25. 8. 2009
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
25. 8. 2009

Privatizace vědy v Česku

Na první pohled se jeví aktivita Rady pro výzkum vývoj a inovace (RVVII) a její hodnocení vědeckých výsledků jen jako reduktivní nepochopení složitosti, diferencovanosti a nepředpověditelnosti vědeckého provozu, jejž ve svých kontraproduktivních dopadech deformuje. Na druhý pohled se objevují obrysy povědomější: jde o porcování veřejného sektoru ve jménu vznešených idejí (typu olympismu či neoliberálního étosu), přirozeně s velmi pragmatickým hmotným pozadím. Není ve společenském a v dlouhé perspektivě ani ekonomickém zájmu veřejnosti, aby veřejnou výzkumnou instituci základního výzkumu, Akademie věd ČR, momentální oběť tohoto trendu, nechala tradičně po česku vytunelovat.

Jednoduché vize pro komplexní jevy

Věda je svou povahou krajně heterogenním a nepředpověditelným jevem, jehož kvality a fungování lze jen krajně obtížně uchopit jedním, homogenním konceptem či formulí. V českém kontextu se v posledních několika letech ve veřejné diskusi a posléze i prakticky prosadila taková homogenní vize nikoli již vědy, ale symptomaticky výzkumu, vývoje a inovací, totiž vize neproblematicky manažovatelného, kontrolovatelného, na inovace a aplikovatelné technologie orientovaného podniku.

Tomuto diskurzu se podařilo obsadit dvě svrchovaně mocenské pozice naráz: na jedné straně nikterak netematizuje a nerozpracovává post-osvícenskou kritiku vědy jako nestranného, z vědomostních, interpretativních a společenských podmínek vyvázaného vědění; na stranu druhou si nárokuje podřizovat komplexní a nevyzpytatelné pochody vědeckého poznávání přímočarým, utilitárním konceptům managementu a krátkodobě ekonomického hodnocení.

V této své dvojlomné pozici, jejíž protikladnost tato debata zastírá, se však vyznačuje pozoruhodně postmoderním vědomím, jež lze vyznačit slovy, jimiž Miroslav Marcelli shrnul Foucaultovo demytizující pozorování vztahu moci, vědeckého vědění a legitimity: výrok, že věda je pokračováním politiky a politika je pokračováním války, berou (přinejmenším) někteří exponenti tzv. reformy VaVaI ( Výzkumu a vývoje a inovací) velmi vážně a takřka doslovně, když vcelku bez skrupulí protlačují veřejnou debatou a následně také exekutivními rozhodnutími zájmy průmyslové lobby a její ideologii primátu aplikovaného, privátnímu sektoru zisk přinášejícího výzkumu, jenž by měl být napříště masivně financován z veřejných zdrojů.

Tito proponenti dobře vědí to, co si idealističtěji založení z nás připouštějí spíše neradi, totiž že se nacházíme v situaci, kde se na herním (či bitevním) poli nacházejí různí aktéři s různou zájmovou agendou. V okamžiku, kdy se ukázalo, že díky politice EU poplyne do vědy více prostředků, uvědomila si ihned, že zde je další koláč (po dálnicích, energetice, dopravě, zdravotnictví atp.), do něhož je třeba si notně kousnout. Tomu také přizpůsobila své strategie.

Současná krize okolo financování Akademie věd ČR, potažmo základního výzkumu, tak není ani náhodná a singulární, nýbrž jde o nevyhnutelný výstup delších a sofistikovaně připravovaných procedur a taktik, jež vposled znamenají, domnívám se, privatizaci veřejného sektoru v oblasti vědy a vzdělávání za takřka naprosté hegemonie technických oborů (jak ukazuje jak logika, východiska a nastavení metodiky hodnocení výsledků VaVaI, tak diskurz vědních politik pohybující se v paradigmatu nikoli vědy, ale inovace). Způsob hodnocení vědecké práce může posloužit jako pars pro toto pro ilustraci nízké míry citlivosti manažerského pohledu pro složitě strukturované a heterogenně fungující pole samotné výzkumné praxe napříč různými disciplínami.

Základní výzkum nikoli luxusem, nýbrž nezbytností

Zásadní (společenský, znalostní a posléze i finanční) zisk, zásadní objevy pramení z dlouhodobých investic, z dlouhého běhu výzkumu, který není orientován na rychlé peníze.

To ví každý investor do akciových trhů – stabilní a podstatné výdělky pramení z dlouhodobé vize, trpělivosti a dlouhodobého držení akcií. Jinak to není investiční strategie, ale hazard. Hazard se hraje se strukturou a potenciálem výzkumu v ČR ve prospěch krátkodobé a krátkozraké politiky a partikulárních lobbistických zájmů.

Představa, že lze technokraticky predikovat a řídit vědecké inovace, je mylná. Ke skutečně zásadním posunům v poznání, paradigmatickým zlomům dochází v základním výzkumu, a to často neřízenou náhodou, od penicilinu po viagru.

