Objektivně jsme všichni tak trochu antikomunisty, členy KSČM nevyjímaje

27. 8. 2009 / Michael Kroh

První pokusy o definici pojmu komunismu máme od utopických socialistů, po nich Karla Marxe a Bedřicha Engelse. Ale ani u nich není vymezení zcela jednoznačné. Tak například ve slavném Manifestu komunistické strany z roku 1847 (tj. z raného období zakladatelů marxismu) se říká, že komunismus je hnutí, které zruší současný stav (rozuměj tehdejší raně kapitalistickou společnost vyznačující se vysokou mírou vykořisťování a útlaku a až na světlé výjimky i absencí demokracie). Komunismus je zde chápán jako určitý typ revoluční praxe překonávající dosavadní uspořádání společnosti. Na toto vymezení pak navázal poněkud jednostranně Eduard Bernstein svým "cíl je ničím, hnutí je vším" . Později, když Marx s Engelsem vytvořili svůj originální koncept dějin jako střídání společenskoekonomických formací, nazvali komunismem vyšší typ společnosti, který má nahradit kapitalismus. Zde vzniklo spojení slova "komunismus" s budoucí beztřídní postkapitalistickou společností.

Pravdou je, že Marx a Engels nepovažovali komunismus (nebo - chcete-li - komunistickou formaci) za nejvyšší a konečné stádium vývoje lidstva, ale naopak za počátek skutečných dějin, které následují po období "prehistorických" třídních formací. Jeho podobu a předpoklady však popsali pouze v několika velmi obecných formulacích, popřípadě se spokojili s odkazem na utopické socialisty. Ti se naopak vyžívali v detailech, ale chyběl jim reálný koncept k dosažení vyššího vývojového stádia.

Co se týče dělnického a socialistického hnutí, představovalo již tehdy velmi pestrý kaleidoskop názorů, teorií a představ. Marx a Engels přitom dosti často nepředstavovali většinový proud, vůči usnesením a programům jednotlivých sjezdů v době První internacionály měli výhrady, které vyjadřovali v různých "Kritikách" (známá je například Kritika Gothajského programu z roku 1875). Zvulgarizované stalinské pojetí dějin dělnického hnutí tuto pestrost později ovšem zredukovalo na jedinou pravdu "pravého" marxismu a jeho boj s "odchylkami", "oportunismem", "renegátstvím". Marx a Engels však s oněmi "oportunisty a renegáty" udržovali přátelské vztahy a spory nepřesahovaly rámec teoretických diskusí uvnitř jedné politické linie. V tom se výrazně lišili od Lenina a zejména Stalina.

S ustavením komunismu jakožto určitého typu revoluční teorie a praxe vznikl současně i antikomunismus jako jeho "dialektický" protějšek. Nositelé radikálně revolučních myšlenek a dělničtí předáci byli pronásledováni, perzekvováni a trvalo zhruba dalších padesát let, než byly dělnické (sociálně demokratické) strany uznány jako oficiální a legální součást politického spektra kapitalistické společnosti. Vzhledem k tomu, že marxistická literatura se masově nevydávala a nebyla tudíž ani všeobecně známa, pokusy o teoretické vyvrácení marxismu byly méně časté a nepříliš úspěšné. Marxovi současníci z řad "buržoazních" společenskovědních směrů šli svojí cestou a do polemik s ním se příliš nepouštěli (považovali jeho dílo za utopii). Byl to naopak spíše marxismus, který na ně útočil z pozic dialektického a historického materialismu a snažil se je více či méně úspěšně vyvracet.

Nová situace vznikla po Říjnové revoluci v Rusku. Vznikl první stát, který se oficiálně pokusil uvést Marxovu předpověď do reality. Byla to samozřejmě cesta pokusů a omylů, protože předchozí marxistická literatura příliš konkrétních receptů neposkytla a při tehdejší úrovni rozvoje vědy ani poskytnout nemohla. Účelové osvětové brožurky Lenina a jeho současníků si většinou takový cíl ani nekladly, spíše šlo o značně zjednodušující polemiku s odlišnými názory ve vlastních řadách či s politickými protivníky. Teoretické vakuum ovšem otevíralo prostor pro voluntarismus a podřizování teorie potřebám politiky a propagandy, navzdory rezervovaným až odmítavým postojům veteránů marxistického socialismu Kautského a Plechanova, kteří si za to od radikálů vysloužili nálepky oportunistů a renegátů.

