POZNÁMKA NA OKRAJ:

Stručná vzpomínka nejen na rok 1969, neboli Nejen na cestách se toho člověk hodně dozví

24. 8. 2009 / Uwe Ladwig

Tenkrát šlo o velkou lásku a stejně aspoň o trochu vnucenou svatbu. Jel jsem tehdy z Hamburku do Prahy přes Norimberk a ne přes Berlín, protože jsem se nechtěl dívat na berlínském nádraží Friedrichstraße do těch odjištěných samopalů východoněmeckých pohraničníků a ani jsem netoužil po pohledu těch dobře vycvičených pohraničníků s jejich velmi dobře vycvičenými vlčáky, kteří prohledávali podvozky vlaků.

Tak Hamburk -- Norimberk -- Praha, a to z oficiálního důvodu svatby, ačkoliv jsem vlastně jen chtěl vidět tu nesoudružskou soudružku, které se stala r. 1966 ženou mých dobrých a po roce 1968 také špatných snů. Před tou cestou se nám už zase podařilo přímo komunikovat, ale ona mě v té době už nemohla navštěvovat a ani já ji. Kromě toho, pro ni jen známost s cizincem (a to teprve se západním Němcem) se mohla ukázat být velkým rizikem. A to v zemi, v níž tvrdě zaplatilo několik jejích příbuzných za to, že nespolupracovali s československými rudými fašisty, kteří si o sobě omylem mysleli, že jsou to komunisté.

Samozřejmě by to bylo jiné, kdybych byl boháč, ale já jsem tehdy chodil do školy a chtěl jsem si dodělat maturitu. Tím jsem byl ovšem pro pražské byrokraty nejen německý, ale i "říšský" student, což ovšem tu věc hodně zhoršilo. Jako osobě, nebezpečné pro československý stát, mi bylo sděleno, že smím navštěvovat svou přítelkyni jen tehdy, pokud se s ní ožením, což jsme pak taky s velkou láskou a potěšením udělali, protože jsme věděli, že mezi známostí a manželstvím pro znormalizované byrokratické idioty sice není velký rozdíl, když vás někdo začne z něčeho podezřívat, ale taky jsme věděli, že v případě nouze by manželství mohlo znamenat zřejmě možnost oficiálně žádat na Západě o neoficiální pomoc.

No, tak to bylo tehdy. A zdá se mi alespoň, že na ulicích bylo v té době míň turistů než v posledních letech před invazí vojsk Varšavského paktu v srpnu 1968 a taky míň než dnes v roce 2009. Dnes už to cestování není takový problém, mělo by se ale mluvit nejen o tom, že tehdy se cestovalo poněkud jinak. Mělo by se ještě víc mluvit o tom, že invazí v srpnu 1968 byla zničena ona naděje na jiný, volnější a zároveň spravedlivější a sociálnější politicko-ekonomický systém. Lidé, kteří tehdy dobře věděli, že dravý kapitalismus by měl být překonán, taky viděli, co se stalo pod řetězy sovětských tanků. A aspoň někteří z nich dodnes zastávají názor, že část dnešních problémů českého politicko-ekonomického systému by neexistovala, kdyby po roce 1989 neměli přívrženci "volného trhu a jeho divné ruky" možnost "vytunelovat, co se jen vytunelovat dá". Právě proto se má mluvit a psát o tom, jak to tehdy bylo, co se tehdy stalo a taky, čemu se zabránilo. O tomhle český tisk moc nepíše, nebo myslíte, ze by tomu tak bylo?

Vytisknout