Když chtěl Ernest Rutherford za 1. světové války zkoumat štěpení jádra atomu, nedostal od vlády (volající ve válečné době urgentně po „aplikovaném“ výzkumu) peníze s tím, že je to z vojenského hlediska málo užitečné, ať zkoumá dynamit (netřeba dodávat, že „neužitečnost“ jeho základního výzkumu se ukázala o 20 let poté v projektu Manhattan).

Prof. Holý z ÚOCHB pracoval na lécích 20 let nikoli s myšlenkou na rychlou inovaci.

Tlak na aplikovaný výzkum a vliv průmyslové lobby možná (v lepším případě, pokud cesta nepovede jen do dalšího tunelu) povede k „vylepšení“ stávajících technologií, nikoli k podstatnému řešení zásadních např. biologických, ekologických, zdravotních. Podstatné a společnost a poznání posouvající objevy probíhají v základním výzkumu s velmi dlouhodobě formulovanými „cíli“.

Dnešním exponentům průmyslové lobby uniká, či to spíše strategicky odmítají vidět, že věda jednoduše nefunguje stejným způsobem jako průmysl. Vyrobit a prodat řekněme kupříkladu automobil je jistě komplexní úkol, do procesu vstupuje mnoho faktorů a neznámých (subdodavatelé, ceny vstupních surovin, situace na trhu, nárůst konkurence, vývoje kupní síla, inflace, dostupnost „pracovní síly“), ale je kvalitativně rozdíl v tom, že víme dopředu, jak má produkt vypadat. Nevynalézá se znovu, jak funguje převod hnací síly motoru na osu kola atp. Ve vědě je také vždy zásadně přítomen prvek nepředvídatelnosti, náhody a rizika, neúspěchu, nepotvrzení hypotézy či selhání experimentu, přičemž (na rozdíl od ekonomiky) platí, že negativní výsledek je také výsledek.

Jestliže převáží vliv průmyslové lobby, možná budeme stále zlepšovat jadernou energetiku, která ale stejně nesplňuje kritéria trvale udržitelného, spolehlivého a bezpečného energetického zdroje. Nebude-li podporovat základní výzkum stát, kdo bude pak vytvářet protiváhu této „aplikované“ lobby pro zásadní domény výzkumu směřující k paradigmatickým posunům, jako např. v oblasti nefosilní energetiky či jaderné fúze či výzkumu rakoviny či stárnutí populace atp.? Pěstovat tento typ dlouhodobého, základního zkoumání je nezastupitelnou odpovědností státu, který nyní za mohutného vlivu průmyslové lobby na tuto svou základní zodpovědnost bohužel rezignuje, a tento trend je potřeba domnívám se zvrátit.

Ostatně současná jednostranná akcentace přímočaré aplikovatelnosti vědeckých poznatků a jejich spěšný transfer do výroby se mi jeví také jako do značné míry naivní, anebo záměrně strategicky zjednodušující. Kritéria hodnocení přiznávají zásadní primát patentům (například vůči výstupům základního výzkumu prezentovaného v článcích), si již nijak nekladou otázku, zda a s jakou návratností či ziskovostí bude výsledek uveden do praxe.

Stejně tak ignorují, že i pokud by měl být patent do praxe převeden, jde o velmi nepřímočarý a komplexní proces s mnoha aktéry a neznámými, počínaje otázkou poměrů na příslušném trhu, dostupnost kapitálu, ochotou a možností firem nejen dodat zdroje na nový (např. klinický) výzkum a zavádění do praxe, nýbrž také obětovat kapitál již investovaný do stávajících produktů, které by musely být staženy z trhu po uvedení nového produktu.

V případě dnešního útoku na základní výzkum jde o klasický případ nulového pochopení pro problémy odlišného rázu, než jaké je tato debata zvyklá řešit. Jednoduše řečeno, je-li jediným nástrojem, jež máme, kladivo, každý problém se jeví jako hřebík. Tak i věda ve své složitosti, nepředpovídatelnosti a dlouhých řadách, v nichž funguje, není dnes hegemonní optikou managementu a rychlé návratnosti bez ohledu na následky (jež vedla mj. také k dnešní ekonomické krizi) vůbec RVVI v jejím stávajícím složení pochopitelná.

Co doposud skrytě, nyní zjevně

Můžeme být však paradoxně vděčni za ekonomickou krizi a výpadek financí ve státním rozpočtu. Původně bylo anoncováno promítání hodnocení do financování postupně s náběhem až od roku 2013, avšak s propadem rozpočtu nastala situace, na niž RVVI reagovala příznačně nešikovně: namísto aby upravila aplikaci reformy změněným podmínkám, přistoupila k nejprimitivnějšímu „řešení“: likvidaci základního výzkumu, v této fázi v podobě AV.