Abychom pochopili metodologické kořeny pozdějších zejména stalinských vulgarismů, je nutno poukázat na osudový omyl tehdejšího marxismu týkající se pojetí společenského pokroku. Jako důslední pokračovatelé linie racionalismu 18. a počátku 19. století vycházeli Marx, Engels a po nich i jejich následovníci z přímočaré vzestupné linie společenského vývoje a ani na okamžik si nepřipouštěli, že by společnost vzešlá z antikapitalistické revoluce mohla v důsledku objektivních (nezralost společenskoekonomických předpokladů, především stupeň rozvoje dělby práce a technického rozvoje) i subjektivních (nedostatečný stupeň vývoje společenského vědomí a vědy) faktorů směřovat nikoli pouze kupředu, ale i zpět k nižším vývojovým stádiím. Přitom tato možnost nijak neodporuje dialektickému materialismu a je objektivně přítomna v situaci nerozvinutého kapitalismu, jaký existoval v Rusku na počátku 20. století. Pouze ji tehdejší revolucionáři neviděli nebo nechtěli vidět.

Z výše uvedeného vulgárně optimistického pojetí pokroku vyplývala logicky představa, že nové společenské formace bude dosaženo především důslednou likvidací kapitalistických státních a ekonomických institucí a zejména jejich nositelů -- buržoazie, zbytků feudálů, pozemkových vlastníků a také části středních vrstev a inteligence. Lapidárně to vyjádřil Lenin, podle něhož je socialismus (v marxistickém pojetí prvotní, nižší fáze komunistického typu společnosti) státně kapitalistickým monopolem bez kapitalistů. I když on sám toto pojetí později korigoval, po jeho smrti se Stalin postupně vrátil k "likvidačnímu" přístupu (zrušení tzv. Nové ekonomické politiky přijaté z popudu Lenina a založené na spolupráci státního a soukromého vlastnictví, fyzická likvidace tzv. třídních nepřátel a později i represe proti nositelům odlišných názorů ve vlastních řadách). Zjednodušeně řečeno, socialismus byl v jeho pojetí všechno, co zůstalo po likvidaci kapitalismu, ať to bylo cokoli. A protože kromě přežívajícího a světovou krizí postiženého kapitalismu tu nebylo nic, s čím by se stalinský systém mohl poměřovat, mohl Stalin lehce prohlásit tehdejší Sovětský svaz za naplnění zákonitostí dějin, za jejich historicky nejvyšší dosažitelné stádium a tudíž závazný vzor i pro další pokusy o socialismus.

I když dnes víme, jak hluboce se vůdce bolševiků mýlil, s překvapením zjišťujeme, jak silně Stalinem inspirované voluntaristické a idealizované pojetí komunismu zakořenilo v povědomí nejen komunistů, ale i jejich protějšků -- antikomunistů. Zkrátka, sjezd VKSb se v roce 1936 (a po něm i další, mimo jiné v roce 1960 i českoslovenští komunisté) usnesl, že v SSSR byly vybudovány základy socialismu (což bylo interpretováno jako počátek nové komunistické společenskoekonomické formace) a dodnes tomu spousta lidí věří (dnes paradoxně již více antikomunistů než komunistů). Čili to, co se dělo v zemích bývalého "socialistického" bloku, bylo podle tohoto výkladu nazýváno komunismem.

Ve skutečnosti žádné "základy socialismu" ani počáteční fáze komunistické společenské formace v SSSR ani jinde nikdy nevznikly. Ale co zde tedy vzniklo? Na to není jednoduchá odpověď. Byl to zcela svébytný přechodný typ společnosti, který obsahoval "od každého něco" a který svými hlavními charakteristikami připomínal ani ne tak feudalismus, ale spíše zmodernizovanou formu tzv. asijské formace -- orientální despocie typu starověkého Egypta nebo Mezopotámie, popřípadě středověké Číny. Také zde bylo dominantní státní vlastnictví zosobněné v podobě absolutního suveréna -- panovníka, existovala pyramidální sociální struktura a propracovaný systém ideologického ovládání obyvatelstva a jeho podřízení "vyšším cílům". Tyto společnosti byly sice velmi strnulé, ale to neznamená, že by v jejich rámci neexistoval technický pokrok. Naopak dodnes obdivujeme umění egyptských stavitelů pyramid či čínských vynálezců papíru, střelného prachu atd. Tento společenský systém dokázal soustředit disponibilní pracovní potenciál na několik málo priorit (například zmíněné pyramidy, vojsko a jeho výzbroj, stavby kanálů a zavlažovacích systémů apod.). Totéž se podařilo i stalinskému SSSR a díky tomu také porazil ekonomicky silnější Hitlerovu Třetí říši. I přes tyto pokrokové momenty je však Bělohradského popis tohoto systému jako okupace vlastního obyvatelstva velmi výstižný.

