze se zpátečnictvím, naivitou a hloupostí těch východních pomohly nastolit a čtyřicet let udržovat bolševickou diktaturu i v původně demokratické střední Evropě", pak by mě zajímalo, co tím má konkrétně na mysli. Kdyby nebyli vytlačeni komunisté z francouzské vlády, nedošlo by k únorovému převratu v Československu? Kdyby italští demokraté neostrakizovali domácí komunisty, nevpadla by Sovětská armáda do Maďarska a později do Československa ?

Bývalému komunismu je nutné přiznat jednu věc: nebyl rasistický ani národně šovinistický. To v době mezi světovými válkami znamenalo více než dnes. Později se sice spojení komunistů s nacionalismem objevila, to už však byl důsledek úpadku a potřebě dát lidem něco, čemu skutečně rozumějí. Nebyl to původní jev.

Stačí to ale k tomu, abychom srovnání komunismu a nacismu mohli označit za "povrchní a účelové" ? Komunismus, stejně jako nacismus byly režimy, které ve jménu své myšlenky zavraždily miliony lidí včetně žen a dětí. Milionům dalších alespoň zničily život. Je tento argument povrchní? Možná. Jenže já se zatím s žádným nepovrchním (= dokazujícím nepřípadnost srovnání nacismu a komunismu) nesetkal, kromě srovnávání oněch snů. Je-li ovšem tento argument účelový, pak se lze jen stěží bránit nařčení, že pro komunismus byli člověk a lidský život vždy jen "dílčími prvky systému".

Výše zmíněný antinacionalismus v obhajobách komunismu kupodivu příliš zmiňován není, přestože jej lze snadno dokázat.

"Doporučil bych jim [salónním intelektuálům], aby se pokusili vysvětlit žijícím protifašistickým bojovníkům z řad členů KSČM, že jsou vlastně stejní lumpové jako ti, proti nimž s nasazením vlastního života kdysi bojovali." Nejen komunisté, i nacisté měli ve svých řadách lidi, kteří statečně a nezištně bojovali za lepší svět. Dle vlastních představ, pochopitelně. A kteří by jistě také dokázali dát pádnou odpověď těm, kteří by je srovnávali se zločiny komunismu (vojáci wehrmachtu na východní frontě je často viděli zblízka). Kdyby ovšem neprohráli válku. Nemají nakonec pravdu cynici, kteří tvrdí, že nejhorším zločinem nacistů byla právě prohraná válka?

Ostatně antikomunisty nejsou jen salónní intelektuálové, ale třeba i členové Konfederace politických vězňů. I ti dokáží dát příslušnou odpověď. V jejich případech to ale z neznámých důvodů není historicky relevantní.

"A protože Gorbačovova perestrojka přišla příliš pozdě, tradiční kapitalismus ve studené válce zvítězil." Proč? Pozice SSSR v polovině osmdesátých let vůči Západu byla relativně horší než v letech šedesátých či padesátých. Ale ne zas o tolik. Co tak zásadního se změnilo, že reformy, které by dříve uspěly, nyní uspět nemohly?

Demokratický socialismus sice považuji za alternativu kapitalismu, ovšem jen na několik málo let. Pak následuje návrat ke kapitalismu, přechod k zmodernizované formě tzv. asijské formace nebo ekonomický kolaps. V tom se shoduji se západními antikomunisty, obhájci systému, který v praxi funguje už po staletí. Nelze vyloučit, že přežije i dnešní krizi. V tomto případě se shoduji i s někdejšími dogmatickými vládci nad systémem, který, rovněž v praxi, přežil čtyřicet let permanentní degenerace. Což, nehledě na cenu, také není zas tak špatný výkon.

Tento můj názor se opírá o jediné dva mně známé pokusy o spojení demokracie a ekonomického socialismu. Ten první uskutečnil prezident Allende v Chile na počátku 70. let. Ten druhý bulharští (post)komunisté na počátku let devadesátých. Statisticky to není příliš bohatý vzorek. Ale stoupenci třetí cesty nemají vůbec nic. Jen ničím nedokládanou víru, že reformy Pražského jara by dopadly jinak, pokud by je nepotlačily sovětské tanky. Nebyl nakonec konec podobných experimentů také v zájmu stoupenců "třetí cesty"? Nebo by se případný neúspěch "vyřešil" tím, že by se na něj jednoduše zapomnělo ?

Chilský neúspěch by se snad ještě dal nějak okecat, byť za použití dvojsečných argumentů. Ale pro Bulharsko tyto argumenty neplatí. Bulharskou alternativu "liberálního kapitalismu" nezničily ani intriky CIA, ani sovětské tanky. Ani peníze západních kapitalistů, které vláda, hlídající národní bohatství před cizími vydřiduchy do země moc nepouštěla. Obhájci třetí cesty by tedy měli v prvé řadě vysvětlit neúspěch tohoto experimentu.

Vytisknout