To, co dělala metodika implicitně a skrytě, skrze neustálé přenastavování kritérií, protože výsledek byl vlastně dopředu znám (aplikované výsledky jsou lepší než základní, tak jim musíme nastavit kritéria tak, aby vždy vycházely lépe), dělá se nyní pod rozpočtovým tlakem zcela bez skrupulí.

Bez ohledu na to, jak se změnily finanční podmínky, s nimiž reforma původně počítala, postupovalo se zcela přímočaře, a to bez jakéhokoli politického konsensu, neřku-li širší společenské debaty: AV coby představiteli základního výzkumu polovinu sebereme a peníze nalijeme do jednak neověřených (TA ČR), jednak problematických resortních agentur (Ministerstvo průmyslu a obchodu). Nynější kauza AV alespoň odhalila dlouhodobější kormidlování české vědy vybranými členy RVVI naráz.

Deformativní efekty metodiky

Jedním z faktorů, které přispěly k současné situaci, pro Akademii věd likvidační, je absurdní metodika hodnocení vědeckých výsledků. Hodnotící váhy připisované jednotlivým typům výstupů (monografiím, studiím v impaktovaných a neimpaktovaných časopisech, patentům atp.) jsou předmětem neustálých změn v závislosti jak na lobbistických tlacích a hlasech reprezentovaných v oborových komisích RVVI a meziresortní pracovní skupině, tak v závislosti na hodnocení aktuálních výsledků hodnocení (typu: aplikovaný výzkum málo boduje, přidáme v metodice na váze jeho výsledkům) a tak také na situaci se aktuálně přizpůsobujících strategiích hodnocených aktérů.

Na způsobu zpracovávání metodiky ze strany RVVI je očividné, že bodové váhy jednotlivých typů výzkumných výsledků se nastavují s předem danými axiomy: chceme, aby se aplikovaný a technický výzkum ukázal jako lepší, stejně tak primát je přiznáván technickým a přírodním vědám, a podle toho se také systém „ladí“: když se ukáže, že základní výzkum (knihy a publikace v odborných časopisech) produkují příliš mnoho bodů, dojde k navýšení bodů za patenty; obdobně dojde navýšení bodů za články v impaktovaných časopisech, když se ukáže, že ty české mají tak nízké impakty, že v součtu pak snižují bodové ohodnocení za články v nich publikované. Atd.

Tyto změny vah v metodice, motivované apriorním očekáváním, jak asi mají vypadat výsledky v té či oné oblasti, ve svém důsledku vedly až k značným disproporcím. Tak kupř. nastala situace, kdy měl podle bodového hodnocení totožný článek, publikovaný v časopise oproti publikaci ve sborníku až stonásobně větší váhu.

Kvalitou a významem studie se zde nikdo nezabývá, mechanicky se počítá jen způsob jejího zveřejnění, přičemž se apriori předpokládá, že konferenční sborníky jsou apriori nekvalitní, bez ohledu na to, jak dalece byly lektorovány, redigovány, jak prestižní a profilová původní konference byla atd.

Drastické snížení bodové hodnoty sborníků bylo motivováno potřebou řešit utilitární strategie vybraných subjektů, které sbíraly množství bodů skrze sborníky značně průměrné a mechanicky sestavované. Takový typ pragmatického chování však přesně tento druh metodiky principielně generuje. Na druhou stranu se však tímto zcela likviduje obvyklá komunikační dynamika a tradiční publikační platforma, totiž konferenční sborníky, potažmo konference samotné coby důležité fórum k dynamické výměně poznatků.

Další disproporce vznikají tím, že impaktované časopisy, v nichž se body sbírají rychleji, v humanitních oborech například neexistují vůbec, neboť sama organizace Reuters Thomson, která spravuje databázi Web of Science, resp. Web of Knowledge, vcelku racionálně odmítá impakt faktor u recenzovaných humanitních a společenskovědních časopisů počítat, neboť si je vědoma zcela odlišné citační dynamiky humanitních věd (zatímco komunikace přírodních věd se odehrává primárně právě jen v časopisech a doba ohlasu je relativně krátká, humanitní vědy komunikují primárně skrze monografie, jež Thomson neexcerpuje, navíc citovány, na rozdíl od věd přírodních, jsou texty i desítky či stovky let staré, svou roli hraje také vázanost na specifický lokální historický a kulturní kontext atd.).

Metodika hodnocení zcela ignoruje, že dynamika nejen humanitních, sociálních, přírodních a technických vědách je jiná, odlišná dynamika (dynamika výzkumu i publikační praxe a kultury) panuje i uvnitř jednotlivých disciplín, a vědecké výsledky nelze tak hodnotit v rámci takovéto jednotné formule.