V Československu byl tento systém konfrontován s předchozí demokratickou praxí a neprosadil v tak čisté podobě jako v Sovětském svazu. Nicméně i zde došlo ke krutostem, fyzické likvidaci "třídních nepřátel" i "odpadlíků a renegátů" ve vlastních řadách. Specifické podmínky poválečného uspořádání pomáhaly udržovat nastolený režim i v situaci, kdy se již začal rozkládat. Bez tichého souhlasu (nebo alespoň předem deklarované pasivity) USA a západních mocností by SSSR a další státy Varšavské smlouvy nemohly nikdy potlačit Pražské jaro 1968.

Pražskému jaru předcházelo krátké období "oteplení", kdy si i většina komunistů uvědomovala, že se stalo něco špatně a že tehdejší stav neodpovídal deklarovaným "základům socialismu". V relativně svobodných podmínkách se diskutovalo o potřebných ekonomických a politických reformách, které by přiblížily neutěšenou společenskou situaci ideálu socialismu. O návratu ke kapitalismu přitom nebyla řeč. Spíše šlo o koncept tzv. "třetí cesty", který odmítali jak dogmatičtí vládcové Kremlu, tak i západní antikomunisté (byl v naprostém rozporu s jejich strategickými zájmy). Vojenská intervence v Československu byla proto i přes oficiální protesty v souladu se zájmy a politikou antikomunismu, protože nadlouho zabránila podobným experimentům, které by mohly mít vliv i na levici v kapitalistickém světě. A protože Gorbačovova perestrojka přišla příliš pozdě, tradiční kapitalismus ve studené válce zvítězil.

Rozklad tehdejšího komunismem se zaštiťujícího systému byl v důsledku jeho odtržení od hlavního proudu společenského vývoje nicméně objektivně nevyhnutelný a na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století tato stalinistická praxe až na výjimky (KLDR) postupně zanikla. V důsledku potlačení reforem nebo jejich pozdního a zájmy komunistické věrchušky všelijak omezovaného nástupu v té době již neexistovala jiná logická varianta než návrat ke kapitalismu. Konceptu "třetí cesty" se až po čase chopila levice v "periferních" regionech, zejména Latinské Ameriky.

Sociální demokracie šla již od doby prosazení všeobecného volebního práva odlišnou cestou postupného zlepšování kvality života pracujících mas, aniž by potlačovala motivační impulsy politické pluralitní demokracie, soukromého podnikání a tržního mechanismu. Tato strategie i přes své viditelné nedostatky a omezenost přinesla více užitku při méně obětech než radikálně revoluční cesta prosazovaná komunisty.

Na míru škodlivosti praxe v režimech vedených komunistickými stranami můžeme mít odlišné názory. Jen málokdo však dnes tuto praxi schvaluje. V tomto směru jsme všichni tak trochu "antikomunisty", a to i včetně členů dnešní KSČM. I mezi členy této strany, která se hlásí k vizi beztřídního společenského systému, je "přátel starých pořádků" mizivá menšina. V důsledku koncentrace příslušníků bývalé nomenklatury do kulturních a politických center i propagandě médií jsou však více "vidět" a tu a tam se jim podaří prosadit mezi kandidáty na poslance či na jinou funkci ve veřejném životě. Myslím si ale, že i taková Marta Semelová se již dávno vzdala myšlenky na násilný převrat. Zkrátka i ti členové KSČM, kteří si socialismus představují jen jako demokratičtější modifikaci předlistopadových poměrů, vylučují možnost, že by takové poměry mohly být nastoleny proti vůli většiny. Josef Skála ve svém příspěvku jasně říká, že jinou než demokratickou formu budoucího socialismu si nedovede představit. Není důvod nevěřit, že tento názor je v KSČM většinový.

Když už připustíme, že snít o beztřídní společnosti je z hlediska nejbližší budoucnosti možná utopie, nikoli však zločin, a že většina členů KSČM si předlistopadovou bolševickou praxi nepřeje opakovat, pak vzniká otázka, vůči čemu se vlastně dnešní antikomunisté vymezují. S radikálně levicovými přístupy nemusí každý souhlasit, ale vylučovat je z demokratického spektra také není fér. Jenže pravicoví propagandisté dobře vědí, že podle současných průzkumů může vítězná ČSSD po volbách utvořit vládu pouze za pomoci KSČM a podle toho také vedou kampaně cílící na vášně a předsudky. Nikdo však s výjimkou Jiřího Paroubka nesdělil podmínky, za kterých by se komunistická strana stala "salonfähig". I jeho stanovisko však smrdí účelovostí, protože například nesouhlas se členstvím v NATO ještě není synonymem pro nedemokratičnost. V západních demokraciích je spousta takových skupin a stran, aniž by je někdo apriori vylučoval z politického spektra. A neustále už trapně omílaný problém omluvy? Většinou se scvrkne na bezzubý požadavek po změně názvu. Skutečně nechápu, proč se antikomunisté tak dojemně starají o název komunistické strany. To už se nemohou dočkat, aby s ní mohli uzavřít povolební koalici, nebo si přejí, aby ji volilo ještě více občanů? Možná ano, za předpokladu, že by ubrala hlasy sociálním demokratům. Pak to ale není antikomunismus, ale antisociáldemokratismus.

Stejně povrchní a účelové je mudrování salonních intelektuálů o shodnosti komunismu a nacismu. Většinou se jedná o osoby, které nezažily jedno ani druhé a své úsudky opírají o dílčí vnějškovou shodu některých prvků obou systémů. Doporučil bych jim, aby se pokusili vysvětlit žijícím protifašistickým bojovníkům z řad členů KSČM, že jsou vlastně stejní lumpové, jako ti, proti nimž s nasazením vlastního života kdysi bojovali. Je nasnadě, jaké odpovědi by se jim asi dostalo.

Antikomunismus v dnešním pojetí je prostředkem ideologického boje proti celé levici, nejen pouze vůči komunistické straně. Jako takový je legitimní potud, pokud používá argumenty, založené na určité (byť i nevědomě zkreslené) interpretaci skutečnosti, která však není jejím účelovým překroucením nebo vyloženou nepravdou. Jako příklad toho druhého můžeme uvést primitivní označení všech současných i bývalých komunistů za zločince nebo pojetí celých čtyřicet let nadvlády komunistické strany jako doby temna.

Antikomunismus v politice je do značné míře také odrazem naší nízké politické kultury, rostoucích tendencí xenofobie a nenávisti ve společnosti. Politický boj stále více účelově využívá nízkých pudů, předsudků a demagogie. Od takového antikomunismu se pochopitelně distancuje i uhlazený liberál Václav Bělohradský. Moc dobře si totiž uvědomuje, kam takové tendence vedou. Chtěl bych připomenout, že strach z vlivu propagandou idealizovaných poměrů ve stalinském SSSR (vzpomeňme například předválečnou polemiku S. K.Neumanna s André Gidem či reportáže Julia Fučíka) u západních antikomunistů v symbióze se zpátečnictvím, naivitou a hloupostí těch východních pomohly nastolit a čtyřicet let udržovat bolševickou diktaturu i v původně demokratické střední Evropě. V jednom se však Bělohradskému přání určitě nesplní. Komunistická idea a teorie nezanikne, natolik zakořenila ve společenském vědomí, a spor o to, co bude po kapitalismu (i analýzy z pera některých nekomunistických diskutujících o problematice industrialismu pro něj v dlouhodobém horizontu nevěští nic dobrého), nevyústil dosud v přesvědčivou hypotézu. A bude-li tu idea komunismu, logicky nezmizí ze světa ani antikomunismus. Pokroku ve vývoji lidstva by ale prospělo, kdyby tento spor probíhal civilizovaně, kultivovaně, kulturně a demokraticky.

Vytisknout