Ve výsledku je pak systém nastaven tak, že implicitně a apriorně, už jen z povahy jejich publikační kultury a typu výsledků zvýhodňuje technické a přírodní vědy oproti vědám sociálním a humanitním. Souhrnem: české hodnocení výsledků VaVaI nemá kvalitativní peer review, je čistě kvantitativní, srovnává nesrovnatelné, neprůhledně, apriorně a účelově je každoročně měněna, to vše zcela netransparentně, bez podání vysvětlení, bez jakékoli širší diskuse.

Paradigmatičtí loseři dneška: Immanuel Kant, Stuart Hall

Ostatně samo principiální, kvantitativní východisko hodnocení je pochybené.

Vědeckou kvalitu nelze hodnotit dle počtu výsledků, neexistuje samozřejmě přímá úměra mezi kvantitou a kvalitou (spíš naopak) – publikovat často a hodně neznamená automaticky psát dobře.

Představme si, jak by dopadly například takové osobnosti jako Immanuel Kant či Stuart Hall v rámci dnešního hodnocení a celkového klimatu a kultury manažování vědy. Oba dva významné představitele svých oborů spájí množství dnes „nepřijatelných“ rysů: nízká„mezinárodní“ mobilita, nízké vykazování výsledků, publikování zřídka po velkých kusech, a to nikoli v časopisech, nýbrž v knihách (v případě S. Halla často jen kolektivně), tzn. v souhrnu v rámci dnešních kritérií naprosto nevýhodně.

Zkrátka, obě zásadní postavy by v dnešním hodnocení vědy zcela propadly. (A birminghamské centrum kulturních studií, jehož byl Stuart Hall vůdčí osobností, bylo také příznačně před pár lety zrušeno v rámci britské hodnocení vědy, tzv. Research Assessement Exercise, které je ještě stále mnohem sofistikovanější než jeho česká verze, i když je otázka, nakolik mu to i nadále v současném neoliberálním klimatu vydrží.)

Padají také návrhy, aby se metodika hodnocení vylepšila o sledování citačního indexu. Avšak i tento ukazatel je velmi ambivalentním měřítkem: čím novější a odvážnější výzkum, tím hůře se prosazuje a tím méně je citován. Z druhé strany, citovány jsou i negativní případy, které tak paradoxně sbírají body.

Neviděné předávání vtělené dovednosti

Dalším aspektem, v němž je dané, čistě kvantitativní bibliometrické hodnocení vědy zcela zaslepené, je skutečnost, že je naprosto ignorováno množství (na lidský kapitál a tak i finance) poměrně nákladné práce existující mimo publikační činnost, totiž tiché, somatizované předávání dovednosti, jež se předává mezi generacemi prostou nápodobou či radou. Tento podstatný rys vědeckého provozu, jemuž se dnes říká mentoring, je tak hodnocením zcela zneviditelněn. To je paradoxní zejm. vzhledem k onomu manažerskému diskurzu nesoucímu „reformu“ VaVaI, neboť to silně kontrastuje se současným post-fordistickým pojetím manažerské práce, které klade důraz právě na horizontální, de-hierarchizovanou povahou organizace práce a na schopnost lídrů pracovat s potenciálem svých spolupracovníků a zaměstnanců.

Management vs. trojčlenka

„Reforma“ VaVaI, nesená duchem managementu, tak paradoxně nevykazuje přílišné manažerské kvality: nejde o žádné racionální kvalitativní zhodnocení toho, jaká by například pracovištím negativně poznamenaným historickým vývojem (znalostní, etická i personální „genocida“ jejích elit v období totality atp.) mohla být poskytnuta nějaká forma dočasné a stimulující podpory.

Namísto toho je uplatňována mechanická, reduktivní, alibistická a v mnohém kontraproduktivní trojčlenka. Nejsou kupř. podávána žádná odborná kvalitativní diagnostická zhodnocení toho, kde leží slabiny daného oboru a kde je potřeba jej podpořit. Nemáme tu tak co činit s managementem vědy (management dokáže včas identifikovat slabé články, pokusí se s nimi pracovat a stimulovat je, odstraňuje je až tehdy, kdy je proces úpadku nevratný, pracuje – na rozdíl od metodiky – i se stimulací budoucího potenciálu).

Máme před sebou prostě jen redukcionistický, alibistický, pokrytecký, a co je nejproblematičtější – lobbyisticky účelový způsob likvidace předem daných sektorů. Akademie věd přitom sama naopak má vlastní systém hodnocení, který dobře, komplexně, diferencovaně a s mezinárodním rozměrem hodnotí výzkumné výsledky a kvalitu pracovišť způsobem, jenž je schopen zachytit různé parametry práce dané instituce (vedle samotné úrovně též např. jevy jako rozrůzněnost, vyváženost a aktuálnost tematického zaměření, personální vybavení pracoviště, sítě zahraniční spolupráce atd.).

Survival of the fittest?

V současném stavu se v režii stávající RVVI pohybujeme v absurdním kruhu, kdy se kvalita vědy nahrazuje přizpůsobováním kritérií provozu i přizpůsobováním provozu kritériím. Jednotliví aktéři se pak chovají nikoli dle vnitřní logiky bádání svého oboru, ale utilitárně dle vnějších kritérií hodnocení, které jsou zase nastavovány dle apriorních a lobbismem ovlivněných očekávání. Na efektech metodiky je tak vposled nejnápadnější skutečnost, že generuje situaci, popsatelnou darwinovskými slovy survival of the fittest.

Tak by si to asi i management RVVI představoval (v rámci deklarovaného záměru posílení excelence, který se však vinou metodiky zvrací v pravý opak). Tomuto diskurzu však poněkud uniká, že survival of the fittest, u Darwina, tak jako par excellence zde neznamená vůbec přežití nejsilnějšího (nejkvalitnějšího), nýbrž symptomaticky právě toho nejpřizpůsobivějšího, tj. toho, kdo se nejrychleji dokáže přizpůsobit neustále se měnícím kritériím metodiky hodnocení bez ohledu na logiku, potřeby vlastního oboru a smysluplnost a kvalitu svých výzkumných výsledků.

Survival of the fittest je přitom v této podobě českou specialitou, která právě v takto nastaveném paradigmatu hodnocení nachází své „nejlepší“ uplatnění. Na dnešním typu hodnocení vědy je mimořádně pozoruhodné také mimo jiné je, že žádný jiný sektor není podroben takové míře rigidního měření své „výkonnosti“. Jsou soudy, policie, státní úřady či parlament, tedy jiné oblasti (navíc inherentně méně zatížené nejistotou, složitostí a nepředpověditelností svých výsledků) placené z peněz daňových poplatníků takto důkladně podrobovány takovýmto hodnotícím procedurám? Lze se tak tázat, čemu či komu toto hodnocení v dané podobě vůbec slouží. Půvabné je, že v dnešní neoliberální éře, která nyní likviduje základní výzkum, platí, že pokud je výkonnost nějakého systému poměřena realitou samotnou, pak ten, který fundamentálně selže, není penalizován, nýbrž naopak zachraňován (viz současná finanční krize a záchrana velkých korporací z veřejných rozpočtů).

Destrukce zázemí a oborů, fragmentarizace kariér, únik mozků

Současná logika hodnocení vědy, potažmo také změny činěné ve způsobech poskytování neinstitucionální, účelové (grantové) podpory vede perspektivně k výraznému oslabení kvalitního, na dlouhodobé cíle zaměřeného výzkumu a také výzkumu založeného na interdisciplinární spolupráci v rámci dlouhodoběji budované sítě pracovišť. Zvyšující se role krátkodobého výzkumu podřizovaného aktuálním programovým prioritám a “zakázkám” aplikovaného výzkumu a soukromého sektoru vede k roztříštění výzkumných plánů, kolektivů a expertíz badatelů (časté obměny pracovníků a jejich pracovní náplně).

Tlak na to, aby soutěžili i o institucionální peníze, peníze na úvazky formou grantů u Grantové agentury ČR nevede ani tak přímočaře k lepší kvalitě skrze soutěž, jako k sázkám na jistotu obvyklých výzkumných témat a postupů, loajalitě k převažujícímu paradigmatu a stylu myšlení a především, a závažněji, k naprostému znejistění kariérního výhledu, možnosti plánovat alespoň s nějakou mírou jistoty na déle než na dva roky dopředu, tedy ke stavu, který spolehlivě požene mladé pracovníky pryč z akademie do soukromého sektoru, který standardně zajišťuje podle zákoníku práce pracovní smlouvu na dobu neurčitou, nikoli na pouhé tři, resp. dva roky (před koncem předchozího grantu obvykle výzkumníci musejí již žádat o grant další).

Tato fragmentarizaci kariér a stability úvazku je trendem, který v dané chvíli zatím není v českých podmínkách výrazný, ale bude-li se pokračovat v „manažování“ vědy v daném stylu, který vytyčuje tzv. reforma VaVaI v ČR, brzy se dostaneme do této situace také.

Ukazuje se, že v rámci stávající trojčlenkové formule hodnocení (tzv. index státního rozpočtu, výsledky dle metodiky v poměru k nákladům) vítězí buď subjekty dostatečně velké, které mají adekvátně své velikosti vysokou publikační činnost, či naopak subjekty malé, které mají minimální náklady. Metodika tak relativně nejméně dopadá na dva krajní póly typologie výzkumných pracovišť a oslabuje jeho střed, v němž leží většina institucí.

Zjevně jsou také likvidovány dva typy výzkumu: jednak ten, který vydává zásadní a rozsáhlé monografie zpracovávající rozsáhlejší a dlouhodobější bádání a jednak náročný základní výzkum, vyžadující vysoké vstupní náklady. Jde tedy o dva typy výzkumu: humanitní vědy (hlavní platforma rozsáhlejší monografie spíše než množství krátkých článků) a základní výzkum přírodních věd, tedy takové formace, o nichž bych se odvážil tvrdit, že posouvají z dlouhodobého hlediska kvalitu života společnosti a které by právě především, na rozdíl od výzkumu aplikovaného, měl hradit stát.

A jen jako spekulace: dovedu si docela živě představit, že kdyby AV neexistovala, bude naopak v rámci krizových opatření přijat reformní plán, že potřebujeme neroztříštěnou, koncentrovanou a komplexní organizaci, kterou je v rámci konsolidace výzkumu a vývoje nutno vytvořit. My tady už takovou instituci máme, a teď ji chceme rušit.

Metafora kapitálu, akciové společnosti

Věda, výzkum, poznatky i sama vzdělanost jsou v promluvách současných vědních politik rámovány v podstatě jako zboží a dnešní dominantní debaty o vědní politice jsou rozvíjeny v rámci manažerských a ekonomických přístupů (zejm. v Národní politice výzkumu a vývoje v České republice na léta 2004-2008, ještě výrazněji je tomu tak v dokumentu Národní inovační politika ČR pro léta 2005-2010).

Zřetelně v něm převažuje byrokratizace, marketizace vědy a její převedení do podoby utilitární rychle a krátkodobě zužitkovatelné aplikovatelnosti a výnosu, v podstatě po vzoru akciové společnosti, kde pomyslným akcionářem tlačícím na rychlou návratnost bez ohledu na újmy na jiných typech kapitálu – ekologického, sociálního, kulturního – se stává buď sám stát, jehož zájmem a náplní by mělo naopak být tyto různorodé aspekty společenského fungování spravovat, anebo přímo konkrétní soukromé subjekty operující skrze své exponenty a nedeklarované lobbisty zastoupené v RVVI.

Paradoxy neoliberální kultury: černé díry s.r.o.

V rámci tohoto podnikatelského ducha pak zábavným paradoxem je, že reforma měla napravit právě černé díry různých resortních a eseróčkových „výzkumáků“, kde mizelo ročně 6 miliard bez jakýchkoli vykazatelných a doložitelných výsledků – byť jen v podobě závěrečné zprávy či publikačního výstupu).

AV ČR přitom naprosto nic nenamítá proti vzniku Technologické agentury ČR (TA ČR) a transparentnímu a kontrolovatelnému financování aplikovaného výzkumu. Zatímco AV se však v rámci reformy VaVaI vzdala vlastní, velmi dobře fungující grantové agentury (GA AV) ve prospěch konsolidace agentur hlavních (GA ČR a TA ČR), ministerstva si zcela proti smyslu reformu a lze se dohadovat z lobbistických vlivů a lobbistických cílů své značně netransparentní resortní grantové agentury ponechala a jejich financování má být dokonce v rámci reformy paradoxně navýšeno.

Dalším milým paradoxem pak je, že ač krize (kterou záplatuje daňový poplatník) a z ní vyplývající propad příjmů státní kasy byl zapříčiněn právě onou bezuzdnou tržní doktrínou a volnou rukou velkým bankám (což zajistila Bushova vláda), dopady nese právě veřejný sektor.

Nynější náhlé ohrožení základního výzkumu a Akademie věd ČR přitom není náhodou či aberací, je dlouhodobě připravováno a je součástí širšího evropského vzmachu neoliberální logiky. Metodika hodnocení je tak jen špičkou ledovce určité neoliberální kultury, která aplikuje své vidění naprosto nekontextově, nevhodně a jednodimenzionálně a s mírou citlivosti k specificitě různých typů výzkumu (či ke specificitě oblasti jako je kultura). Jde o druh vulgárního marxismu naruby (toho typu marxismu, od nějž se celé dnešní post-marxistické myšlení odklonilo a vlastně jej dekonstruovalo).

Nejde zde přitom jen o jednotlivé případy či hegemonii úředníků/manažerů (typu pánů jako Jahn, Matějů, Blažka či Richter), jde o hegemonii manažerského a kontraproduktivně utilitárního diskurzu. Kultura a svobodné akademické bádání bylo disentem za komunismu, stává se jím dnes, po dvaceti letech znova. Nejvíce tristním bodem však je, že v daném ovzduší je obtížné vůbec artikulovat myšlenku, která by měla být v civilizované společnosti zcela přirozená, totiž, že společnost přímo sebezáchovně potřebuje, aby si pěstovala nejen neutilitární, ale přímo polemické, disentní struktury, které budou systémově a preventivně zpochybňovat její nejvnitřnější a nejzautomatizovanější pravdy, které ji budou zraňovat v její podstatě, která by se měla v polemice znovu a znovu legitimizovat a rodit. Na tento typ nastavení veřejného a akademického prostoru je neoliberální agenda nejvíce citlivá.

Tržní doktrína a privatizace veřejného sektoru

V současné době si musíme klást otázku, zda chceme žít v zemích typu Čína, Brazílie, Rusko, kde zeje propast mezi velkým kapitálem, malou střední vrstvou a většinou ekonomicky a společensky devastovanou většinou. Prosperita země, jak ukazuje dlouhodobý vývoj, je daná silnou vzdělanou střední třídou, která může počítat s určitou úrovní standardu (v elementárních oblastech jako vzdělání, zdravotnictví, svoboda projevu a ekonomická svoboda, tj. svoboda nebýt v přímém područí volatility trhu). Evropskému prostoru se v druhé půli dvacátého století podařilo takovou svobodnou společnost se střední třídou a fungujícími veřejnými strukturami vybudovat. Bylo-li možné budovat takto relativně prosperující, homogenní, sociálně silnou společnost po druhé světové válce, proč to najednou není možné nyní?

Současné likvidace AV a širší dopady reformy vědy nejsou nijak náhlými jevy, naopak jen zviditelňují dlouhodobější procesy, které jsou připravovány podle všeho velmi promyšleně a se zřetelnou ekonomickou agendou, jež je do velké míry účelová a má nahrát k prosazení zajištěných zisků pramenících z privatizace veřejného sektoru a z externalizace nákladů velkých společností. Současný atak na základní výzkum spadá do stejné logiky jako privatizace odvětví, které se vyznačují zaručeným, relativně bezrizikovým výnosem.

Součástí této logiky přirozeně je inherentní snaha expandovat do co nejvíce domén, jež budou proměněny na trh, a to nejlépe na trh nerovný, kde jsou zaručeny zisky, neboť jde o sektory, kde není na výběr (občan si nemůže jednoduše říci, jako v případě řekněme šatů, módního doplňku či auta, že doprava do práce metrem, lékařská péče je pro mne teď zrovna zbytečným luxusem, nemůžeme si zvolit v dané sféře na chvíli abstinovat či přejít hladce ke konkurenci, například ke konkurenční lince metra, na konkurenční letiště atp.).

Dalšími atributy tohoto nerovného, pro ekonomickou hegemonii několika málo vybraných korporací neobyčejně příznivého trhu, je to, že je na něm zaručen neustávající přísun „konzumentů“, panuje na něm malý stupeň konkurence (na takovém trhu vzhledem k jeho povaze se může pohybovat jen několik málo – a hodně velkých – hráčů) a jsou na něm minimalizovány ztráty, neboť pokud se objeví, nezbývá, než aby je sanoval stát (onen „trh“ je příliš důležitý na to, aby se nechal padnout).

Typickými případy takovýchto typů „trhů“ jsou např. zdravotnictví, veřejná doprava, a nyní se k tomu připojilo vzdělávání (viz Bílá kniha) a věda, v níž se momentálně navýšilo financování z EU. Jak vypadají dopady přeměny takových sektorů na sektory tržní, z nichž profitují soukromé společnosti a ztrácí veřejnost, je možné vidět na stavu vlakové dopravy (či třeba spolehlivosti a údržbě metra) v Británii či úrovni zajištění přístupu k zdravotní péči v USA.

V české podobě by měla taková forma privatizace zdravotnictví, zdravotního pojištění či vědy ještě o to zkázonosnější podobu vzhledem k míře lobbyismu či přímo korupce, která je prominentním rysem zejm. poslední, odvolané vlády, jež také tzv. reformu VaVaI měla a má jako svou agendu. Je mimo jiné též příznačné, že autoři reformy vědy a vzdělávání, nositelé tohoto diskurzu a kultury jsou odměňování vedoucími funkcemi institucí typu Grantové agentury ČR, do nichž je momentálně přelévána část prostředků sebraných Akademii věd, a jejich kroky vedou k tomu, aby z nově nastavovaných pravidel mohly profitovat soukromé společnosti jimi spoluvlastněné. Tedy i zde se setkáváme s dobře známým jevem známým z aktivit a politiky poslední, odvolané vlády.

Ideologie volného trhu bez dalších přívlastků však selhává, je sebedestruktivní (jak přiznal i její guru, Alan Greenspan), jak současná krize dosvědčuje. Je potřeba se těmto lobbistickým tlakům, které mají svou zřejmou finanční motivaci a agendu, čelit stejným protitlakem veřejného sektoru. Jsou různí hráči v poli, průmyslová lobby má svou agendu, ukousnout si v svůj díl z příležitosti, která se nyní vyskytla. Pokud financování z EU opadne, opadne i momentální zájem průmyslové lobby a zanechají za sebou zdevastovanou krajinu struktur akademického života a veřejného sektoru.

Lze doufat to, že se změnou vlády nastanou pozitivní posuny, tedy odvrat od této plíživé a nespravedlivé lobbyistické agendy, jíž dveře dokořán otevřela poslední, odvolaná vláda. Připomeňme, a to je uvědomění si značně smutné, že první krok k těmto pro veřejný sektor zničujícím procesům byl učiněn již za předchozí vlády sociálních demokratů, kdy byl do RVVI jmenován Martin Jahn a s ním postupně nastoupil do RVVI též mohutný nárůst této krátkozraké, utilitární kultury, stejně jako vliv nejrůznějších lobbyistických zájmů. Zbývá jen doufat, že česká sociální demokracie vnímá tento někdejší krok a jmenování Martina Jahna jako ne právě šťastný.

                 
Obsah vydání       25. 8. 2009
25. 8. 2009 Několik postřehů z dnešní demonstrace za záchranu Akademie věd
25. 8. 2009 Vsetínská historie Štěpán  Kotrba
25. 8. 2009 Stratfor: Obamova zahraniční politika je stejná jako Bushova
25. 8. 2009 CIA vyhrožovala rodinám vyslýchaných
25. 8. 2009 Pirátská loď pro Moskvu
25. 8. 2009 Privatizace vědy v Česku Jan  Matonoha
25. 8. 2009 Požár jako změna územního plánu Ladislav  Žák
24. 8. 2009 "Topolánek z vojenského gymnázia vyhozen nebyl, byl to vzorný student" Pavel  Skácel
25. 8. 2009 Dostat se z vojenské školy bez placení nebylo snadné Jozef Bohumil Ftorek
25. 8. 2009 Skotská poslankyně se chystá jmenovat "skutečného plánovače atentátu v Lockerbie"
24. 8. 2009 Skotský ministr spravedlnosti stojí plně za propuštěním Libyjce
25. 8. 2009 Drzá a nekompetentní úřednice na Městském úřadě v Krnově Boris  Cvek
24. 8. 2009 Byra pro řízení dějin Jan  Kadubec
25. 8. 2009 Čechy koncem osmdesátých let a dnes Jan  Čulík
25. 8. 2009 Pozdrav z profesorské banánové republiky, aneb O lukrativních kšeftech s doktoráty Uwe  Ladwig
24. 8. 2009 Co nám říká pan prezident „dvacet let poté“ Daniel  Strož
24. 8. 2009 Vzkazy akademikům od kolegů z blogů až za vodou Ivo V. Fencl
24. 8. 2009 Skotsko jako pitomá zemička plná despotů a levicových ateistů
24. 8. 2009 K totální manipulaci: Dvacet let svobody...
24. 8. 2009 Zelenka, který se "musí nějak živit" Štěpán  Kotrba
24. 8. 2009 Hloupé a navedené knedlíky Sandra  Wain
24. 8. 2009 Přijede děda Benedikt proměňovat krabicové víno na krev? Wenzel  Lischka
24. 8. 2009 Lobbying: zájem soukromý a jeho vztah k zájmu veřejnému Jan  Petrtyl
24. 8. 2009 Praha orientální Martin J. Kadrman
24. 8. 2009 Před volbami – a po volbách? Michal  Kesudis
21. 8. 2009 Demonstrace Stop tunelování české vědy a kultury
21. 8. 2009 Věda, vzdělanost, kultura a veřejný prostor v likvidaci Jan  Matonoha
24. 8. 2009 Moc za jakoukoliv cenu jako bezcharakterní a všeho schopný hybatel dějinných procesů Štěpán  Kotrba
24. 8. 2009 Svět neovládají generálové a tajné služby Jan  Čulík
24. 8. 2009 V Asii a v Jižní Americe se Spojené státy chovaly stejně hnusně jako Sovětský svaz Darina  Martykánová
10. 8. 2009 Hospodaření OSBL za červenec 2009

Vědecký výzkum, Akademie věd a společnost RSS 2.0      Historie >
25. 8. 2009 Privatizace vědy v Česku Jan  Matonoha
25. 8. 2009 Několik postřehů z dnešní demonstrace za záchranu Akademie věd   
24. 8. 2009 Vzkazy akademikům od kolegů z blogů až za vodou Ivo V. Fencl
21. 8. 2009 Demonstrace Stop tunelování české vědy a kultury   
21. 8. 2009 Věda, vzdělanost, kultura a veřejný prostor v likvidaci Jan  Matonoha
11. 8. 2009 Konkrétní příklady jak popularizovat vědecký výzkum Věra  Říhová
11. 8. 2009 Víte, jak vypadají Ytterby?   
6. 8. 2009 Pravda skrytá za zisky farmaceutických koncernů   
6. 8. 2009 Současná popularizace vědy Vladimír  Wagner
4. 8. 2009 Smyslem vědy je i poznání samotné Martin  Škabraha
4. 8. 2009 Kromě emocí je třeba použít také základní fakta   
3. 8. 2009 Kdo rozhodne, co je vhodné financovat? Lukáš  Borovička
3. 8. 2009 Kdyby byli akademici skutečně tak dobří, tak nemají o peníze nouzi Jan  Sova
3. 8. 2009 Děkuji všem Věra  Říhová
3. 8. 2009 Od kdy je Matěj Šuster mluvčím všech občanů?